Nedosažitelná hvězda

HVĚZDNÁ POUŤ

 

Kapitola první

 

Nedosažitelná Hvězda

 

 

“Nechat si zdát neuskutečnitelný sen.

Dokázat unést bolest loučení.

Hořet opravdovou horečkou.

Vyrazit na cestu, po které nikdo nechodí.”

 

Nesmrtelný hlas belgického šansoniera, Jacquese Brella, burácel ze sluchátek mého I-podu a prořezával můj vnitřní neklid. Mezi koleny jsem svírala narvaný batoh a v ruce mapu jihozápadní Evropy. Na pomačkaný list papíru dopadalo světlo pozdně záříjového dne. V kapse mi chrastilo pár mincí. V okně uhánějícího vlaku se odrážel můj obraz unavené poutnice.

 

“Milovat až do roztrhání.

Milovat třeba příliš, třeba špatně.

Bez pomoci a beze zbroje.

Pokusit se dotknout

nedotknutelné hvězdy.”

 

Kolem mě čistotní lidé v dobře padnoucích oblecích pomalu listovali mezinárodním tiskem. Venku se vzmítaly vzrostlé topoly jako pšeničné stvoly ve větru. Žloutnoucí a hnědá pole se rozpíjela do zelených záplat lesů. Uvnitř vagónu se nehlučně otevřely automatické dveře. Vstoupil šedivě uniformovaný průvodčí a jal se diskrétně dožadovat jízdenky. Každé cvaknutí doprovázel spokojeným úšklebkem. “Merci,” pokyvoval hlavou. “Votre billet, s’il vous plait.” Na digitálním displeji u stropu blikala trojciferná číslice, informující pasažéry o výši cestovní rychlosti. 250 km/h. 275 km/h. 297 km/h. Pouhému lidskému oku se však zdálo, jakoby se čas uvnitř vagónu zastavil. Hodina cesty ze Saarbruckenu do Paříže se protáhla na tři tisíce šest set nekonečných vteřin.

 

“Je to můj úkol,

následovat hvězdy.

A třeba nemít šanci.

Bez ohledu na čas.

Na zoufalství.

Musím se stále rvát.

V náručí prokletí.

Pro zlaté zrnko jediného slova lásky.“

 

Pocítila jsem mírné trhnutí v žaludku a číslice u stropu vlaku se zastavila na 302 km/h. Řada domků kolem kolejí se rozmázla do jediné čmouhy. Připadala jsem si jako v startujícím letadle. Zhluboka jsem se nadechla a přivřela oči.

“Votre billet, s’il vous plait.”

Kulatá tvář průvodčího visela nad mou hlavou jako měsíc v úplňku. Jenom husté prošedivělé obočí se krabatilo nad zkoumavým párem černých očí. Poslušně jsem vytáhla sluchátka z uší a s omluvou se jala vyhrabávat cestovní dokument z ledvinky.

“Odkud pocházíte?” Zeptal se muž v uniformě, když zjistil, že mluvím kostrbatou francouzštinou. “Mluvíte moc dobře na cizinku.”

“Z Čech,” zarděla jsem se. “Ale už tam čtrnáct let skoro nežiju. Většinou se toulám po světě. Nejdřív jsem studovala tři roky v Paříži a pak jsem pokračovala do New Yorku, do Sydney. Objela jsem prakticky celý svět.”

“Takže vy jste profesionální cestovatelka,” průvodčí poukázal na můj obrovský batoh. “Smím se zeptat na konečný cíl vaší cesty?”

“Chci dojít do Finisterre, na konec světa.” Zabořila jsem ukazováček do mapy na severozápadním pobřeží Iberijského poloostrova. “Vlakem dojedu do Le Puy en Velay a odtamtud už budu pokračovat pěšky.”

“Myslíte Le Puy en Velay v Centrálním Masívu?”

“C’est ca,” přikývla jsem.

Obočí průvodčího se náhle rozjasnilo. Ozvalo se dvojí cvaknutí a pak mi s úsměvem podal mou jízdenku zpátky.

“Chystáte se na pouť svatého Jakuba do Compostely?” Zdálo se, jako by nablýštěné knoflíky jeho uniformy povolily v dírkách. “Můj švagr tam chodí každý rok. Dělá to po etapách. Jednou to trvá týden a jindy čtrnáct dní. Podle toho kolik má dovolené.”

Svatojakubská pouť do Compostely nabyla v poslední době takové popularity, že to začíná být na škodu. V létě se po ní žene tolik adeptů na duchovno, že nezbývá místo v ubytovnách. Potom se z pouti stává soutěž o to, kdo koho předběhne, aby obsadil postel.

 

Vedle mě přes uličku se zavrtěl tělnatý businessman a sklapnul svúj mobilní telefon. “Mluvíte o Camino de St. Jacques?” Jeho brunátná tvář viditelně ožila. Hovořil francouzsky s německým přízvukem. “Už dávno jsem tam chtěl jít. Dělám totiž pro jednu olejářskou firmu v Galicii. Sídlí právě v Santiagu. Ta pouť začíná být zlatý důl. Chodí tam čím dál tím víc lidí. Nečetla jste o ní náhodou v románu Paola Coleha?”

“Ne,” polkla jsem. “Mně se zrovna Coelho moc nelíbí.”

“Že ne?” Businessman na mě vyděšeně vyvalil oči společně se zbytkem tiše přihlížejících pasažérů. “Tak to asi nejste moc duchovně založená”, pravil nakonec káravě shovívavým tónem.

“Já bych naopak řekla, že jsem se během svého dosavadního života duchovnem zabývala až příliš,” váhavě jsem zaujala obrannou pozici. “Dlouho jsem se hrabala v knihách, ale nakonec jsem dospěla k názoru, že pouhá meditace o smyslu lidského života k opravdovému štěstí nevede. Duch se podle mě musí žít a taky prožít. A mně se ty Coelhovy příběhy zdají tak nějak neživotné.”

Už z první reakce publika jsem poznala, kdo je Francouz a kdo Němec. Ti první se začali křenit a v očích těch druhých se objevilo podezření, že si snad odvažuji dělat legraci z Coelhovy, v Německu velmi popularizované, ekologicky-sterilní spirituality.

“Tak ať si to hezky užijete,” prúvodčí mě naštěstí zachránil před další kontroverzní veřejnou polemikou. “Za jak dlouho si myslíte, že dojdete do Santiaga?”

“Nevím,” pokrčila jsem rameny. “Snad to za dva měsíce zvládnu. Je to něco přes 1700 kilometrů. Ponesu si na zádech třináct kilo osobních potřeb. Musím během své cesty vystoupat z ústí vyhaslého kráteru v Le Puy, překonat tři horské průsmyky, nevím kolik černých lesů, sedmero řek a alespoň desatero údolí. A to musím doufat, že mě nerozdupe nějaký rozzuřený španělský býk a že se v Pyrenejích na konci října nebudou ženit čerti.”

 “Hodně štěstí,” průvodčí uznale pokývl hlavou a popošoupl si štítek čepice. “Jak vás tak slyším mluvit, skoro bych si myslel, že jste nějaká nadpřirozená bytost na školním výletě. Jak poetické.”

“Merci, au revoir,” poslala jsem mu vzdušný polibek a rychle nasadila sluchátka, abych se vyhnula diskusi s Němcem, který, přestože předstíral usilovnou práci na svém laptopu, evidentně číhal na příležitost poopravit můj chybný názor na věc.

Přitiskla jsem tvář k chladivému okennímu sklu. To s tou vyhaslou sopkou jsem si samozřejmě vymyslela. Jenom jsem kdysi kdesi četla, že Centrální masiv je sopečného původu. A vzhledem k tomu, že se slovo Le Puy nápadně podobá francouzskému výrazu pro studnu, le puit, má rybí představivost okamžitě vytvořila obraz horské studně, čili sopky. Dávalo mi to hezký smysl. Ve vulkánu sídlí černá Madona neboli Luna v novu. Odtamtud se s východem slunce po mnoho tisíc let vydávají poutníci na takzvanou Cestu hvězd za bílou Madonou v úplňku nad Muxií a jejím synem, zapadajícím sluncem ve Finisterre, na Galicijském konci světa u Pobřeží smrti.

 

Někdy stačí všímat si názvů míst a věcí a trochu představivosti, aby se člověk dobral k podstatě věci.

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments