Nedotknutelná hvězda: Alsaský sen a asijský nájezdník




Otřásla jsem se při vzpomínce na své poslední představení v alsaském Štrasburgu v předvečer adventu. Namodralé pohoří Vosgues se tyčilo nad vinicemi a Greenwaldův Kristus stoupal z hrobu v záři vybuchujícího Slunce. Obraz posledního soudu anebo atomové apokalypsy? Točila jsem se na jevišti v roli Komety, můj obličej přikrytý bílou maskou. Mlhavá řeka se valila údolím. Z Černého lesa naproti na německé straně se ozývalo zoufalé volání. Toto je kraj rodící živé zlato a proto utopený v krvi. Rýnská kola mlýnská semlela nejednu královskou ambici. Duchové prokletých monarchů rejdí na košťatech mezi zbořeninami hradů. O moc. O moc. Volají o moc. Žadoní o slávu. O ostruhy. O vavříny. Tak jako tenkrát i já. Mistr Lecoq mi zařídil příležitost u vybrané divadelní společnosti. Čekal mě prudký vzestup—velká role v Kavkazském křídovém kruhu na scéně londýnského Národního divadla.

Měla jsem tehdy sen.

Seděla jsem na parketu výletní restaurace, padalo zlaté listí ze stromů a podzimní nedělní odpoledne bylo zalito sluncem. Hosté se jeden po druhém vytráceli ze sálu, ale pianista ještě stále brnkal do kláves. Na věšáku visela zapomenutá šála nějakého seladona. Najednou se za mými zády ozval hlas.

„Za všechno se musí platit. Každé štěstí je vykoupeno slzami. Čekalas na mě? Tak pojď. Nastal tvůj čas. Musíš si ale nejdřív koupit vstupenku.“

Tušila jsem, že se nesmím otočit.

„Jakou žádáš cenu?“ Chtěla jsem vědět.

„Však víš.“ Píchlo mě u srdce. Moje matka byla tehdy těžce nemocná.

„Ne to ne!“ Vykřikla jsem. „To nedopustím. Nechci, aby za mě někdo platil moje účty. Dovol mi splatit svůj dluh sama. Třeba s úroky. Dám ti deset let života, ať do mě třeba uhodí blesk. Ale mojí matku nech na pokoji.“

Nastalo ticho. Slyšela jsem,  jak přemýšlí.

„Dobrá,“ řekl nakonec. „Ať je tedy po tvém.“

Od té doby uplynulo jedenáct let, jeden horší než druhý. Kalvárie neúspěchů a krkolomných překážek, které se z ničeho nic navršily na mé cestě. Smutek, jako kouřová opona, zakryl moje jeviště. Chudoba, samota, zoufalství. Ponížení. Špatní přátelé a ještě horší milenci, upíři mých nocí.

„Panebože, kdy už tohle skončí?“ Zavyla jsem na měsíc.  „Kdy se mi konečně dostane pomocné ruky a ocenění? Alespoň kdybych věděla, že jdu správnou cestou,“ povzdechla jsem si odevzdaně a překročila práh zpět do divadelní budovy.

 

Netrpělivost je vlastně projev nedůvěry ve vlastní osud. Člověk se honem, honem potřebuje přesvědčit, že jeho cesta vede k cíli. Že touha, která nás neustále žene kupředu, je projevem naší skutečné potřeby.

 

Uvnitř bylo veselo.

Yves očividně zadal téma k improvizaci a žáci se rozdělili na skupiny, za účelem zinscenovat krátké originální výstupy. Na jeviště vešla kostnatá žena s vážnou tváří. Ustrašeně se rozhlédla a pak se pokřižovala a poklekla. Pochopila jsem, že se scénka odehrává v kostele. Po chvíli vyšly z kulis další postavy. Každý jiným způsobem dával najevo povahu své víry v nadpřirozeno. Stačilo nepatrné gesto. Těla nezkušených herců hovořila jasným, dojemně komickým jazykem. Přesně jako v opravdovém životě. Někteří projevovali strach, jiní rozpaky a ještě častěji odpor. Potom vstoupil Bernard a z ničeho nic začal nahlas mluvit čínsky.

Bylo to absurdní a nečekané a moje bránice se otřásla smíchem. Vzpomněla jsem si na svůj zážitek z basiliky Svatého Petra v Římě, kde mě jakási čínská turistka probrala z meditace dobře mířenou ranou loktem do břicha. Jak jsem pochopila, chtěla si nechat udělat fotku před oltářem a já jsem jí kazila pozadí. Bernard dokonale a bez jakékoli předchozí přípravy ztělesnil archetyp asijského nájezdníka dnešní doby, v lesklých teplákách falešné značky a s fotoaparátem kolem krku. Reakce ostatních věřících byla typicky evropská. Syčení, kroucení hlavou, hlasité odkašlávání, tvář stažená v němém nesouhlasu. Z toho si však náš Hun naprosto nic nedělal. Mlel si stále svou a chodil po stánku božím jako po maštali. Pásla jsem se na bezmoci kultivovaných bělochů v konfrontaci s barbarským elementem. Na jejich zbabělé neschopnosti postavit se proti porušování svých zákonů a tradic. Poučit nic netušícího cizince o významu kultovního místa. To všechno se vyjevilo během pěti minut nevinné amatérské scénky. Takovou legraci jsem už dlouho v divadle nezažila. Z očí mi tekly slzy a bolelo mě břicho k prasknutí. Válela jsem se v křeči smíchu po sedadle a plácala se do stehen jako bodrý ˇ

Švýcar. Ano, pomyslela jsem si, divadlo je nejúčinnější cesta, jak nastavit lidem zrcadlo. Moudrosti lze učit pomocí jednoduchých příkladů ze života. Nejlepší lék na všechny hořkosti je smích. Přináší nám úlevu poznání skrze pohled malého dítěte, blázna anebo Boha, nebo možná všech tří dohromady. Tragické osudy viděné jako na dlani najednou pozbývají smysl. Omezenost myšlení jednotlivých charakterů se vždy vyjeví jako jediný viník všech krutých peripetií. Jejich pohledy na svět, zakalené přejatými postoji, svázané konvencemi, je nakonec vždycky zradí. Většinou vyhrává spontánní hulvát, který si jde za svým a na nic se neohlíží.

„Prosím vás, byl byste tak laskav a zmlkl,“ Didier se přeci jen rozhoupal k akci a položil ruku Bernardovi na rameno. Ten se překvapeně odmlčel a zvážněl. Pak jako malé dítě roztáhl tvář do širokého, nevěřícného úsměvu a začal cosi rychle brebentit, ukazujíc prstem na strop.

 

Strach komunikovat své pocity a sjednat si u druhých respekt je jedním z  problémů civilizovaného člověka, který se naučil zpochybňovat svou vlastní pravdu pro zdání objektivity.

 

„Bravo!“ Ruce mi brněly potleskem. Zhasla světla. Všichni se spokojeně rozešli. Yves zachrastil svazkem klíčů. Za chvíli už jsme seděli v roztřeseném Citroenu, hrčícím tmou jako kafemlýnek. Na zadním sedadle seděl Bernard, kterého jsme vezli do ústavu. Spokojeně si hladil kolena.

„Jsi doopravdy velký herec,“ řekla jsem mu bez známky posměchu. „Kam se na tebe hrabe Gérard Depardieu.“

„To jo, ale Gérard je zase o hodně tlustší,“ odvětil s klidem Bernard. „Má hromadu peněz, tak jí, aby si z nich něco užil. Za chvíli bude tak tlustý, že se vedle něj už nikdo nevejde na scénu. Taky v televizi, budou z něj ukazovat vždycky jenom kousek. Celý se jim tam nevejde.“

Bývala bych s Bernardem jela třeba až na Aljašku. Zapisovala bych si všechno. co by řekl a potom vydala bestseller. S lítostí jsem se s ním rozloučila, když jsme zastavili před budovou ústavu.

„Přijdeš zase příští týden?“ Kulaté tváře prosťáčka se pokryly dojemným ruměncem, podaná ruka se zapotila v mojí dlani. „Jsi taková hezká, buclatá. Jako dobře upečený croissant.“

Cítila jsem, jak rudnu. Naštěstí mě kryla tma. „Ne, Bernarde. Já jdu zítra na pouť na konec světa a nevrátím se dřív než za dva měsíce.“ Viděla jsem, jak se jeho obličej protáhnul upřímným zklamáním. „Ale slibuji, že na tebe budu myslet, a modlit se, abys nikdy nedostal rozum.“

 

Prostá duše, která si nedělá patent na rozum, je často daleko lepším zdrojem informací, než leckterý univerzitní profesor, přesvědčený, že musí mít na všechno odpověď.

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments