„Tak a teď se posaďte do kruhu,“ Yvesův hlas zahlaholil z hlediště. „A jeden po druhém se navzájem představte.“
Zakabonila jsem se při představě, že budu muset veřejně odhalit svou identitu lidem, které neznám. Většinou podobné akce zavání trapností a neupřímnou bodrostí, jakou si pamatuji z pionýrských schůzek.
„Nazdar, já jsem Bernard! Jsem v invalidním důchodu, protože to prý nemám v hlavě v pořádku, ale jinak se cítím úplně zdravý.“ Široká maska s brýlemi se zazubila a z očí jí zableskl prudký intelekt.
Všichni jsme se zasmáli a zároveň trochu zastyděli. Bernard nám nasadil vysokou laťku. „Já jsem Madelaine,“ osmělila se postarší tělnatá žena s úzkými rty a vlasy naondulovanými na beránka. „Ve svém životě hraju roli unavené úřednice a starostlivé matky a babičky. Vždycky jsem snila o tom, že dokážu něco doopravdy velkého, ale nakonec jsem se smířila s tím, že moje velikost spočívá v mojí trpělivosti donekonečna dělat stále ty samé malé věci.“
„Didier je mý jméno,“ rázně se představil vytáhlý mladý muž shrbené postavy. „Není na mně nic zajímavýho, kromě toho, že když mám někoho ze srdce rád, dokážu pro něj třeba přenášet hory.“
Hubená dívka vedle Didiera se začervenala pod nánosem příliš těžkých líčidel. „Claire,“ převalila v puse žvýkačku. „Doma mi pořád říkají, že jsem hloupá, ale já si náhodou všímám spousty důležitých věcí. Hnedka rozpoznám každou lež, jenom nemám odvahu říct svůj názor nahlas.“
Představovala jsem si plápolající oheň uprostřed pomyslného křídového kruhu, do kterého jsme v důvěrné atmosféře našeho společenství duší všichni postupně odhazovali své ochranné slupky. Chtělo se mi zároveň smát a plakat přívalem kolektivní upřímnosti a soucitu. Každičké z vyslovených vyznání jsem se snažila vrýt do paměti jako epitaf na hrobě zapomenutého člověčenství.
„Jsem možná ošklivá, ale umím se hezky dívat na svět.“ Řekla jedna.
„Raději mlčím, než bych lhal.“ Prohlásil druhý.
„I když jsem sama, nepřestávám nikdy myslet na ostatní.“ Přiznala se třetí.
„Pořád se něčeho bojíme, ale co se nám může stát horšího než je náš strach?“
„Pokaždé, když se podívám do zrcadla, potkám někoho nového.“
Když došlo na mě, vyschlo mi v krku. Bývala bych mohla mluvit celý večer a stejně bych se nedobrala pramene vnitřní pravdy. Každý setřený nátěr zase jenom poodkryje hlubší vrstvu zaschlé barvy. Kdo jsem doopravdy já? Tucet párů očí na mě upíralo svou pozornost. Nechtěla jsem je podvést.
„Nejsem nic než pouhé zrcadlo.“ Můj hlas zněl cize jako by skrze mě mluvil někdo jiný. „Chodím po světě a bez sebemenší naděje na jakoukoli odměnu se vystavuji nebezpečí rozbití. Málokdo je schopen ocenit mou čistotu a schopnost pravdivé reflexe. Jedněm se nelíbí, co ve mně vidí, protože se chtějí vidět lepší, než jací skutečně jsou. Mnozí mi závidí, místo aby ve mě hledali odraz svého lepšího já. Jsou i tací, kteří mě nenávidí, neboť v nich mé světlo vyvolává vědomí tmy. Jiní mají tendenci se ve mně zhlížet a pokouší se mě pak vlastnit.“
Všimla jsem si, že někteří z přítomných nakrabatili čelo ve snaze porozumět mým slovům, ale snad jenom Yves a Bernard chápali, o čem mluvím. Přesto jsem se rozhodla svou myšlenku dokončit.
„Jsem klaun z povolání, kterého nikdo nechce zaměstnat. Je to můj úděl smát se smutným věcem a nepřestávat hledat to, co ještě nikdo nenašel. Má pravá tvář se skládá z tisíce masek, můj náhled na svět z nekonečna úhlů pohledů. Moje povaha je průhledná jako suchá hadí kůže. A přestože jsem jí tolikrát svlékla a odhodila, mnoho lidí do mě nadále promítá své vlastní motivy. Podezřívají mě ze špatných úmyslů a brání se mojí nezištné pomoci.“
Jedna z nejtěžších podmínek životní zkoušky myslícího člověka je skutečnost, že osoba, která je nám nejbližší, a s níž se bytostně ztotožňujeme—totiž my sami, je zároveň jedinou osobou, kterou nejsme schopni vidět přímo, nýbrž pouze pomocí reflexe. Proces sebepoznání je stižen tím, že svůj obraz většinou vnímáme zkresleně. To je vinou pokřivených zrcadel—záměrných i podvědomých lží, které jedni druhým podsouváme ve snaze vypadat lépe. Buď se chceme povýšit jeden na druhého anebo naopak ponížit toho, o kom si myslíme, že prohlédl naše falešné zdání a ohrožuje tak naše ambice.
Nastalo ticho a v krku mě začalo šimrat, jako by se mi z hloubi plic drala potlačená písnička. Pomyslela jsem si, že jsem se úplně zbláznila. Posedla mě radost ze života a potřeba vyjádřit všechno, co mě dosud tížilo a co jsem v sobě tak dlouho zamykala ve strachu z nepochopení.
„Dobře, díky. To by pro dnešek stačilo,“ Yves pohotově zavelel k další hře, tentokrát volejbalovému utkání s imaginárním míčem. S vervou jsem se zapojila do jednoho z týmů. Vyskakovala jsem vysoko nad zem a smečovala přes neviditelnou síť, vyrážejíc zvířecí zvuky, které mě citově osvobozovaly. Po dlouhé době jsem se zase cítila sama sebou. Dotkla jsem se dítěte, které ve mně živořilo v osamění. Ano, my dospělí o sobě příliš přemýšlíme a bereme se moc vážně. Naše já se během procesu dospívání stává vězněm názorů osob zodpovědných za naši výchovu. Ze spontánního miláčka přírody se stane ušlápnutá bytůstka v přerostlém těle, tvářící se sebejistě, chytře, nadutě—podle toho co a jak oceňuje společnost, v níž žijeme. Ve skutečnosti ale každý člověk touží otevřít svoje srdce dokořán a dát vtrysknout jeho hlasu.
Zastavila jsem se a udýchaně se otočila směrem k Yvesovi, abych mu pohledem vyjádřila svůj vděk. Co mě na jevišti dříve svazovalo, zmizelo. Necítila jsem potřebu na něco či někoho si hrát. Najednou jsem s jistotou věděla, že se musím vrátit do divadla, abych mohla být taková, jaká doopravdy jsem. Neboť jenom tam a nikde jinde, se mohu beztrestně dotýkat své nedotknutelné hvězdy.
Sotvaže jsem pomyslela na návrat, ucítila jsem ostrou, pronikavou bolest v pravé půlce zadku, jako by mě někdo nakopl. Instinktivně jsem se podívala za sebe, ale nikdo tam nestál. Napadlo mě, že mě snad sám rohatý trknul místo nápovědy. A kdyby má bolest nenarůstala, možná bych si i myslela, že se mi to zdálo. Nestačila jsem však ani zapochybovat a už jsem nadskočila v důsledku dalšího nakopnutí, tentokrát do levé poloviny.
„Au. Co to je?“ Vykřikla jsem a všichni na mě vyvalili oči. Z mého divokého výrazu jim bylo zjevné, že nežertuji.
