Právě jsem se vrátil z pracovní dovolené. Musel mi ji někdo jako nevolníkovi dovolit. Byl jsem týden bez „domova“, jaksi mimo rodnou „vlast“.
Tam v cizině to bylo celkem normální. Jen jsem se styděl, když jsem tam potkal "krajany". Raději jsem tam nikde vůbec česky nemluvil. Moc jsem se v místě pobytu nevyspal, protože naproti bydleli správní Češi, spíše vzhledem k věku mladočeši (25-35 let). Získávali nacionální sebedůvěru pomocí hulákání a alkoholu až do časného rána. Byli tam i jiní národové – Rusové, Švédi, Italové, Maďaři, Němci a jistě i jiní – o kterých člověk vůbec nevěděl.
Pak jsem se vrátil „domů“. Pominu ten úžasný nepořádek a šlapky, bordely, herny, Vietnamce, trpaslíky, rozbité silnice, zaplevelená pole, úhory, statky na spadnutí, odpadky kolem silnic a vše ostatní, s čím se "občan" (jeho karikatura), který se vrací „domů“, ihned setkává.
Prvním člověkem, a také dvěma dalšími, které jsem při příjezdu do rodného města zahlédl, byli bezdomovci. Ujeli jsme tam i zpátky možná více jak 1600 km. Polovina z toho byla po dálnicích. Ano, i na nich se vyskytují jen bezdomovci, ale ti jsou alespoň motorizovaní.
Projel jsem města německá, rakouská, slovinská, italská i chorvatská, ale pěší bezdomovce, jako ty u nás „doma“ jsem nikde neviděl. Jistě to není žádné průkazné zjištění, je to jen „na první pohled“, ale mne jaksi objektivita v tomto případě nezajímá.
Jistě mně spousta našich pitomců (omlouvám se za ten výraz, ale je tak hezky libozvučný) dokáže vysvětlit, že tam „jinde“ také není všechno v pořádku, a protože „jinde“ to není lepší, tak u nás „doma“ to musí být horší ještě mnohem více.
Nemůžeme se postarat o bezdomovce, protože jsme sami bezdomovci. Jsme „národem“ (v uvozovkách, neboť národem se to nesourodé mravně stěhovavé hejno nazvat nedá), který si vybral za svou dokonce i hymnu bezdomovců. Jen bezdomovec se může přece ptát: „Kde domov můj?“
Ještěže jsme alespoň „národ“ adrenalinových sportovců, a že náš Boriš umí po skalinách. A dále umí pěkně „kolektivizovat“ (privatizovat), „privatizovat“ (kolektivizovat), „souhlasit“ (podlézat), „poukazovat“ (udávat) atd.
Mne přece nezajímá, jak je to „jinde“, ale jaké je to „doma“. Aby to tam bylo bez uvozovek – jako doma.
Jistě nejsem sám, kdo záhy v mládí zjistil, že u nás „doma“ je úplně všechno s uvozovkami. Dokonce i ty „uvozovky“ jsou tam uvozené nebo uhozené. A kdo na tu uvozovkovou hru nepřistoupí, je pro naše potměšilé „občany“ (nevolníky) jenom naivním hlupákem, který neví, jak to chodí ve „světě“. Nejlepší pro něj pak je, aby šel někam „jinam“, když se mu zde „doma“ nelíbí (myslím, ten svinčík).
Náš nový praotec Čech (pokud to nebude pí. Chytrá rozená Horákyně) by nám měl napřed vysvětlit, co je to domov. Ty propagandistické žvásty v uvozovkách – o světlých zítřcích, prosperitě, socialismu, demokracii, zemi mlékem a strdím oplývající, a s hlavním městem, jehož sláva hvězd se dotýká atd. – tak ty všechny bláboly by si měl odpustit.
Pak by to chtělo zbavit se více než symbolického rozparcelovaného protektorátního znaku, modernizovat češtinu (zakázat uvozovky, háčky, čárky, pomlčky a všechnu vychytralou diakritiku), a hlavně také vymyslet novou hymnu.
Možná by se ještě napřed měli probudit Blaničtí rytíři, ale mám tušení, že ta hora, ve které spali s blánami na očích, byla již dávno vydolovaná spolu s nimi. Těžil se tam jistě uran nebo uhran, kdož ví?
