Mnoho povyku pro nic II


Jako správný konjunkturalista jsem chtěl využít včerejší státní svátek k sepsání dalšího pamfletu proti výdobytkům kapitalismu, ale nenapadlo mne nic, co by nebylo jen opakováním již stokrát řečeného, nebo by to nebylo fňukání nad rozlitým mlékem.


Inspirativní nebyl ani pohled na honoraci, kterak se poplácává po zádech a meduje si vespolek, aniž by se nechala vyrušovat takovými „malichernostmi“, jako jsou bezdomovectví, chudoba, nezaměstnanost, devastace krajiny, korupce, tunelování, ztráta hospodářské i politické suverenity, rozpad sociální koherence, omezování přístupu ke vzdělání a  zdravotní péči, či postupné oklešťování lidských a občanských práv ve prospěch bohatších a silnějších, natož aby se kvůli nim trápila.

Všechny ty hystericko-patetické řeči o svobodě a demokracii z úst těch, kteří svobodu a demokracii chápou tak, že oni smějí vše a nikdo jim nesmí bránit, jsou vzhledem k vyostřujícímu se kontrastu mezi euforií revoluce a kocovinou reality rázu až panoptikálního. Jako kdybych slyšel Karla Kryla: „Jednou za čas / se páni ustrnou / a přijdou poklečet, / je to trapas, / když s pózou mistrnou / zkoušejí zabrečet.“ Nepochybuji, že jejich radost z triumfu je upřímná, hapruje mi tam jen ta svoboda a demokracie.

Demokracie rozkvétá, byť s kosmetickou vadou … a ta vada je tak rozšířená, až se vkrádá otázka, zda to není její pravá tvář.

Nejenom proto se ke „Dni boje za svobodu a demokracii“ nejlépe hodí slova klasika: mnoho povyku pro nic.

 

Převzato z blogu Tribun

Přejít do diskuze k článku