Komicky jsem se držela oběma rukama za zadek a hlasitě skřípala zuby. „Může mi někdo pomoci slézt dolů?“ Prosila jsem. Bolest neustále rostla, jako by někdo navíjel můj sedací nerv na vidličku. „Je to hodně špatný, ale snad to nic nebude,“ chabě jsem ujistila Yvese, který mi vyděšeně přiběhl podat pomocnou ruku. „Projdu se chvilku na vzduchu.“ Rychle jsem se odbelhala ze sálu.
Venku na náměstí bylo úplné ticho a tma, jenom na nebi visel naducaný měsíc v úplňku. „Tak a mám po pouti!“ zoufala jsem si a z očí mi vyhrkly slzy. Jako bývalá členka dětského baletního souboru jsem zvyklá snášet fyzickou bolest, ale tahle přesahovala nejzazší práh. Napadlo mě zavolat záchranku, ale můj vnitřní hlas naléhal, abych se nejdřív uchýlila k magii.
„Obejdi třikrát dokola divadelní budovu po směru hodinových ručiček,“ hučelo mi v uších. „Na nic se neohlížej. Nezastavuj se a nepřestávej se modlit.“ Klopýtavě jsem vyrazila. „Bože, ať ta bolest poleví,“ mumlala jsem. „Svatosvatě ti slibuji, že se vrátím ke své divadelní profesi, a budu celým svým srdcem zpívat každému, kdo o to bude jenom trochu stát. Budu svítit jako hvězda a rozdávat naději. Jenom už mě prosím tě přestaň trápit.“
Je omylem podceňovat schopnost těla jako objektivně trestajícího nástroje v procesu výchovy duše. Duchovní život se přímo odráží do života tkání a jejich prostřednictvím pak člověk dostává signály, jež ho často bolestivě upozorňují na chybné vzorce myšlení.
Připadala jsem si jako provazochodec tančící přes hlubokou propast po rozžhaveném drátu. Každá vteřina se vlekla jako hodina, s každým krokem mi páteří projela břitva pohřbených zklamání.
Viděla jsem holčičku s tenkými copánky zavázanými mašlí, jak poskakuje před oponou Smetanova divadla v kostýmu mravence. Ozval se potlesk, orchestřiště se vyprázdnilo, kulisy přesunuly. Dva sanktusáci přitlačili na jeviště klavírní křídlo a publikum si nasadilo myopické brýle. Zvlhly mi dlaně a krve by se ve mně nedořezal. Všechny ty zatracené soutěže, kterých jsem se nejen musela zúčastnit, ale i také vyhrát. Obracel se mi žaludek. Přimhouřená víčka zhrzených pedagogů mžikala jako svíce na hřbitově. Šustící papíry. Tužka škrtající jména. Guma, vymazávající dětskou duši ze seznamu snů. Revoluční schůze na pražské konzervatoři. Trikolóra na rukávu. Koledy na zasněžených Příkopech. „Co s těmi penězi uděláme? Půjdeme je prochlastat?“ Volají studenti s kloboukem plným korun. „Ne. Dáme je Občanskému Fóru,“ slyším se křičet. Peníze pak o Silvestru prochlastalo Občanské Fórum. „Ať žije svoboda! Národ Sobě.“
Dokončila jsem první kruh a bolest přestala stoupat. Prošla jsem kolem lampy a překročila svůj stín.
Opona tmy se opět rozhrnula, já stála tváří v tvář skupině mrkajících herců. Blesk fotoaparátů v nich rozněcoval křečovité škleby. Viděla jsem, jak do sebe v kulisách vráží lokty a štípou se s předstíranou veselostí do zadku. Červený koberec se roluje dolů po schodech pod nohama zasloužilých umělců a jejich rádoby moudrá slova točí klikou od flašinetu a zavání kořalkou. Šestnáctiletá herečka v rokokové sukni a paruce, připomínající Sachrův dort, se červená studem před hledištěm. Tam se znudění cizinci malátně ovívají plánkem Prahy. „A jestlipak, slečno, víte, jakou mají barvu spermie, když si váš milenec smlsne na oříškách?“ Šeptá jí do ucha postarší známý herec. V pozadí hraje Malá noční hudba a kolegyně se lascívně chichotají.
Má bolest začala pomalu klesat jako hladina špinavé vody po holení, když vytáhneš špunt z odtoku. „Ach Bože, dej, ať ta špína ze mě vyteče!“ Opatrně jsem našlapovala, jako bych kráčela minovým polem.
Filmová kamera se otočila kolem osy a ozvalo se prásknutí klapky jako bičem. Štít střechy Národního divadla se zablýštil v světle zapadajícího slunce. Ozvalo se kvílení rozladěných nástrojů. V zrcadle dámské kostymérny se odráží roztřesená nahá postava dívky, která se za hradbou vysokých skříní natírá na černo. Poznávám sama sebe. Napudrované divy trůní na křeslech dámské šatny a baví se o nákupech. „Černoška Jobarbora,“ volá inspicient. Obalená v bílém plátně jako mumie, probíhám uličkou hanby mezi mlsně se olizujícími hvězdami mužského souboru. Můj zotročený hlas se nese ke stropu Zlaté kapličky a padá na hlavy klímajících pražanů a vytrhuje je ze spánku.
Na konci druhého kruhu jsem už cítila jenom mírné pálení v zádech. Zhluboka jsem vydechla a prošla kotoučem světla pod lampou.
Začíná další představení. V pařížském předměstí la Crimee si žáci pražské konzervatoře, budoucí hvězdy komerčních televizí, hrají na Voskovce a Wericha. Čeští emigranti se vrtí na židličkách a potajmu koukají na hodinky. Atmosféra trapnosti by se dala krájet jako knedlík. Skvělé myšlenky padají z úst zejících tmou. Barbora je tak těžká, že už ji neunesu. Nucený smích a plácaní do kolenou. Po ramenou. „A sláva mu, on je pašák, a piškumpré a krucajda!“ Odcházím do kulis a padám do kolen. Někdo se mě snaží zvednout, jiný do mě kopne. Zůstávám ležet. Představení pokračuje beze mě. Ozývá se vlažný potlesk a houká sanitka. Bílý strop nemocnice na mě padá jako víko do rakve. Opona se zatahuje a moje hvězda bledne na nebesích české kultury. „Už nikdy, nikdy,“ slyším svůj hlas burácet v nitru mé mladistvé hrudi. „Nebudu papouškovat role, kterým nevěřím. Opičit se za peníze a brečet do bulváru. Pryč ze Zlaté klícky nad Vltavou! Vzhůru do světa. Zpátky do Paříže!“
Uzavřela jsem třetí kruh a zastavila se uprostřed chodníku před vchodem do divadla. Mojí páteří procházel příjemný chlad, pocit vzdušného prázdna a úplné absence bolesti. Jako by to všechno byl jen zlý sen. Ovanula mě vůně hnijícího listí. Blížila se půlnoc a první podzimní den. Nad hlavou jako by mi zašustily křídla netopýrů a byl slyšet tichý chichot.
„Nemysli, že je všemu konec,“ zaskřípal hlas mého svědomí jako nějaká zlá čarodějnice. „Čáry máry. Ještě se k tobě vrátíme.“
Svět naší psýchy se hemží duchy (všudypřítomnými ozvěnami minulosti) kteří slouží ke konfrontaci vývojových kroků naší duše. Tyto negativní síly, podobně jako paměť pevné hmoty, brzdí tendenci ducha k expansi, čímž jej zároveň chrání před výbuchem.
Síla modlitby anebo upřené myšlenky, naplněné touhou, jsou nezbytným faktorem při realizaci snů či projektů. Cokoliv si dokáže člověk vizualizovat, jako by již existovalo. Stačí tomu jen věřit a dát se do práce.
Revue Proměny, kde vychází Nedotknutelná hvězda v tištěné podobě na pokračování, si můžete objednat zde
