„Potřebovala bych si opatřit Credentielle,“ obrátila jsem se na drobnou, prošedivělou pokladní. Měla jsem na mysli poutnický pas, do kterého je po cestě nutno sbírat razítka jako potvrzení o autenticitě putujícího.
„Deset Euro,“ ruka pokrytá jaternými skvrnami pleskla tenkou knížečkou o pult.
Trochu ve mně hrklo. V duchu jsem si přepočítala všechny svoje peníze a hlavou mi projela obava, jestli vyjdu až do konce. „Pěkně to začíná,“ skřípalo mi zlověstně v uších. Žádná charita se nekoná. Každého poutníka je zapotřebí oškubat jako slepici, než dojde osvícení.
„Vezmu si taky tenhle olověný přívěšek s mušlí Saint Jacques.“ Vydat se na Svatojakubskou pouť bez ikonické mušle bych považovala za hřích. Vybrala jsem si nejmenší model a vylovila hubenou peněženku. „Kolik stojí?“
„Deset Euro,“ cinkla kasa. „Bude to dohromady dvacet!“
Po zbytek odpoledne jsem bloumala po městě a pochmurně uvažovala o tom, co mě čeká. Nakoupila jsem si proviant a odnesla do ubytovny. Tam mě přivítala nerudná německá studentka s nastavenou dlaní. Pracovala tam čtrnáct dní jako dobrovolná pohostinská.
„Třináct Euro bez snídaně, osmnáct se snídaní,“ zachrčela, když jsem ji podala dvaceti eurovku. „Takže se snídaní?“
„Co nabízíte?“ rozhlédla jsem se po kuchyni. Na polici stálo Nescafe, krabice nejlevnějších sušenek, suchary a meruňková marmeláda. V prázdné lednici se chladilo mléko. Bylo mi trapné podívat se jí do lhostejných očí. „Raději ne, děkuju. Můžete mi prosím vrátit sedm Euro?“
Z výrazu němky jsem pochopila, že nemá cenu na nic se jí vyptávat. Na nástěnce u vchodu do ubytovny visely vybledlé letáky. Veškeré příručky týkající se pouti bylo nutno zakoupit. V mém pokoji nikdo nebyl, s kým bych se mohla podělit o své pochybnosti. Začalo se smrákat. Upnula jsem tedy svou naději k setkání poutníků a rychlým krokem zamířila k chrámovým výšinám.
„Vítej poutnice,“ kyprá dobrovolnice s odznakem svazu přátel poutníků mě pevně chytla kolem ramen a usadila na židli uvnitř nevlídné místnosti. Do kelímku mi nalila růžové víno, asi tak na půl prstu vysoko. Zazubila se na mě jako kobyla a spokojeně si odfrkla. „Tak to bychom měli.“ Na prstech spočítala ostatní účastníky. Celkem tři starší francouzské páry. Všichni na první pohled ostřílení poutníci. Všimla jsem si, že jedna z poutnic měla místo nohy kopyto. „Víc už jich dneska nepříjde,“ zahlaholila dobrovolnice na svou kolegyni. Ta opatrně sypala okoralé slané tyčinky na plastikový talíř. „Jen co dorazí Jean Claude, můžeme začít.“
Představila jsem se ostatním a chvíli jsme spolu polohlasem vedli nic neříkající konverzaci na téma pouť. Byli bychom mohli zrovna tak hovořit o počasí a nebo o garderóbě známých osobností. Pouze stará paní s kopytem mě zaujala tvrzením, že s manželem prošli křížem krážem celou Evropu a výbavu si za sebou táhli ve vozíku speciélně sestrojeném pro tento účel. Po chvíli rozhovor sklouzl k otázce skandálního rozvodu Nicolase Sarkozyho.
„Zdravíčko!“ Do místnosti vrazil sportovně vyhlížející plešoun s hustým černým obočím a jal se všem drtit ruce. V těsném závěsu se za ním vkradl typický francouzský seladon s krátkýma nohama a ochlupením, prorůstajícím jako plevel za límečkem jeho košile. Oba muži se důležitě usadili vedle mě. Seladon v roli tajemného pozorovatele, plešoun v roli guru.
