Mohou mít Evropané stejný postoj k minulosti?

Evropské společenství lze definovat mnoha způsoby, osobně jsem ovšem velmi skeptický ohledně možnosti vytvoření evropského společenství paměti a (v jeho důsledku) evropského politického společenství. Pokusím se vysvětlit proč.

Bezpochyby můžeme hovořit o civilizační jednotě Evropy sestávající z bohatých prvků různých tradic. V debatách před vstupem do EU jsme Evropu charakterizovali pomocí standardní triády: Řecko, Řím a křesťanství. Západní komentátoři ale obvykle podtrhávali tři jiné věci: upuštění od náboženských válek, osvícenství a vítězství demokracie a lidských práv nad nacismem ve 20. století. Tento rozdíl měl a má zásadní důsledky. Některé části evropských elit se distancují od klasické filozofie i křesťanství, což značně omezuje možnosti vzájemného porozumění.

Jak vysvětluje Marek A. Cichocki, Evropané vcelku nedávno objevili fakt, že „ten, kdo v politice utváří postoj a vzpomínky na minulost, je skutečnou autoritou". Proč? „Ovládání historické paměti umožňuje adekvátní nadvládu nad veřejnou sférou nejen v rámci jedné komunity, ale také mezinárodně." Autor se obává, že taková paměť se jako příslovečný pes utrhne ze řetězu, odloučí se od svých univerzálních a ontologických závazků a začne se lísat k náhodně potkanému novému pánu.

Další vlastností paměti je to, že se jedná v zásadě o integrující faktor. Bez paměti není společenství. Krom toho je stále více pozorován psychoterapeutický dopad společné paměti na kolektivní život. Tyto impulzy vyvolávají emancipační tendence, snahu o zkoumání a objevování sebe sama. Výsledkem je, že pozorujeme přenos veřejné signifikace paměti z politicko-kognitivní úrovně na terapeuticko-emancipační. Tato zdánlivě apolitická funkce paměti jako kritického psychoterapeuta může otevřít dveře pro návrat daleko barbarštější politiky.

Přes riziko zavádění společné vícenárodní historické paměti se takové snahy objevují. V Bruselu se připravuje Evropský dům paměti, který má být zprovozněn v roce 2012. Jsem velmi zvědav, jak bude nakonec vypadat. Možná nebudeme přehánět, jestliže přirovnáme to, co evropští historici navrhují, k návrhům ruské propagandy putinovo-medveděvovské éry, jak jsme se s nimi mohli seznámit kupříkladu v souvislosti s nedávným výročím paktu Ribbentrop-Molotov a začátku druhé světové války.

Výrazem obdobné tendence je středoškolská učebnice Geschichte. Europa und die Welt vytvořená Němci a Francouzi. První díl popisuje období od Vídeňského kongresu do roku 1945, druhý pak období po druhé světové válce. Učebnice nepodává popis pohnuté historie vztahů mezi Francií a Německem, ale franko-německou verzi světové a evropské historie. Němci a Francouzi reprezentují v učebnici třetinu světových hrdinů. Školák se o nich dozví ze speciální části věnované nejdůležitějším historickým postavám. V prvním díle ale zásadně chybí například Abraham Lincoln nebo Franz Josef, ve druhém zase ani stopy po takových duchovních učitelích jako Matka Tereza nebo dalajláma. Zato zde nalezneme Jásira Arafata nebo Che Guevaru.

Podívejme se, co se malé francouzské či německé dítě, modelový Evropan, dozví o meziválečném období. Na stranách 236-237 francouzské verze učebnice je řeč o příšerně autoritářském předválečném Polsku a opovrženíhodném diktátoru Piłsudském. Na straně 237 je mapa, která zobrazuje rozdělení Evropy v meziválečném období na demokratické státy, autoritářské státy a fašistické režimy. Demokracie – Francie, Velká Británie, Irsko, Dánsko, Švédsko, Norsko, Finsko a Československo – jsou označeny žlutě, na východě je velký červený flek: komunistický režim.

Autoritářské a fašistické režimy jsou označeny modře. Nalezneme mezi nimi Německo, Itálii, Španělsko, Portugalsko, Polsko, pobaltské státy, Maďarsko, Jugoslávii, Rumunsko, Bulharsko a Turecko. Kvůli přesnosti, zdá se, byla do mapy připsána přesná data nástupu diktátorských a fašistických režimů: Německo – 1933, Itálie – 1922, Polsko – 1926. Aby nebylo pochyb o tom, kdo v čele této příšerné bandy diktátorů a fašistů stál, je vedle na stránce uvedena fotografie Piłsudského a obrázky protestů v ulicích Varšavy z května 1926. Název kapitoly zní takto: „Transformace liberální demokracie během meziválečného období". Podkapitola se jmenuje „Jaké fenomény oslabily vítězství demokracie v Evropě?". Znamená to tedy, že Poláci, kteří chtějí stále častěji slavit 11. listopad (státní svátek znovuzískání nezávislosti v roce 1918, a tedy i Józefa Piłsudského), by si měli rozmyslet, jestli náhodou nepoškozují evropský veřejný pořádek?

Malý Hans nebo Juliet nenaleznou v učebnici žádný rozdíl mezi autoritarismem, nacismem a fašismem. Školák tak získává dojem, že není žádného rozdílu mezi ideologií a praxí německých nacistů, italských fašistů a evropských zástupců autoritarismu. (V tomto kontextu je důležité zmínit, že učebnice vřele komentuje vytvoření Lidové fronty ve Francii, viz strana 240.)

V kapitole věnované druhé světové válce není nijak zdůrazněno, že německo-sovětský pakt z 23. srpna 1939 nebyl smlouvou o neútočení, ale naopak aliancí, která vedla k rozdělení Polska. Německá invaze do Polska 1. září je zmíněna jen krátce, navíc zcela chybí stopa po sovětské invazi 17. září. Čtenář v učebnici nenajde ani informace o invazi do Finska, ani o rozdělení baltských států a Besarábie Sovětským svazem v roce 1940. Dokonale to souzní s oficiální putinovskou propagandou, která tvrdí, že druhá světová válka začala v roce 1941, kdy se Sověti postavili fašismu a zachránili Evropu. (Na straně 304 se pak logicky dozvídáme o „vstupu do války" ze strany USA a SSSR v roce 1941.)

Ve druhém díle jsou na straně 17 k dispozici části projevů prezidenta Trumana a ministra Molotova o záchraně Evropy před fašistickým zlem. Není zde jediný komentář. Tentýž Molotov, který podepsal alianci s Hitlerem v roce 1939, má být ve společné historické paměti zapsán jako vítěz nad Hitlerem a zachránce Evropy. To je zřejmá historická lež.

Na straně 74 je zmíněno hnutí Solidarita, jehož charakteristika se soustřeďuje především na skutečnost, že bylo financováno z USA. Na straně 134 čteme krátce o politické opozici v 80. letech. Ve světle širokého materiálu ohledně maďarské revoluce v roce 1956 a informací o pražském jaru je vynechání Solidarity příznačné. Předpokládejme, že je tomu tak jen proto, aby byla zvýrazněna důležitost pádu Berlínské zdi jako symbolu konce komunismu v Evropě.

Nakonec bych rád zmínil ještě jednu podivnost. Na straně 114 si mohou němečtí a francouzští žáci všimnout obrazové ilustrace evropského kulturního dědictví. Můžeme na ní vidět gotické památky, ale také muslimskou kulturu. Z mapy vyplývá, že jižní Španělsko, Balkán a Maďarsko byly dominantně pod vlivem islámské kultury. Nedočteme se tu však o monumentech antického Řecka, románských památkách, východní křesťanské kultuře nebo baroku polské šlechtické republiky. Kde je tedy centrum evropské kultury? Je jím samozřejmě Versailles označené největším modrým symbolem. Menší symboly pak označují paláce Versailles inspirované, v Polsku pravděpodobně varšavský Wilanów. Tak se věci mají!

Co s tím? Profesorka Ewa Thompson v jednom ze svých článků cituje podnětnou diskusi německých historiků o evropské historické paměti, která se odehrála v roce 2006 v Německém historickém institutu ve Washingtonu. Aleida Assmanová přednesla úvodní text, v němž navrhuje vytvořit z holocaustu centrální bod na časové ose historie Evropy. Podle ní by měla být nová identita Evropana založena na principu, že myšlení (chápáno kartesiánským způsobem) je nadřazeno jakýmkoliv indikacím nebo předpokladům a práva jednotlivce jsou důležitější než práva komunity. Badatelka obhajuje ukončení „soutěže o historického mučedníka" a respekt ke každé paměti. Podle její metodologie bychom o sobě měli přemýšlet jako o někom, kdo je v konstantním procesu budovaní, v procesu konstantních změn vědomí a zlepšování vnímání světa. Ostatní jsou prezentováni jako strnulí, zamrzlí v pochybných vzorcích a neschopní podívat se na svět způsobem, jakým se na něj dívají „rozvinutější národy". Assmanová tvrdí, že Poláci mají svou zemi stále za Krista národů, přitom by měli učinit centrálním bodem své historie protižidovský pogrom v Jedwabném. Dále porovnává dluhy Ruska a Polska a ukazuje, jak se s nimi oba národy nejsou schopny vypořádat.

Analýza navržené metody vede k závěru, že nelze argumentovat, že vina je disproporční, protože licitovat vinu je nepřípustné. Neexistuje ani způsob zobrazení různých kontextů, protože každá individuální paměť je stejně důležitá jako všechny ostatní. Jak ukazuje Thompsonová, jde o extrémní odmítnutí západních logocentrických hodnot. Vyhrává ten, kdo lépe přednese a popíše danou situaci. Podle přesvědčení, že události se nedějí, ale jsou produkovány, se fakt stane událostí pouze tehdy, pokud jej jisté skupiny postřehnou a začnou o něm mluvit a psát.

Pokud ale odmítneme logocentrické myšlení a budeme spoléhat na terapeutický, subjektivní diskurz, historickou paměť společenství nezformujeme. Budeme donuceni bojovat o příležitost účastnit se debaty o popisu „událostí" zásadních pro naši paměť. Poláci činí na tomto poli po závratném úspěchu Muzea Varšavského povstání mnoho. Buduje se Muzeum polsko-německých vztahů, Dům Solidarity v Berlíně, Muzeum druhé světové války, Muzeum Westerplatte, Evropské centrum Solidarity, Muzeum polské historie, Muzeum dějin polských židů, Muzeum Polské lidové republiky v Krakově… Diskuse by nicméně byla daleko přirozenější, pokud bychom sdíleli řecko-římské přesvědčení, že ve světě existuje jakýsi nenáhodný pořádek, skrze který získávají slova smysl, a porozumění mezi lidmi se tak stává možným.

Je společná historická paměť Evropy možná? Jsem schopen si ji představit. Jen by mě zajímalo, pro kolik lidi a národů bude znamenat paměť vnucenou zvenčí.

Autor je politolog a filozof, fejetonista serveru www.teologiapolityczna.pl a redaktor portálu www.fronda.pl.

Text byl přednesen na konferenci „The Future of Europe: Czech and Polish Perspectives" 8. října 2010 v Praze.

Převzato z Revue Politika

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments

Nejnovější příspěvky