Návrat izraelských existenciálních obav

Izraelci se v kreslených vtipech, novinách i rozhovorech u večerního stolu povzbuzují. Pro případ války s Íránem.


Pohlednice z velitelství civilní obrany, která nedávno přistála v mé schránce, vypadá jako reklama z ministerstva turistiky. Mapa Izraele je barevně rozdělena do šesti oblastí, každá je symbolicky označena pozitivním obrázkem: smějící se velbloud v Negevské poušti, lyžař na Golanských výšinách ap. Ve skutečnosti se izraelské regiony liší pouze množstvím času, který mají jejich obyvatelé k vyhledání úkrytu v případě hrozícího raketového útoku. Pokud bydlíte blízko hranic Gazy, máte od zaznění sirény patnáct vteřin. Obyvatelé Jeruzaléma mají tři minuty, pro oblasti dále na sever se čas opět zkracuje a podél hranic s Libanonem a Sýrií červená barva vyznačuje „okamžitý vstup do krytu". Jinými slovy, pokud už v krytu nejste, ani se nenamáhejte jej hledat.


Neviditelný, ale všudypřítomný je na této veselé mapě existenciální hrůzy Írán. Pokud by Izrael zahájil preemptivní úder proti íránským jaderným zařízením, dva terorističtí spojenci Íránu na našich hranicích, Hizballáh a Hamás, by téměř jistě obnovili útoky na izraelské civilisty. A Tel Aviv by byl zasažen íránskými raketami dlouhého doletu.


Na druhé straně, pokud se Izrael útoku na Írán zdrží a mezinárodní snahy zastavit jeho jaderné vyzbrojování selžou, budou výsledky ještě katastrofičtější. Hizballáh a Hamás budou povzbuzeni jak politicky, tak psychologicky a hrozba atomového útoku na Tel Aviv se stane trvalou součástí izraelské reality.


Vzhledem k těmto děsivým možnostem by se dalo předpokládat, že izraelská veřejnost přijme s úlevou zprávy o tom, že Írán zvažuje nabídku Mezinárodní agentury pro atomovou energii předat 70 % známého množství svého uranu ke zpracování Rusku, což by snížilo možnost jeho využití pro vojenské účely. Ve skutečnosti Izraelci jak na pravici, tak na levici reagovali se znepokojením. „Košer uran", tak zněl posměšný titulek v největším izraelském deníku. Komentátoři všech médií se shodli, že uvolnění světového tlaku na Írán mu jednoduše dovolí snadněji podvádět. Izraelci argumentují, že pokud jsou íránští vůdci připraveni s Ruskem podepsat dohodu, je to proto, že vědí něco víc.


V posledních letech si Izraelci s rostoucí naléhavostí kladli dvě otázky: Máme zaútočit na Írán, jestliže všechny ostatní možnosti selžou? A můžeme mu způsobit dostatek ztrát, a ospravedlnit tak všechny důsledky?


Poté, co snahy o sankce ochably, začala většina Izraelců na první otázku odpovídat kladně. Moment, který je sjednotil, nastal v prosinci 2006, když íránský režim podpořil mezinárodní konferenci „hodnocení globální vize holocaustu", dvoudenní setkání popíračů šoa. Pro Izraelce tato událost ukončila debatu o tom, zda jaderný Írán může být odstrašen hrozbou protiúderu.


Názory se liší v tom, je-li úder schopen významně zdržet íránský jaderný program. Většina Izraelců se se svými pochybnostmi vyrovnala tak, že oživila výraz z dob zakládání své země: ein breira (není jiná možnost). Mimoto, jak mi řekl jeden z vedoucích pracovníků izraelské bezpečnosti, který se Íránu věnuje již dlouho: „Technické problémy mají technická řešení." A Izraelci mají sklon důvěřovat svým stratégům, že taková řešení najdou.


V posledních několika měsících si Izraelci kladou novou otázku: nevyloučila jednání Obamovy administrativy s Íránem možnost vojenského úderu?


Jen málo Izraelců vzalo vážně nedávnou výzvu bývalého amerického poradce pro otázky národní bezpečnosti Zbigniewa Brzezinského, aby byla sestřelena všechna izraelská letadla, která odstartují k útoku na Írán. Pokusy ujistit izraelskou veřejnost o americké odpovědnosti za izraelskou bezpečnost měly nicméně opačný efekt. Nedávná výhružka ministryně zahraničí Hillary Clintonové, že USA „vyhladí" Írán, pokud by zahájil jaderný útok proti Izraeli, jen posílila izraelské obavy, že USA se raději smíří s nukleárním Iránem, než aby jej preemptivně vojensky napadly.


Na první pohled to nepřipomíná květen 1967. Pocit hrozící katastrofy, který ovládal izraelskou veřejnost před šestidenní válkou, byl jiný. Izraelci jsou zaujati osudem Gilada Shalita (uneseného izraelského vojáka zadržovaného Hamásem), zhoršujícími se vztahy země s Tureckem, popřením izraelského práva na sebeobranu Spojenými národy či nebývalým nárůstem násilné kriminality. Íránská hrozba ale prosákla do každodenního života coby konstantní, i když podvědomá obava. Vystupuje v neočekávaných okamžicích: je součástí černého humoru nebo absurdních odboček v běžné konverzaci. „Myslím, že brzy zaútočíme," řekl mi přítel během šábesové večeře, když jsme se bavili o našich dětech odjíždějících na vojnu a na výlet do Indie.


Nyní, když existuje možnost dohody s Íránem, si Izraelci uvědomují, že vojenská konfrontace bude téměř jistě odložena. Hrozba nicméně zůstává.


Kresba nedávno uveřejněná v novinách Ma’ariv zobrazuje suku, stánek pokrytý palmovými listy, který Židé staví během podzimních svátků Sukot. Hlas zevnitř stánku se ptá? „Ochrání nás ty palmové listy před íránskými raketami?"


Izraelci stále ještě věří ve svou schopnost se ubránit. Mnozí také věří v božskou ochranu, která se má vznášet nad jejich křehkými stánky. Obojí je výrazem víry národa, který může vůči ohrožení zůstat opět zcela sám.


Text Kleina Haleviho z The Wall Street Journal, 30. října 2009, přeložil a redakčně upravil Vladimír Gregor.


Klein Halevi je členem Adelson Institute for Strategic Studies v Shalem Center v Jeruzalémě a editorem časopisu New Republic.


Převzato z Revue Politika

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments