Nahota
Co bylo mé, je pryč.
Já odcházím a nemám nic.
Tak, jak jsem přišel.
Pouhých několik let, kdy mě odíval šat,
kdy mě mámila řeč a opíjel zpěv.
Jen na malou chvíli jsem skrýval svou bídu,
jen okamžik minul a já stojím zas,
bosý a nahý, tam kde jsem už stál.
Dočista sám, jenom já a můj stín,
jenom já a můj kříž,
jenom tělo a stud.
Tam nade mnou propast,
její prázdno a modř.
A pode mnou zem,
v které zeje můj hrob.
Mně úzko, tak úzko,
že neprojdu jehlou, že nevzlétnu z klece.
Že jediné stéblo, tenký paprsek víry,
se přetrhl v půli,
když Bůh zavřel oči a odvrátil tvář.
Ó, mně úzko, tak úzko,
já ztratil jsem svět,
a nic jiného nenašel.
Jen stín svojí nahoty,
vržený na kříž.
Nakedness
What once belonged to me has gone.
I am leaving and I have nothing left.
I return to the place from whence I came.
For less than three score years, I dressed in clothes,
spoke words and marvelled at the beauty of songs.
For a little while only, I managed to hide
my poverty of spirit.
That time came and went
and I am standing once more
on the rock of my creation.
And now on my own, just me and my breath,
just me and my cross,
my body and shame.
Above me hangs the abbys
of total emptiness and sky.
Below me is the earth
and a trench for my grave.
Scared I am, so scared,
I will not walk through the eye of a needle.
I will not fly through the bars of my cage.
The last blade of grass, the flesh of my faith
disappeared and left me
as God closed his eyes.
Scared I am, so scared,
for I have lost the world
and found nothing else
but the shadow of my nakedness
cast onto this cross.
© Dominika Dery, New York, 1999
