Najdeme Hanku a Tonču? Alespoň poraďme…

Únos dvou mladých Češek v Pákistánu vyvolal, tak jako ostatně všechno v české společnosti, protichůdné reakce. Část obyvatel je na omývání, protože pustit samotné holky tranzitem přes Pákistánskou islámskou republiku je děsivé, část čtenářů jim to "přeje", další hledá řešení, a poslední skupina "posílá štěstíčka" prostřednictvým facebooku, jako kdyby nešlo o děsivě zprzněný život, ale o melír poněkud jiného odstínu od kadeřníka.

Únosy československých, dnes českých občanů nejsou ničím novým. Existovaly vždy, ne vždy se o nich psalo. Nejznámějším hromadným únosem je únos, k němuž došlo v lidové Angole snad někdy koncem 70. let, kdy byli pracovníci výstavby papírny v Alto Catumbele zajati vojsky Holdena Roberta, a  v počtu několika desítek mužů, žen a dětí byli nuceni se týdny prodírat angolským vnitrozemím. Požadavky Holdena Roberta (přirozeně, Angola byla tehdy napěchována "kubánskými internacionalisty" se sovětskou výzbrojí) byly vcelku jednoduché: chtěl, aby MPLA (Lidové hnutí za osvobození Angoly)  Agostinho Neta propustilo jeho vězně, a předalo je UNITA. Věc zdánlive snadno vyřešitelná snadnou vůbec nebyla, a to přesto, že v Angole bylo mnoho "československých přátel", zejména v nejvyšším vedení (či i velení) MPLA.Věci se musel ujmout náměstek ministra Chňoupka  Stanislav Svoboda, musel projít jednáním s Holdenem Robertem ve Švýcarsku (jeho mise byla i v ČSSR), a teprve pak se vězni dostali do Luandy (nebo kam), a bezpečně domů. Po tomto únosu, pokud si pamatuji, byl mrtvý a řada vážně nemocných.

Tak jako tehdy i dnes je šance, že se děvčata podaří vyrvat z pazourů domorodců. Nekomentujme činnost PUNK friendly Ministery of Foreign Affairs středoevropské země, ani jeho ministra Švýcara, ale soustřeďme se na pomoc nevládní cestou, ovšem nikoli pomocí NGO´s, které vládní molochy suplují. Primární je, aby příznivci obou dívek sehnali dosti peněz. Souběžně, ale  okamžitě bych hledal Pákistánce v ČR, kterých je zde poměrně hodně, a to nejen v indických restauracích, kde zhusta pracují, ale zejména přes mešitu na Černém Mostě, kterou řada muslimů využívá ke vzájemným kontaktům.  Imám zpravidla ví vše.

Okamžitě bych kontaktoval české muslimky (Karima Sadio a spol.), z nichž některé mají znalosti z práce v cizích diplomatických misích arabských (islámských) zemí v ČR. Sorrority (sesterstvo) muslimek v ČR je nesmírně pevné, a jsou to muslimky, kdo řídí chod muslimských domácností. Hned zítra bych se obrátil na vykastrovaný Orientální ústav ČSAV a jeho ředitelku, sice z hlediska AV ČR spornou, leč funkční, protože – indoložku. Měl by být k dosažení dr. Bečka, člověk, který o Pákistánu napsal nejednu práci. Pro překlady by měl být k dispozici soudní tlumočník (adresa na každém soudě) přinejmenším do urdštiny (jazyky Balúčistánu blíže neznám), a co nejdříve by měl vyjít kdekoli (nejen v anglickém ústředním listě Dawn) inzerát, že se hledá… a kdo podá informaci bude odměněn….kontakt v adm. listu.

Přirozeně- kdybych byl otcem takové dívky, kontaktoval bych v dobrém misi Pákistánu v ČR. Není důvod, aby neporadil  jakýkoli subalterní úředník, alespoň s těmi inzeráty, které budou muset být zadány v patřičné grafické verzi. Psal bych nejen úřadům, jako soukromník, ale psal bych (via net) zejména pákistánským kriketovým hvězdám. Názor Imrama Khana váží více, než stanovisko pákistánského předsedy vlády. A pokud bych já byl otcem (ale to nemohu prosazovat), už pár dní bych byl muslimem, protože otec-muslim, který hledá unesenou dceru, je, s prominutím, ve  značně výhodnější pozici, než křesťanský ďaur. Také bych neseděl v Čechách, ale pročesával bych Londýnská centra pobytu Pákistánců, protože politika se nedělá v Kvétě, kam snad dívky směřovaly, ale právě v zapadlých uličkách s islámskými modlitebnami v Soho, nebo jiné, "ctihodnější" londýnské čtvrti.

Kdyby k únosu bývalo došlo v Indii, radil bych v indických novinách publikovat fota holčiček a chlapečků s tím, že už v dětství byla zaslíbena (….doplňte jméno indického magnáta…). Pákistán, a to nerad připouštím, může být složitější, stejně jako je složité vysvětlovat Balúčům, že jsou Pákistánci. Jeden z mých přátel z ruského livejournalu je dnes v somálském Mogadišu. Osobní ochrana tří bodyguardů s lehkými kulomety a řidičem landroveru ho stojí tisíc amerických dolarů – denně. A to se nehnul z hotelu (fotí ze střechy), ani z města (fotí mobilem).

Osvobodit dívky "z pákistánského zajetí" dá práci. Musí se jednat všemi cestami – a rychle. A všichni bohové by měli být vzýváni.

Přejít do diskuze k článku