„Takže, co bys chtěla vědět?“ Poutnický guru nadmul hruď a zakoulel na mě očima. „Kam až se chystáš dojít?“
„Až na konec,“ polkla jsem. Nelíbil se mi způsob, jakým mi tykal. Byl jedním z lidí, kteří si osobují právo chovat se k druhým svrchu na základě vnějšího dojmu. Guru před sebou viděl mladou cizinku a tak mě automaticky považoval za naivní. Takových guru jsem v životě potkala řadu. Nakonec se z nich většinou vyklubali sexuální loudilové. Podvědomě jsem se od něj odtáhla.
Pouť do Santiaga je plná mladých žen, snažících se nalézt lék na zlomené srdce. Není proto divu, že se stala lovným rybníkem pro vyhaslé starší muže, kteří se rádi stavějí do role duchovní autority. Pod záminkou péče o mladé duše, vysávají z jejich těla životodárnou energii.
„Oj! Až do Santiaga?“ Vykřikl guru a vyměnil si dramatický pohled se seladonem. „Sama a takovou dálku. A máš ty vůbec ponětí, do čeho se pouštíš?“ Jeho otázka mířila jakoby ke stropu a všichni ji sledovali očima. Zatrpklé rty dobrovolnic se stáhly do starostlivě nesouhlasného výrazu. Nepovažovala jsem za nutné odpovídat. Bylo mi jasné, že jsem vešla do špatných dveří. „Víš, co to je, ujít denně třicet kilometrů? Dva měsíce v kuse?“ Plešaté čelo se nakrabatilo. „Opuchnou ti nohy. Naskáčou puchýře. Ochromí tě svalová křeč. Nikdo ti nepomůže. Svatojakubská cesta je lemovaná kříži, holčičko. Tohle není žádná procházka po parku. To je boj na život a na smrt.“
„Ano, ano, přesně tak,“ přikyvovaly dobrovolnice. „Co když tě někdo znásilní?“ V kelímku mi zbývala poslední kapka vína, ale nikdo se neměl k tomu, aby mi dolil.
„Co znásilní!“ Vyprskl guru. „To by se ještě dalo přežít. Ale co když někde zapadne v horách? V Pyrenejích už bývá v říjnu sníh. Zmrzneš anebo naopak dostaneš úpal. Vypiješ zkaženou vodu nebo tě kousne zmije, těch je taky po cestě plno. A co teprve vzteklí psi! Ti jsou ze všeho nejhorší.“
„Jo, jo. Psi jsou největší nepřátelé poutníka,“ přitakal manžel paní s kopytem.
„Já se psů nebojím,“ prohlásila jsem. Všimla jsem si, jak se seladon pase na mém rozčilení. „Mám dobrou hůl.“
„No, když myslíš,“ pousmál se zlověstně guru, jako někdo, kdo doma studuje osud v křišťálové kouli. „Já jsem tu od toho, abych tě varoval. Měj stále na paměti, že cesta k Bohu vede skrze očistec. Jak jednou vykročíš, není z ní návratu.“
Nastalo ticho. Připadala jsem si jako na lavici obviněných u nějakého pekelného soudu. Na zdi sice visel krucifix a jedna z dobrovolnic v dlani promílala růženec. Ve vzduchu však jakoby čpěla síra. „To se mi snad jenom zdá,“ podvědomě jsem se otřásla. Z plakátu přilepeného na vitríně se potutelně usmíval nový papež Benedikt. Kruhy kolem jeho očí vypadaly magicky temné.
„Tak vám tedy pěkně děkuju za radu,“ zvedla jsem se k odchodu a couvala zády ke dveřím. Seladon i guru se také vztyčili, a spolu s dobrovolnicemi se ke mně přibližovali v kruhu. Jejich ústa se usmívala a ze rtů jim kapala standardní přání šťastné cesty. Jasně jsem cítila, že mi ani jeden nic dobrého nepřejí.
Jedna z nejdůležitějších věcí, kterou se člověk na pouti naučí, je nedbat na to, jak se lidé a věci jeví na povrchu. Mnoho skutečných křesťanů o sobě tvrdí, že jsou ateisté a naopak. Jako v životě, ne každý, kdo se obleče jako poutník, někam doopravdy putuje.
