NEW YORK – Mohou nám muppets, plyšové loutky ve svítivých barvách, poskytnout ponaučení, která potřebujeme k uklidnění požárů v izraelsko-palestinském konfliktu? Říše muppets je dnes celosvětová. Ti, kdo vyrůstali s dětským vzdělávacím televizním pořadem Sezamová ulice, vědí, že tento pořad poskytuje pětiletým dětem snadno pochopitelné lekce gramotnosti, znalosti počtů a společenských dovedností. Sezamová ulice má však i vznešenější cíl: nacházet partnery v rozvojovém světě – včetně Saúdské Arábie, Jihoafrické republiky a Pákistánu –, kteří představí tato huňatá malá stvoření a jejich poselství míru a tolerance místnímu publiku.
Nový dokument s názvem „Když muppets sní o míru“ sleduje trýznivou společnou produkci Sezamové ulice v Izraeli a Palestině, k níž byl přizván i jordánský produkční tým, který měl vypomáhat jako zprostředkovatel. Stejně jako řada jiných společných vzdělávacích či kulturních izraelsko-palestinských projektů začal i tento pořad snílkovským idealismem. Soudě podle dokumentu – a podle nedávné panelové diskuse s filmaři a s mluvčím muppets v New Yorku – ho však podkopala chyba, která je u podobných partnerství běžná.
Původní plán byl – stejně jako u mnoha podobných programů – založen na představě parity: izraelský a palestinský produkční tým budou pracovat společně. Palestinští partneři však tuto myšlenku vetovali – „Tak daleko ještě nejsme,“ vysvětlili. Mohli tedy mít samostatnou palestinskou Sezamovou ulici? Na to nejsou prostředky, zněla odpověď.
Palestinský tým nakonec přistoupil na paralelní produkce s výrazným prvkem „kulturní výměny“ – místo aby společně vyráběli jednotlivé segmenty, vytvořili řadu s palestinskými muppets a dospělými, která obsahovala také kreslené příběhy a minidokumenty vyrobené Izraelci a Jordánci. Ostatní dva týmy to dělaly podobně. Dojem kontinuity pak navodily některé spojující postavy – například arabsko-izraelská holčička, která vzájemně vysvětluje postoje jednotlivých „stran“.
Management se sídlem v New Yorku chtěl, aby se Palestinci a Izraelci navzájem vykreslovali polidšťujícím způsobem. Palestinci se tomu opět bránili. Místo aby se zaměřili na tvorbu scénářů, které ukazují Izraelce – nebo alespoň izraelské děti – v pozitivním světle, chtěli v pozitivním světle vykreslovat palestinskou kulturu, dávat za vzor palestinskou mládež a prostřednictvím obrazu nabízet dětem alternativy k násilí.
Poté však znovu zasáhla realita. V Izraeli zaútočil sebevražedný atentátník a izraelské obranné síly v reakci na to ovládly Ramalláh, kde se nacházelo mrňavé studio palestinské produkce Sezamové ulice. Palestinský tým talentovaných animátorů, loutkářů, designérů, kameramanů a producentů se tak den co den nemohl dostat do práce – zatímco izraelská produkce překotně vyráběla vlastní materiál v zářivě osvětleném a dobře financovaném studiu v Tel Avivu.
Izraelské obranné síly poté obsadily samotnou televizní stanici a zničily ji i s počítači a kamerami produkčního týmu. Dokumentární záběry zachycující prostřílené počítačové monitory a hromady rozbitých tiskáren a kamer – nad nimiž se skví graffiti s nápisem „Palestina nikdy“ – vyvolávají v člověku zoufalství.
Newyorský management mezitím začal být netrpělivý a dával palestinskému týmu najevo, že jeho segmenty mají zpoždění – a Palestinci, kteří žili pod faktickou vojenskou okupací, se začali zabývat otázkou, zda je právě toto ten správný projekt, kterému by měli věnovat energii. Newyorská produkční, jež na projekt dohlížela, se jako matka-samoživitelka zpočátku zdráhala navštívit Ramalláh – takže neschopnost palestinského týmu vyrábět včas své segmenty se stejně jako řada jiných aspektů palestinského prožitku skryla za bariérou strachu, kterou ostatní plně nezakusili, a tudíž ani plně nepochopili.
Koprodukce tedy skončila. Existuje však palestinská Sezamová ulice a izraelská Sezamová ulice a v izraelské verzi vystupují pozitivní arabsko-izraelské postavy. Tvůrci těchto pořadů pak společně s filmaři, kteří natočili dokument „Když muppets sní o míru“, nabízejí nám všem důležitá ponaučení.
Jeden výrok člena palestinského produkčního týmu mi utkvěl v paměti: „K tomuhle sňatku nás donutili,“ vysvětloval při prosazování ryze palestinské Sezamové ulice. „A my teď chceme rozvod.“
Palestinský tým je na první pohled zcela nerozeznatelný od svých evropských či izraelských protějšků: všichni jsou moderní, mladí, talentovaní, důmyslní a více než cokoliv jiného chtějí vytvářet pozitivní prostředí pro své děti – nebo alespoň nabízet psychickou úlevu od reality okupace, násilí a války.
Jak často však okolní svět – dokonce i sponzoři a tvůrci pořadů, kteří mají ty nejlepší úmysly – podá pomocnou ruku palestinské občanské společnosti a zároveň jí dá volnost, aniž by trval na „sňatku z donucení“? Jak často se investují prostředky do palestinských filmů, knih, novin, středních škol, tanečních souborů, učitelů atd., aniž by se od příjemců žádalo, aby dělali přátelská gesta vůči Izraeli?
Mnoho elementů občanské společnosti v muslimském světě se k možnému partnerství s izraelskými protějšky obrátilo zády. Jednoho egyptského herce doma bojkotovali pouze proto, že se v Cannes objevil s izraelskou herečkou. Jsem si však jistá, že čím dychtivěji budou lidé zvenčí investovat do palestinské občanské společnosti a současně jí dají volnou ruku, tím menší rozhořčení bude palestinská inteligence – a celý muslimský svět – cítit z mnohdy vynucených podmínek palestinské kreativity. Pulzující palestinská občanská společnost by se mohla stát pružnější a otevřenější vůči možným partnerstvím – včetně přirozenějších a ucelenějších izraelsko-palestinských společných podniků –, což by přineslo užitek celému regionu.
Muppets učili generace dětí z celého světa, jak se počítá do deseti a že se o pamlsky mají rozdělit s kamarády. Ve Spojených státech nás v Sezamové ulici v 70. letech učili, co to je rasově smíšený pár. V Jihoafrické republice tvůrci požádali o loutku HIV pozitivního dítěte – a dostali ji –, protože místní vzdělávací pracovníci sdělili newyorskému týmu, že potřebují, aby se společnost naučila tyto děti akceptovat.
V případě Sezamové ulice pro Palestinu a Izrael bylo ztroskotání společné produkce ve skutečnosti úspěchem: muppets a jejich tvůrci nám poskytli další cenné ponaučení, tentokrát v otázce, jak pomáhat – a jak nepomáhat – druhým.
Naomi Wolfová je politická aktivistka a sociální kritička. Její nejnovější kniha nese název Give me Liberty: How to Become an American Revolutionary (Dejte mi svobodu: Příručka pro americké revolucionáře).
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.
Přetisk materiálu z těchto webových stránek bez písemného souhlasu Project Syndicate je porušením mezinárodního autorského práva. Chcete-li si svolení zajistit, kontaktujte prosím distribution@project-syndicate.org.
