Nedotknutelná hvězda: Zázračná hůl




Po zbytek dne jsme spolu do úmoru objížděli všechny školy, kavárny, bary a radnice v okolí. Pracovali jsme v týmu. Na každém prstu mi neustále visel kousek lepicí pásky. Netrvalo dlouho a igelitka s letáky splaskla. Kamkoli jsme zašli, lidé se na nás usmívali. Bylo vidět, že si za léta mravenčí práce Yves ve svém okolí vydobyl reputaci čestného a schopného pedagoga. „Jsem rád, že jsem se vydal touhle cestou,“ svěřil se mi za jízdy. „Mohl jsem se hnát za slávou, usilovat o prkna, která znamenají svět. Jenže divadlo přece není o exhibicionismu. Jde o to pomoci lidem, aby v sobě znovu objevili schopnost spontánního projevu. Aby přestali konzumovat cizí sny v televizi a začali snít svoje vlastní.“

„Mluvíš mi z duše,“ usmála jsem se. Rozbušilo se mi srdce a hlavou mi začaly vířit myšlenky. „Sny, co nemají prostor k realizaci, se nikdy nesplní. Je paradoxní, že nám dnešní demokracie sice skýtá teoretickou svobodu žít si po svém, na rozdíl od jiných režimů, kdy jsme byli nuceni přežívat v marginalizovaném houfu, ale většina má pořád strach vystavit svou individualitu na světlo boží a vystoupit z chóru. Lidé se bojí, že nebudou mít co říci světu. Jsou zastrašení nedostatkem času a všeobecným nezájmem. Jedině televizní obrazovka propůjčuje možnost být viděn a slyšen. Jako novodobá kazatelna, před kterou se v milionech obýváků hrbí anonymní houf osamocených duší. Přestali promítat svou víru do nebe. Dnešní hvězdy na sebe berou lidskou podobu. Jenže kdo jsou všichni ti zbožňovaní herci, bohové mediálního Olympu? Kdo jim propůjčuje jejich záři? Kdo je vybírá a platí? Jaká je motivace soukromých kanálů zrcadlit vyšší pravdu? A proč se obyčejní smrtelníci nechávají paralyzovat tím falešným kouzlem? Potomci francouzských revolucionářů, pyšnící se tím, že se vykašlali na teatrální obřady všech náboženských a ideologických institucí, nakonec zase sypou peníze do kapsy mediální církvi konzumu. Místo hostií teď pojídají chipsy s umělou vůní a příchutí, pijí obarvenou vodu a každou neděli utrácejí svůj výdělek v loterii plané naděje, že jednou vyhrají vstupenku do ráje.“

„Radši nemluv. Je mi z toho všeho špatně.“ Yves škrtl sirkou a připálil si cigaretu. „Francie se za poslední dobu strašně změnila. Naše kultura je ještě živá, ale skoro už nedýchá.“ Zastavili jsme před úhledným domkem s pečlivě kultivovanou zahrádkou. „Koukneme se radši, jestli jsou doma moji rodiče. Máma je skvělá pekařka a táta dělá výborný likéry. Musíš ochutnat.“

 

Televizní továrna na sny nás nestimuluje k vlastnímu snění, ale naopak nás manipuluje k tomu, abychom (pokud možno bez reptání) pracovali k realizaci snů cizích.

 

Nestačili jsme ani zazvonit a dveře garáže se rozletěly dokořán.

„To jsou k nám hosti!“ Staromódní knír pomenšího brýlatého pána se zkroutil do zářivého úsměvu. Následoval pevný stisk ruky a pronikavý pohled vlídných očí. Yvesův tatínek býval dříve pošťákem. Dovedla jsem si představit, jak šlape do pedálů svého žlutého kola a rozváží lidem dobré i špatné zprávy. „No jo, ale dneska už nikdo nikomu nepíše,“ posteskl si starý pán, když jsem se ho ptala, jestli ho nemrzelo odejít do důchodu. „Teď už člověku chodí jenom upomínky a faktury.“

„Nestůjte ve dveřích,“ útlá bělovlasá paní vykoukla za manželovými zády. „Máme tu všechno vzhůru nohama,“ s omluvou nás uvedla do předsíně. „Zrovna jsme se pustili do věšení záclon.“

„A jéje! Tak to my radši hnedka půjdem,“ Yves začal automaticky couvat zpátky do garáže. „Já jenom, Dominika vyráží na pouť do Santiaga. Chtěl jsem jí na cestu udělat pěknou hůl, jenže nemám doma nářadí.“

Do starého pána najednou vjela energie. V očích mu zasvítilo. Vyhrnul si rukávy a zamířil k ponku. „Ukaž, kde jí máš?“ Začal se přehrabovat v puntičkářsky srovnaném šuplíku. „No jo.“ Zkušeným pohledem zhodnotil podanou větev. „To je ale těžký dřevo. Mokrý.“ Pak se vytasil se staromódním hoblíkem ve tvaru kolébky. „Ten je ještě po pradědečkovi. Měl by radost, kdyby viděl, že po sto letech slouží.“

Ozvalo se šlup, šlup a začaly létat kousky kůry. Za chvíli byla moje hůl oloupaná do běla. Starý pán zapojil celou rodinu do práce. Já jsem dostala do ruky jemný smirkový papír, Yves vrtačku. Maminka někde našla kus koženého vodítka po jejich mrtvém psovi. Šikovně jej provlékla dírkou v horní části holi a upletla z ní držadlo. Tatínek natloukl hřebík do špičky holi a omotal ji drátem.

„Tak a teď můžeš jít třeba na konce světa,“ spokojeně si zamnul ruce nad hotovým dílem. „Škoda, že nemůžeme jít s tebou.“

„Tím, že jste mi pomohli hůl vyrobit, už stejně se mnou půjdete,“ ujistila jsem ho. „Podepište se mi na ni všichni, prosím. Ponesu takhle vaše nejtajnější přání až do Santiaga.“

„Já, kdybych byla jenom trochu víc zdravá, hned bych se taky vydala na pouť,“ povzdechla si Yvesova maminka. „Obě dcery bydlí daleko. Vnoučata jsou velká. Člověk najednou nemá pro co žít.“

„Chtělo by to asi nějaká menší vnoučata, ne?“ Mrkla jsem po straně na Yvesa. „Počkejte, jen co budou mít mladí svůj dům, oni už se pustí do práce.“

Nedořekla jsem ani konec věty, když začal vyzvánět mobilní telefon v Yvesove kapse. „Haló, Delphine.“

Ze sluchátka vyrazil dívčí hlas, přeskakující vzrušením. Z vodopádu nesrozumitelných slov jsem zachytila jedno, které se neustále opakovalo. „Miracle. Miracle.“

 

Zázraky se dějí každý den kolem nás, aniž bychom jim přikládali význam. Proč v ně málokdo věří? Každé jaro vybuchne příroda přívalem zeleně. Kousek droždí nafoukne těsto. A i nejmenší úsměv na tváři kolemjdoucího dokáže změnit náš život k lepšímu.

 

„Počkej. Cože?“ Yves vyvalil oči a povolil čelist. „To není možné. Děláš si srandu.“

„Néééééééééé!“ Zapištěla Delphine. „Říkám ti, je to zázrak!“

„Co se děje?“ vyplašili se Yvesovi rodiče.

Tvář mého kamaráda prozrazovala naprostý šok. Bylo vidět, že si nedokáže srovnat v hlavě slova. „Delphine říká, že právě dorazila na náš pozemek zkontrolovat, jestli už náhodou nezačaly práce na stavbě,“ nakonec ze sebe přece jen vysoukal. „A že tam ten dům už stojí.“

Všichni jsme se na sebe nevěřícně podívali a dlouho bylo ticho.

„Na to je jediný vysvětlení,“ neudržela jsem se a vyprskla smíchy. „Totiž, že tahle hůl je vážně magická.“

O deset minut později jsme s Yvesem zabrzdili vedle Delphinina Twinga. Všechno kolem lískového hájku bylo jako ráno. Koně se ještě pásli na louce, I když o kus dál. Kaštany dál padaly na zem, jen jich bylo trochu víc. Promnula jsem si oči. Uprostřed mýtinky stál dřevěný domek s vysokým štítem a světlými okenicemi. V blátě vězely hluboké obtisky nákladních pneumatik. Jinak zhola nic, co by jakkoli nasvědčovalo o probíhající stavbě.