Venku jsem nabrala chladný večerní vzduch do plic a jako opilá jsem se doklopýtala k opuštěnému schodišti, vedoucímu k chrámu. Když jsem se ujistila, že za mnou nikdo nejde, sedla jsem si na schody a snažila se trochu usebrat z leknutí. Představa vyjících psů, kteří se sápou na osamělé poutníky, a jedovatých hadů v trávě, vážně nalomila moje odhodlání vydat se na pouť. Nad hlavou mi bzučela lampa a kolem ní tančil roj mušek. Měsíc se usadil na komíně gotického kláštera a hvězdy pomrkávaly mezi příkrými štíty kamenných domů. „Nenech se nikým zviklat.“ Zdálo se mi, že mě jeden z hvězdných paprsků pohladil po duši. „Jdi do kostela a ze srdce si zazpívej. Naslouchej svému hlasu. Však on už tě dovede k prameni víry.“
Vstala jsem a vyšla nahoru po schodech. Masívní dřevěné dveře byly pootevřené. Vstoupila jsem do ztichlého chrámu, kde jenom mihotající svíce na stojanu ozařovaly zešeřelý prostor. Nebylo tu ani živáčka. Sloupy, jako kmeny stromů, se pnuly k vysoké klenbě. Světci moudře kynuli z výklenků. Kamenné dlaždice vydechovaly chlad a jemná vůně myrhy se vznášela nad lavicemi. Duše chrámu se unaveně očišťovala od negativních energií rušného dne. Poklekla jsem před černou madonou a politovala její klubající se děťátko.
„Co asi všechno tady musíš vydržet, maličký?“ V duchu jsem ho pohladila po hlavičce. „Dneska se lidé chodí dívat na umění, jako se chodí do ZOO. Civí s otevřenou pusou, nechápou na co. Jejich umrtvená přirozenost lhostejně zívá při pohledu na božskou krásu. Až se mi z toho skoro chce plakat.“
Na druhé straně chrámové lodi se ozvaly těžké kroky a chrastění klíčů ve svazku. „Zavíráme,“ zavrčel starý kostelník.
„Mohla bych vás o něco poprosit?“ Přiblížila jsem se k němu na dva kroky.
„O co kráčí?“ Škubnul s sebou a ještě více se zamračil. „Je pozdě.“
Dodala jsem si odvahu. „Slíbila jsem panence Marii, že jí před poutí zazpívám. Nikdo tu není, nebudu rušit. Alespoň vám udělám hudební kulisu, než to tady pozamykáte.“
Než stačil starý muž něco namítnout, zaštítila jsem se maturitou na konzervatoři. Úpěnlivě jsem sepjala ruce na znamení, že hodlám zpívat v křesťanském duchu. Využila jsem kostelníkových rozpaků a jako přitahována magnetem, kráčela jsem mezi lavicemi, dokud jsem nestanula pod kupolí. Pevně jsem se rozkročila a v duchu odhadla sílu a velikost prostoru. Vnímala jsem fluidum nevyjádřených emocí, vlnící se mezi kamennými stěnami jako moře mezi břehy. Chodidla mi začala brnět a kolena se mi zachvěla, jako by se o mě opřel samotný Atlas. V sopce mého břicha začalo vřít. Zapřela jsem bránici a nabrala dech. Odevzdaně jsem nastavila hrdlo, jako obětní beránek, a dala průchod čarovnému hlasu uvnitř svého srdce.
„Ky—rie eleison,“ vysoké tóny Mozartovy mše zdánlivě samy bez mého přičinění zurčely z mého epicentra a vybuchovaly jak vodní gejzír. Podařilo se mi roztočit proud duchovní energie správným směrem, doprava. Začala jsem si hrát, splétat a rozplétat prameny tónů, jež se s ozvěnou odrážely v kupoli a pak tříštily zpět do všech koutů rozložité stavby. Zdálo se mi, jakoby i varhany obdivně vzdychly a já sama jsem byla šokována tou andělskou hudbou. Nechtělo se mi ani věřit, že je možné, aby vycházela z mých úst. Nikdy jsem tu skladbu tak dobře nezpívala, nehledě na to, že jsem ji léta necvičila. Připadala jsem si jako housle pevně svírané v rukách neviditelného virtuosa. Žíznivě jsem do sebe vpíjela kapky svěžího citu, který mi pršel ze stropu na hlavu jako déšť. „Kri—ste ele—i—son.“
Teprve tehdy lze obsáhnout prostor kolem sebe, až když jej člověk naplní svou duší. V opačném případě si člověk pouze namlouvá, že ví, co vidí. Ve skutečnosti vnímáme jenom hranice mezi různými elementy bez toho, abychom je prožili, a porozuměli jim.
