Sice to nebyla křídla motýla ani křídla vážky, nýbrž křídla lehkého jednomotorového letadýlka Cessna 172, které pilotoval Mathias Rust ve svých osmnácti letech. 28. května 1987 přistál po letu trvajícím téměř pět a půl hodiny v Moskvě blízko Rudého náměstí na Velkém Moskvoretském mostě u chrámu Vasila Blaženého. Po přistání roloval Rust k chrámu, a zastavil se až na menším náměstí Vasilevskij spusk. Přistát na Rudém náměstí nebylo možné, protože na náměstí bylo příliš mnoho lidí. Po přistání byl Mathias Rust zatčen. Proces s Rustem začal v Moskvě 2. září 1987. O dva dny později byl odsouzen ke čtyřem letům nucených prací za výtržnictví, porušení mezinárodního leteckého práva a narušení sovětské hranice. Jeho žádost o milost byla zamítnuta. Rust ale do pracovního tábora nikdy nenastoupil, z bezpečnostních důvodů zůstal ve vyšetřovací cele v moskevském vězení Lefortovo. Dva měsíce po procesu se Reagan a Gorbačov dohodli na podpisu Dohody o nukleárních zbraních středního doletu a Rust tak byl v říjnu 1988 po 432 dnech vězení, jako projev dobré vůle Východu, propuštěn na svobodu a vyhoštěn ze Sovětského svazu. Rust se do Západního Německa vrátil běžnou leteckou linkou 3. října 1988 a jeho návrat si získal velkou mediální pozornost. Za exkluzivní rozhovor mu německý časopis Stern zaplatil sto tisíc německých marek. Rust uvedl, že s ním bylo ve vězení zacházeno dobře. Novináři jej vylíčili jako „psychicky labilního a nebezpečným způsobem nezkušeného“.
Oficiální zprávu tedy máme za sebou, pokusím se ale popsat následky toho letu. Samozřejmě to nebudou žádné úřední zprávy, nýbrž pouhé dohady. Protože mám docela v oblibě všelijaké ty konspirační teorie (vždycky mi to zvedne náladu), moje povídání bude vedeno v podobném duchu. No a kdo nesnáší konspirační spiknutí, nemusí přece dále číst.
Takže začneme v nějakém městečku na jihu Finska (Helsinky), kde v hospodě čtvrté cenové kategorie oslavuje osmnáctiletý Rust získání průkazu na řízení sportovního letadla. Řeči se vedou, jak v hospodě, všelijaké.
„S mojí Cessnou uletím klidně a bez problémů tisíc kilometrů,“ chlubí se mládenec.
„To je právě vzdálenost do Moskvy, tam určitě nedoletíš, to se jenom vytahuješ,“ říká spolusedící.
„Vsaďme se, že doletím,“ machruje Rust.
Sázka uzavřena. Hlasy od stolu: „Nebuď blázen, copak nevíš, že tě Sověti sestřelí hned sto metrů za hranicemi?“
Zatímco se v hospodě štamgasti řehtali dvěma opilým sázkařům, jednomu proto, že byli přesvědčeni, že ho Sověti sestřelí bez varování okamžitě po přeletu hranic, a druhému proto, že je blázen, že dává do takového nesmyslu tolik peněz, tak v téže době několik lidí v Moskvě, ne mnoho, bylo jich určitě jenom pár, netrpělivě čekalo na přílet „nepřátelského“ „přátelského“ letadélka. Vrazili do akce už příliš moc peněz, a to zahraničních deviz, a byla by škoda, kdyby akce selhala.
„Zítra, až vystřízlivím, tedy hned po obědě, vystartuji.“
Stalo se.
Sázkař, agent Sovětů, okamžitě oznámil na nějaké velvyslanectví, že motýlek vystartoval ve 13 hodin. Zpráva na nějaké západní velvyslanectví do Moskvy pak zněla, že motýlka mohou očekávat v podvečer. Důkazem je fakt, že ambasador vylezl na střechu s kamerou a čekal, až bude moci zachytit onen přílet, což se mu podařilo a filmové záběry obletěly celý svět.
No a podívejme se, co se dělo v té době na Ústředním výboru Komunistické strany Sovětského svazu.
Někteří členové ústředního výboru strany pamatovali Lenina a účastnili se bojů v občanské válce, další byli váleční veteráni, vítězové války proti Hitlerovi. Jistěže byli staří až přestárlí, ale věděli, o co jde, tihle staří ostřílení politici a generálové věděli své, věděli velice dobře, že Západní politici nikdy nejednali čestně, vždycky to byly samé podrazy, samá podlost, nesplněné smlouvy, úskoky, lsti, klamání, intriky…, tak proč jim věřit dnes? Proč jim dělat nějaké ústupky? Náš první tajemník Gorbačov se přátelí se s nepřítelem, copak neví, že vždycky lhali a obelstili nás? Copak nezná historii? Tak třeba, co pohledávaly armády západních států na našem území v době občanské války? S Hitlerem jsme měli mírovou smlouvu, dnes se pokoušíme uzavřít podobnou smlouvu s USA. Pozor, aby to zase nebyla taky jenom habaďúra. A kdy otevřeli naši „spojenci“ druhou frontu? Až bylo naprosto jasné, že válku vyhrajeme, teprve potom se vylodili. A to hlavně z důvodu, že měli obavy a strach veliký, že by Stalin s Rudou armádou došel až do Španělska. Kdo potom spustil tzv. železnou oponu? Kdo instaloval rakety v Turecku u našich hranic? (Kubánská krize) Kdo rozmístil atomové bomby v Západním Německu? (Rok 1968) A jakou nepokrytou radost měli, když nás vlákali do Afghánistánu…
A on se s nimi přátelí! Tento naivní človíček, myslí to snad i dobře, ale politika není přece o čestnosti, pravdomluvnosti a dobrých úmyslech – kdepak! Copak to nechápe, že tak bláhově věří Reaganovi a západním politikům? Vždyť je pořád studená válka, copak si nevzal poučení z minulosti? Závěr byl nutně takovýhle: Je to naiva věřící v dobro a v čestné a poctivé úmysly protivníka, je nutné se ho zbavit. Na příštím zasedání ÚV ho zbavíme všech funkcí.
