Je to otřepaný kontrast: Spojené státy jsou nábožensky založené, Evropa je sekulární. Jenže ve skutečnosti se tento obehraný protiklad v některých ohledech poslední dobou obrací: v nedávných amerických prezidentských volbách nehrálo náboženství prakticky žádnou roli, kdežto v celé řadě různých evropských zemí vzplanuly rozsáhlé spory o náboženství, což naznačuje, že otázky víry se vracejí do nitra evropské politiky.
Vezměme si francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho. Při četných příležitostech prohlásil, že jeho vlast musí přehodnotit své tradiční přísné oddělení státu a náboženství, nazývané laicité . Konkrétně by Francie podle dvakrát rozvedeného prezidenta, který se sám prohlašuje za „kulturního katolíka“, měla pěstovat „pozitivní sekularismus“. Oproti negativnímu laicité , které podle Sarkozyho „vylučuje a odsuzuje“, pozitivní laicité vybízí k „dialogu“ a uznává sociální přínosy náboženství.
V rozsáhle kritizovaném projevu v Římě na konci roku 2007 Sarkozy kvitoval křesťanské kořeny Francie, „nejstarší dcery Církve“. Během návštěvy Saúdské Arábie vyslovil též uznání islámu. Teď prosazuje státní subvence pro náboženské organizace – což je politika, která rozladila jeho četné sekulární kritiky.
Tato nová přitažlivost náboženství – po dlouhém období, kdy se bralo za samozřejmost, že sekularizace bude politický význam víry setrvale snižovat – není výhradně francouzským fenoménem. Španělská Lidová strana se během předvolební kampaně v březnu roku 2008 usilovně snažila mobilizovat katolíky. Církev lidovce podporovala v souboji s premiérem Josém Luisem Rodríguezem Zapaterem, jehož obhajoba sňatků mezi homosexuály, mírnějších rozvodových zákonů a vyškrtnutí povinných hodin náboženství z národních školských osnov mnohé náboženské konzervativce rozzlobila. Zapatero nakonec pokládal za nezbytné sdělit vatikánskému vyslanci, že španělští biskupové by se měli přestat vměšovat do voleb (v nichž zvítězil).
V Itálii předseda vlády Silvio Berlusconi přivodil ústavní krizi, když se pokusil spěšně zavést legislativu, která by zabránila odpojení pacientky v kómatu od život udržujících přístrojů. To mnoha pozorovatelům připomnělo snažení americké Republikánské strany, když za prezidentské éry George W. Bushe chtěla předvést svou „věrnost lidskému životu“.
Konečně je tu Británie, obvykle pokládaná za zřejmě nejpevněji sekulární zemi v západní Evropě, a tudíž za nejméně pravděpodobného kandidáta na návrat náboženství v jakékoli podobě (kromě tamní muslimské komunity). Nově vzpružená Konzervativní strana pod vedením Davida Camerona naslouchá řadě myslitelů, přezdívaných „rudí toryové“, kteří na partaj naléhají, aby se obrátila zády k thatcherismu a jako významnou sílu tříbící zodpovědné sociální chování vzala za svou občanskou společnost, místní komunity, rodinu a zejména náboženství.
Krátce, máme tu jistý vzorec. Netvrdím ovšem, že v různých evropských zemích sílí religiozita jednotlivců – pro to bychom stěží našli důkazy. Celosvětově sice mohou existovat dobré důvody k diskusím o tom, co sociologové označují za vzestup „postsekulárních společností“, ale Evropa zůstává výjimkou. Vysvětlení těchto nových veřejných sporů obklopujících náboženství spočívá v něčem jiném, něčem politickém: v dilematu, ve kterém se nacházejí pravicové a středopravé evropské strany.
Mnohé z těchto stran dříve prosazovaly tržní radikalismus nebo alespoň velké dávky ekonomické liberalizace. Už od doby před propuknutím finanční krize od těchto přístupů ustupují a pokoušejí se vytvořit si laskavější, sociálně svědomitější image.
Na cestě za tím, co Cameron označil za novou „tvář, půvab a identitu“, však tyto strany balancují na hraně: na jednu stranu se pokoušejí vypadat moderně – například jmenováním čím dál většího počtu žen a příslušníků etnických menšin na posty v kabinetu. Na druhou stranu se stavějí do role zapřisáhlých nepřátel údajného mravního relativismu levice – což je image, u níž je příklon k náboženství pochopitelně užitečný.
Ostatně někteří intelektuálové blízcí pravici už dlouho prosazují otevřenost vůči evropským muslimským přistěhovalcům a jejich potomkům. Tam, kde mohou volit, budou prý muslimští tradicionalisté volit raději konzervativní stranu, byť má katolické kořeny, než sekulární levicovou stranu považovanou za obhájkyni uvolněných mravů.
Tím nechci říct, že všechny odkazy k náboženství jsou jen cynické předvolební fígle. Obzvlášť po srážce s finanční krizí se náboženství vykresluje jako pramen toho, co Sarkozy a německá kancléřka Angela Merkelová označují za program „umravnění kapitalismu“.
To není absurdní myšlenka. Existuje dlouhá a vážená tradice katolického sociálního myšlení. Vzít ale tento odkaz vážně by vyžadovalo mnohem rozsáhlejší přetvoření kapitalismu, než o jakém jsou připraveni uvažovat i vyhlášení křesťanští demokraté, včetně výrazně širšího přerozdělení vlastnictví a mechanismů, které by zajistily podíl pracujících na managementu. Teorie „rudého toryismu“ sice dělají několik kroků tímto směrem, ale teprve se uvidí, jestli se někdy projeví v praxi.
Pokušení evropské pravice momentálně spočívá v tom, že svou „novou tvář“ bude hledat pomocí selektivních odkazů na náboženství – a počká si, zda to jako předvolební strategie zabere. Neměla by ovšem zapomínat, že rozpoutávat Kulturkampf je hra s ohněm: po jistou dobu je sice možné náboženské vášně využívat jako nástroj, ale natrvalo je řídit shora nelze.
Převzato z Project Syndicate/Institute for Human Sciences, © 2009.
http://www.project-syndicate.org/commentary/mueller3/Czech
Z angličtiny přeložil David Daduč