Když dozněl poslední z tónů, klesla jsem vysílením na kolena s očima obrácenýma dovnitř. Cítila jsem se vyprázdněná a zároveň ozářená. Vychutnávala jsem si ten pocit bezpečí vnitřního světla. Netušila jsem, kam povedou mé kroky, ale věděla jsem, že se neztratím. Černá matka mě poctila svojí důvěrou a já jsem na oplátku mohla důvěřovat jí.
„Prosím, dej, ať nejdu sama,“ škemrala jsem. „Alespoň první týden, než se trochu rozkoukám. Kdybych tak potkala spřízněnou duši. Mohly bychom se o sebe opřít a navzájem se chránit.“
„Ničeho se neboj.“ Zdálo se mi, že slyším, jak šustí těžké hedvábné sukně. Luna nahlédla vitráží a nalila bledé světlo do kropenky. Vstala jsem a smočila si prsty v stříbrném roztoku. Když jsem vycházela ven, všimla jsem si zkamenělého kostelníka, který seděl s pootevřenými ústy na lavici a díval se kamsi daleko před sebe, aniž by registroval můj odchod.
Venku vanul vlahý vítr. U nohou se mi krčilo staré město, jako upečené z perníku. Toužila jsem položit se do větrného proudu a nechat se unášet nad strmými štíty střech pokrytých politurou hřejivého světla luceren. Představila jsem si, že jsem padající list. Roztáhla jsem paže a slétla dolů po schodech. Než jsem se nadála, přistála jsem před ubytovnou. V mém pokoji se svítilo. Opatrně jsem nakoukla dovnitř skrz škvíru v okenicích. Spatřila jsem miniaturní stvoření s velikýma šikmýma očima a ďolíčky v inteligentní tváři, jakoby vyřezané z třešňového dřeva. Hrklo ve mně radostí. Podle napěchovaného batohu a zbrusu nových pohorek jsem usoudila, že se jedná o poutnici a nikoli o zatoulaného elfa.
„Ahoj, já jsem Keiko,“ pozdravila mě Japonka anglicky, když jsem vešla do dveří. Podala mi drobnou ruku a zamrkala dlouhými, panenkovskými řasami.
„Tebe mi poslalo samo nebe!“ Vyhrkla jsem. „Můžu si na tebe sáhnout, jestli jsi doopravdy z masa a kostí?“
Keiko na mě vykulila černé oči. Nejdřív se zamračila a potom roztáhla svoji sladce vykrojenou pusinku do úsměvu a v tvářích se jí prohloubily ďolíčky. „Ty pojdeš taky na pouť?“ Vypískla legračně zkomoleným londýnským přízvukem. „Mně spadnula velký kámen ze srdce. Takže teď můžeme pojít spolu?“
Padly jsme si do náruče, jako bychom se znaly odjakživa. Keiko přiletěla toho odpoledne z Londýna, kam se před léty z Japonska přestěhovala za prací. O pouti se dozvěděla od svého anglického snoubence, a z toho, co o něm řekla, jsem pochopila, že jejich vztah moc dobře nefunguje. To byl očividně důvod, proč se Keiko ve svých třiceti šesti letech vydala na pouť. Stejně tak jako já, hledala odpověď na otázky, které si každý může zodpovědět jedině sám.
Mnoho lidí se vydává na pouť, protože se dostali do slepé uličky v labyrintu lidských vztahů a neví jak žít dál. Jeden zbloudilec se pak stává oporou druhému, pakliže oba hledají to samé: vnitřní pravdu.
Foto: Katedrála v Le Puy en Velay
Revue Proměny, kde vychází Nedotknutelná hvězda v tištěné podobě na pokračování, si můžete objednat zde