Gorbačov měl o svém odvolání samozřejmě nějaké informace a takto asi promlouval k přátelům a příznivcům: Zítra nás sesadí ze všech funkcí, prohlásí nás, a hlavně mne, za malé špinavé bucharinovce a trockisty a úchylkáře levé a úchylkáře pravé atd. ap., a budeme rádi, když nás pošlou jenom na Sibiř.
Pokud ovšem zamává křídly motýlek a přiletí až nad Moskvu, tož to bude jiná.
A Rust přiletěl! Veliký Michail měl volné ruce a okamžitě energicky jednal – odvolal snad všechny své odpůrce, od ministra obrany Sokolova a velitele vzdušné obrany Koldunova až po dva tisíce dalších důstojníků. Provedl největší personální změny v sovětské armádě od Stalinovy Velké čistky před padesáti lety. A vyčistil dokonale ústřední výbor od pamětníků Lenina a účastníků občanské a vlastenecké války. Strana byla dokonale „očištěna“. Nastoupila nová mladá generace. No a jak to dopadlo, vidíme ještě i dnes – regres o století dozadu.
Vojáci se zajisté mohli bránit a vysvětlovat, ovšem nebylo jim dáno slovo. Tak jim to slovo dejme teď:
Letadýlko bylo zjištěno okamžitě po přeletu hranice. Už ve 14.29 moskevského času se Rustova Cessna objevila na radaru sovětské protiletadlové obrany a poté, co neodpověděla na IFF signál, jí bylo přiděleno identifikační číslo 8255. Rusta sledovaly hned tři protivzdušné divize, ale nikdy nedostaly povolení k palbě. Všechny systémy vzdušné obrany byly uvedeny do plné pohotovosti a dva stíhací letouny z blízké letecké základny Tapa se mu vydaly naproti. Ve zprávě velitele leningradského sektoru se psalo jen jako o sovětském letadle, které má vypnutý transpondér, Proč jim nikdo nedal příkaz k palbě, lze snadno a jednoduše vysvětlit – přece vojáci nebudou sundávat sportovní letadlo. Cože? Sestřelit sportovce? Co blbnete, pokuste se navázat kontakt… (Ale i v případě, kdyby Rusta sestřelili, výsledek by byl stejný – vojáci, vy vrahové, zavraždili jste nevinného sportovce, to se přece nedělá, taková ostuda před světem musí být exemplárně potrestána! No, a odvolávalo by se stejně.)
Ví vůbec Veliký Michail, komu má poděkovat? Ne, Rustovi ne, ten ostatně vyhrál sázku a je spokojený. Ale co ty nervy k prasknutí těch, co akci přistání na Rudém náměstí řídili? Ano, ti si zaslouží řádnou odměnu, i když to asi navždy zůstane tajemstvím. Nikdo nikdy se nedoví, jak to bylo doopravdy a Veliký Michail o tom třeba taky vůbec, ale vůbec neví a třeba se to ani nikdy nedoví. (Asi těžko bude číst tento můj článeček. To je, co?!) Gorby holt byl okouzlen západním pozlátkem (hlavně Raisa) a feudálními privilegii mocných a šlechtickými tituly a chtěl se jim vyrovnat.
Michail splnil úkol a byl následně odstaven – mouřenín udělal vše potřebné a může jít. Nastoupil nový miláček Západu, těžký notorický alkoholik Jelcin – a dokončil dílo zkázy.
Pořád se nemohu nějak zbavit takové nutkavé představy, že veškeré tohle dění v Sovětském svazu a potom v Rusku bylo plně v režii CIA. Bylo to suverénní vítězství USA, jak si jenom radostí mnuli ruce a tetelili se blahem nad zkázou Ruska.
P. S.: 8.prosince 1991 podepsali v Bělověžském pralese prezidenti Ruska, Ukrajiny a Běloruska Boris Jelcin, Leonid Kravčuk a Stanislav Šuškevič dohodu, jež oznamovala, že SSSR více neexistuje. Nakonec 21. prosince 1991 podepsali v Alma-Atě nejvyšší představitelé jedenácti bývalých svazových republik dokument, který potvrdil zánik SSSR. Oficiálně Sovětský svaz přestal existovat 26. prosince 1991.
(Všechny údaje mám hlavně z Týdeníku aktualit a časopisu Nová doba vycházejícího u nás právě v době oné perestrojky.)
Foto: zdroj