 

„Magie čistých a upřímných citů je ta největší možná tvůrčí síla, kterou si lze představit.“

Toho večera Yves moudře promluvil ke svým novým žákům, kteří poněkud schlíple seděli na sklápěcích židlích v hledišti malého divadla v Saint Yorre, městečku nedaleko Vichy. Bylo tu asi tucet vybledlých tváří. Některé kostnaté, s brýlemi, jiné zasazené v tukovém rámečku. Všichni přišli po práci. Jejich těla vesměs prozrazovala nedostatek pohybu a nízké sebevědomí, jež se v rozpacích hrbilo v opraném značkovém oblečení.

„Tento rok mám v plánu pracovat s maskami,“ pokračoval Yves hlubokým hlasem vlídné autority. „A začneme dneska s tím, že se postupně naučíme své masky strhávat.“

Loudavým krokem se stádo novopečených studentů vydalo směrem k vyvýšenému jevišti zaplavenému světlem. Jeden po druhém se vyškrábali nahoru a každý sám za sebe zaujal rádoby důstojný, defétistický postoj—s výjimkou jednoho, veterána Yvesových kursů, chovance ústavu pro mentálně postižené. Bernard, tak se jmenoval, se doširoka rozkročil jako sedlák a jeho vrásčitá, avšak dětsky otevřená tvář se rozzářila v očekávání nového dobrodružství.

„Nechceš se přidat?“ Yves na mě spiklenecky mrknul. „Nemusíme jim říkat, že jsi profesionál. Podle mě ti nebude na škodu trochu pohnout kostrou a zároveň mi je taky pomůžeš trochu odvázat.“

„Proč ne? “ Překvapeně jsem polkla a po těle se mi rozlil příjemně mravenčící pocit— tréma. „Ani si nepamatuju, kdy jsem naposledy stála na jevišti. Je to přes deset let.“

Přistoupila jsem k forbíně a takřka něžně položila dlaně na hladká prkna. Prsty mi proběhl záchvěv potlačeného stesku. Vzepřela jsem se na svých pažích a jedním tahem přemístila rovnováhu. Skoro se mi zatočila hlava, když jsem náhle stanula uprostřed osvětleného prostoru své imaginace. Moje vjemy se okamžitě zostřily a já si intenzivně uvědomila svou duši, posílenou přítomností duší ostatních. Vypnula jsem svou mysl a poslouchala Yvesův hlas, jenž naše těla pobídl k volné chůzi. Měli jsme za úkol rovnoměrně vyplňovat prostor bez sebemenšího zaškobrtnutí a kolize. Připadala jsem si jako planeta obíhající kolem rozžhaveného reflektoru Slunce. Krok za krokem. Napětí a tření mezi dvanácti proplétajícími se tělesy postupně povolovalo. Tváře se vyjasnily a dýchání prohloubilo. Tendence hmoty ke shlukování ve snaze odolávat cizímu prostředí ustoupila individuální touze po svobodě následovat dráhu svého osudu. Bernard nabral rychlost a s ďábelským potěšením kličkoval mezi námi všemi jako potřeštěná kometa. Nikdo se však nezlobil. Cítila jsem, že mezi nás patří. Jeho funkce blázna spočívala v narušování řádu našich pomyslných trajektorií.

„Ahoj!“ Před obličejem mi kmitnul rozesmátý barevný flek a odfouknul mě na stranu.

Úplně se mi vymkla kontrola nad mou rolí v improvizovaném představení života. Prosťáček na křižovatce mi přehodil výhybku. Začala jsem oscilovat jako v dervišském tanci, podřizujíc se neznámému řádu uvnitř zdánlivě chaotického hemžení.

Když jsem se zastavila a rozhlédla se kolem sebe, nemohla jsem uvěřit svým vlastním očím. Jako by odstředivá síla toho nesmyslného víření strhla nánosy falešných mimiker z tělesných schránek všech zúčastněných. Ve světle žárovky se najednou ve tvářích všech zračila nahá životní pravda a nikdo z nás se ji nepokoušel zakrývat, neboť byla na první pohled okouzlující.

 

Naučit se správně a uvědoměle chodit je základním předpokladem dospělosti člověka. Nestačí vzpřímit se na zadních nohou a rozkývat se z rovnováhy, jak si většina z nás myslí. Chůze sama o sobě je umění. Dosáhnout tělesné harmonie v pohybu je tak trochu jako stát se obrazem Vesmíru. Teprve Homo Sapiens „Ambulans“, člověk „vědoucí—chodící“, se může stát pánem svého osudu a uzavřít vývojový kruh lidstva.

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments