Mrtvá koza na naší cestě ke kapitalismu

Osmnáctého dne měsíce tohoto, středa se v kalendáři prosadila, vydal Tomáš Zahradníček v rubrice Názory MfD toto svědectví o novinářské letoře:

„… Za dvacet let už si mohli sociální demokraté zvyknout, že v novinách nemají pořádné zastání. Dělba práce je známá. Naprostá většina tisku sociální demokraty kritizuje a ČSSD to vůbec nepřekáží. Naopak, dává jí to křídla, strana mohutní, vyhrává volby. Za kritickou pozornost se odvděčuje mediologickými postřehy svých představitelů. Miloš Zeman kdysi označil novináře za idioty a kritická média za žumpu."
 
Takže pan Zahradníček řekl toto: bez ohledu na to, jestli je ČSSD v opozici nebo u vesla, my se do téhle esenciální ošklivosti budeme strefovat, pomlouvat ji, vyrábět kampaně, kauzy, osočovat, zesměšňovat její funkcionáře. Ani slovem se však v celé své stati nezmínil o tom, PROČ se takto tisk chová.

 
Starý a dobrý židovský vtip vypráví o tom, kterak Bůh začal Mordechaje prostřednictvím pohrom navštěvovat. Nejprve se neurodilo, musel pole prodat, potom mu ženu a děti zahubil mor, stavení neznámý žhář podpálil. Mordechaj naložil poslední skrovný majeteček na vozejk kozou tažený, rozloučil se s hrobečky a odcházel z místa svého neštěstí. Vtom se zničehonic zatáhlo, mrak černý jak novinářské duše se objevil, blesk do vozejku udeřil, majetek rozmetal a kozu zabil. I klesl Mordechaj na kolena, obrátil zrak k obloze, sepjal ruce nad hlavou a zeptal se vrchnosti: „Bože, řekni mi, čím jsem se provinil, že mě tak trestáš?" Nahoře bylo chvíli ticho, pak se objevilo Oko, odkašlalo a pravilo: „Inu, Mordechaji, ani nevím, ale asi mě prostě jenom tak nějak sereš."

 
Toto by mohlo být i vysvětlením chování české novinářské sebranky (s nečetnými výjimkami), ale věc je prozaičtější a mluvil o ní už Albert Einstein v eseji z roku 1949: „… za daných podmínek soukromí kapitalisté nutně ovládají, ať už přímo nebo nepřímo, hlavní zdroje informací." A z toho přímo vyplývá, že jimi placení novináři se jistě nemohou dívat objektivně na stranu, která má v programu prosazování sociální spravedlnosti, smíru, což v konečném důsledku samozřejmě znamená omezení nehorázných zisků nemnohých, tedy kapitalistů. Koho chleba jíš, toho píseň zpívej.

 
Zahradníček pokračuje: „… Z rozboru příslušných hromádek vychází, že zatímco v české společnosti probíhá „posun doleva", tisk ho nenásleduje. Naopak, snaží se ho brzdit." Náááádhera, modrácký tisk coby posádka brzdařské budky rozjetého společenského vlaku. Zahradníček v podstatě přiznává, že tisk vystupuje jako propagandistická hlásná trouba jediného správného názoru, tedy modrého. V totalitě fungoval přesně stejně, jenom barva byla odlišná.

„Podoba většiny dnešních politických novin a časopisů se zformovala brzy po převratu jako tisk podporující nový režim. Nejprve Občanské fórum a jím prováděné reformy, později nástupnickou ODS. ČSSD pod vedením Miloše Zemana nastupovala do útoku jako kritik veškerého počínání. V tisku převládal názor, že reformy a reformní vládu je třeba proti nástupu sílící populistické opozice bránit." Senzacéééé! Novináři brání vládu proti kritice opozice. Opozice v té době kritizovala politické i ekonomické praktiky vládnoucích modráků, které se prizmatem dějin ukázaly jako škodlivé až zločinné, kriminální. Neboli – čeští novináři brání nepravosti, zločince, rozkradače.

„… Od ustavení Topolánkovy vlády čelí Jiří Paroubek stejnému problému jako kdysi Miloš Zeman. Zdánlivě proti vší logice se „hlídací pes" soustředí víc na počínání opozice než na vládu, kritičtěji přistupuje k plánům zaznívajícím z opozičních lavic než ke zcela konkrétnímu konání vlády v úřadech." Jaképak „zdánlivě proti vší logice". Zemanova kritika novinářů nebyla způsobena nekorektním slovníkem tehdejšího premiéra, ale tím, že slova jako póvl, hyena a žumpa přesně vystihují chování českých žurnalistů.

„… Stará koalice z počátku devadesátých let ještě chvílemi drží pohromadě. Už to dávno nejsou kamarádské vztahy jako v dobách Občanského fóra, kdy se z redakcí chodilo do vládních funkcí a zpět. Ale zůstalo společné východisko i jistý pocit sounáležitosti, které se v poslední době obnovují zejména četbou projevů Jiřího Paroubka."


Stará koalice je vlastně dost mladá. Prohlédněte si tváře velitelů tohoto modře natřeného parníku. Jeden obličej vedle druhého třicátníci, maximálně čtyřicátníci, Husákovy děti . (Výjimku tvoří Karel Steigerwald, o kterém jsem se už zmínil dříve.) Jistý pocit sounáležitosti je věc pohříchu citová, emocionální. Protože ale základ tohoto ušlechtilého modrého novinářského hnutí tvoří – jak říká i Albert Einstein – materialistické pohnutky vydavatelů, tedy ochrana výdobytků kapoušské nenažranosti před loupeživými socany, je tahle sounáležitost povahy zločinné, asi tak stejně, jako takové bylo soudružské kolektivistické třeštění rudochů a před nimi mužné árijské kamarádství příslušníků Hitlerjugend a SS.

 
To, co zůstává opuštěno na cestě, jako nějaký rozbitý vozejk s mrtvou kozou, je demokracie a svoboda slova, svoboda projevu.

 
Co s takovými krámy.

 
Převzato z blogu autora na blog.idnes.cz
 
Foto: zdroj

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments