Na geopolitické křižovatce mezi Čínou a Ruskem: Kyrgyzstán a bitva o střední Asii





Duben 8, 2010

Kyrgyzský president Kurmanbek Bakijev byl po pěti letech sesazen stejným způsobem, jakým přišel k moci, tedy krvavým povstáním.

Byl zvolen presidentem dva měsíce po tzv. Tulipánové revoluci z roku 2005, k jejímž strůjcům patřil, stal se tedy hlavou státu hlavní tranzitní země pro USA a NATO ve válce v Afghanistánu. Krátce po invazi do Afghánistánu si Spojené státy v této zemi zajistily leteckou základnu Manás, jíž podle informací americké armády z minulého června prošlo „víc než 170 000 koaličních vojáků a 5 000 tun nákladu na své cestě do Afghánistánu… Na základně je dislokováno okolo tisíce amerických vojáků a několik set dalších ze Španělska a Francie.“  Podle zvláštního velvyslance pro Afghánistán a Pákistán Richarda Holbrooka „…každý měsíc prochází touto základnou 35 000 amerických vojáků“. To by znamenalo, že ročně jí projde asi 420 tisíc vojáků.

V únoru 2009 kyrgyzská vláda oznámila, že má v úmyslu tuto základnu zrušit, když jí však Washington nabídl dalších 60 milionů dolarů, tento úmysl ochabl.

Kyrgyzstán sousedi s Čínou. Nejen to, ale také s Kazachstánem, Tádžikistánem a Uzbekistánem, od Ruska je oddělen pouze Kazachstánem. Abychom pochopili ruské a čínské obavy ze stovek a tisíců vojáků americké armády a NATO, kteří procházejí Kyrgyzstánem, představme si podobný počet čínských a ruských vojáků, kteří pravidelně procházejí Mexikem nebo Guatemalou. A to po dobu devíti let a a ve stále rostoucím počtu.

USA a NATO založily také menší vojenské základny v Tadžikistánu a Uzbekistánu, shodou okolnosti jsou všechny tyto státy členy tzv. Šanghajské organizace pro spolupráci. Kyrgyzstán je také členem post-sovětské Organizace smlouvy o kolektivní bezpečnostní (CSTO) spolu s Ruskem, Arménií, Běloruskem, Kazachstánem, Tadžikistánem a Uzbekistánem.

Povstáním a svržením prezidenta Askara Akajeva v březnu 2005 došlo ke třetí tzv. "barevné revoluci" v postsovětských republikách během šestnácti měsíců, po Růžové revoluci v Gruzii na konci roku 2003 a Oranžové revoluci na Ukrajině na přelomu let 2004 a 2005.

Západní sdělovací prostředky si začaly klást otázku: „Kdo další je na řade?“

Další uchazeči o převrat, kteří připadali z bývalého Sovětského svazu v úvahu, byli Arménie, Ázerbajdžán, Bělorusko, Kazachstán, Moldávie a Uzbekistán. A také Rusko. Spolu s Gruzií, Ukrajinou a Kyrgyzstánem je to deset států z dvanáctičlenného postsovětského Společenství Nezávislých Států (SNS).

SNS bylo založeno v prosinci 1991 přesně v den, kdy zanikl Sovětský svaz. Během roku a půl poté byli pomocí revolucí vyneseni k moci tři vůdci, přátelští ke Kremlu – Eduard Ševarnadze v Gruzii, Leonid Kučma na Ukrajině a Askar Akajev v Kyrgyzstánu…

Vůdce prototypu pozdějších „barevných revolucí“ Michail Ševarnadze byl bez sebe radostí ze „změny režimu“ v Kyrgyzstánu, a připisoval „odvážným“ akcím opozice na Ukrajině a v Kyrgyzstánu „gruzínský faktor“, kdy podle jeho slov „nečekáme na vývoj událostí, ale ze všech sil se snažíme zničit SNS.“ Všechny tyto „barevné“ revoluce v postsovětských republikách se podle indického diplomata a politického analytika M. K. Bhadrakumara vyznačovaly podobnou nesmiřitelností:

„Všechny tyto státy (Gruzie, Ukrajina, Kygyzstán) zaujímají strategické místo v postsovětském prostoru. Jsou v blízkém sousedství Ruska. Washington rozšiřuje svůj vliv v oblouku bývalých sovětských republik – v Pobaltí, na Kavkazu i ve Střední Asii – s houževnatostí, která Moskvu znepokojuje. Už od roku 2003, kdy se Akajev rozhodl, že umožní vytvořit plně rozvinutou ruskou vojenskou základnu v Kantu, veděl, že je v americkém hledáčku. Politická teplota v Kyrgyzstánu začala stoupat. Američané dali mnoha způsoby jasně najevo, že požadují změnu režimu v Biškeku… „Revoluce“ v centrálním státě Asie – Kyrgyzstánu – byla překvapním. A v souvislosti se dvěma bývalými barevnými revolucemi v Gruzii a na Ukrajině představovala dobrý výchozí bod. Je třeba si všimnout nápadné podobnosti mezi těmito třemi revolucemi. Všechny tři označují nepřetržité šíření požáru svobody ze strany Spojených Států v Afghanistánu a v Iraku po 9/11. Ale za touto rétorikou se skrývá pravda, že USA chce změnu režimu v Gruzii, na Ukrajině a v Kyrgyzstánu kvůli potížím s udržením své dominance. Všichni tři vůdcové – Ševarnadze, Kučma i Akajev – poskytovali podporu Spojeným státům ve většině doby, v níž panovali.  Washington je opakovaně označoval jako majáky naděje pro demokracii a globalizaci na území bývalého Sovětského svazu.“

Už v dubnu 2005 napsal německý Der Spiegel:

 „(Roza Otunbajevová – nyní zřejmá hlava provizorní vlády – pozn red.) …již v únoru slibovala poslušnost k malé skupině partnerů a sponzorů kyrgyzske revoluce a našim americkým přátelům ve Freedom House, kteří přispěli opozici v Biškeku. Američané ve snaze pomoci demokratickému procesu nalili 12 milionů dolarů do Kyrgyzstánu ve formě stipendií a darů – a to pouze v minulém roce. Washingtonske ministerstvo zahraničí financovalo plně televizní stanici a zařízení vzbouřenecké jižní provincie v městě Oš.“

Tento proces geostrategické transformace, od Balkánu až po bývalý Sovětský svaz a Střední Východ byl také podporován Freedom House, National Endowment for Democracy, National Democratic Institute, International Republican Institute a jinými nevládními organizacemi.

Sesazený kyrgyzský president Akayev prohlásil, že týden před těmito událostmi viděl na internetu dopis, podepsaný velvyslancem USA v Kyrgyzstánu, který obsahoval podrobný plán pro revoluci.

Byla to také první barevná vzpoura v zemi, která sousedí s Čínou. Nejen Rusko a Čína, znepokojené vývojem v Kyrgyzstánu, ale také Irán sleduje bedlivě, kam má namířeno trajektorie změny režimu.

Klademe si otázku: Jak se bude nová kyrgyzská vláda stavět k americkým plánům pro regionální a globální dominanci?

S Rozou Otunbajevovou, jako hlavní mluvčí, ne-li hlavou nové kyrgyzské „vlády lidu“, je oprávněně možno veřit, že Washington nebude zklamán svržením svého bývalého "tulipánového" partnera Bakijeva. Již totiž potvrdila, že americká základna v Manásu uzavřena nebude. Necelé dva měsíce v po převratu v roce 2005 se Otunbajevová, tehdy v pozici ministryně zahraničí, setkala se svým protějškem, tehdejší americkou ministryní zahraničí Condoleezzou Riceovou ve Washingtonu, během níž byla ujištěna, že americká vláda bude pomáhat kyrgyzskému vedení v prosazování demokratického procesu v zemi.

Krátce poté, co proběhla v březnu 2005 demokratická transformace, se její svatý patron Saakashvili chlubil s tím, že Roza Otunbayeva pracovala v posledních letech v Tbilisi a stála v čele Úřadu OSN v Abcházii. Během Růžové revoluce pobývala v Gruzii a mohla sledovat všechno, co se událo… gruzínský faktor byl katalyzátorem mnoha věcí, ke kterým tam (v Kyrgyzstánu) docházelo.

Z pohledu USA se zdá, že Otunbajevová je spolehlivá a má dobré úmysly.

Ruská základna v Kyrgyzstánu je ve stavu vysoké pohotovosti, i když komentáře pronesene předsedou vlády Vladimírem Putinem naznačují uznání převratu, který stál už více než 65 životů a několik stovek těžkých zranění. Rusko se však pokusilo nastavit vlídnou tvář i revoltě, která proběhla před pěti lety.

Kterým směrem se bude příští kyrgyzská vláda ubírat, o tom se bude rozhodovat daleko za hranicemi malého národa s počtem obyvatel jen mírně přes pět milionů.

Mohlo by to mít vliv na budoucí plány USA a NATO pro největší vojenskou plánovanou ofenzívu v Afghanistánu, která má začít za dva měsíce v provincii Kandahár.

Mohlo by to ale také rozhodnout o budoucnosti Smlouvy o kolektivní spolupráci a Šanghajské organizace pro spolupráci, dvou hlavních potencialních překážkách pro západní vojenské pronikání do obrovské plochy Eurasie.

Sázka už ani vyšší být nemůže.

Převzato z Global research

Překlad: Clair

Redakčně kráceno

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments