Nějak se protlouct volným pádem

NEW YORK – Porážka v massachusettských senátních volbách připravila americké Demokraty o výhodu 60 hlasů potřebných ke schválení reformy zdravotnictví a další legislativy a změnila americkou politiku – alespoň pro tuto chvíli. Co nám však výsledek tohoto hlasování říká o amerických voličích a o ekonomice?

Nezvěstuje obrat doprava, jak poukazují někteří znalci. Jeho poselství se spíš shoduje se zprávou, kterou voliči vyslali prezidentu Billu Clintonovi před 17 lety: „Jde o ekonomiku, hlupáku!“ a „Chceme práci!“ Ostatně v Oregonu, od Massachusetts na druhé straně Spojených států, voliči v referendu přitakali záměru zvýšit daně.

Americká ekonomika je v bryndě – třebaže růst se vrátil a bankéři opět pobírají obrovské bonusy. Více než jeden ze šesti Američanů, kteří by rádi pracovali na plný úvazek, nemůže sehnat místo a 40 % nezaměstnaných je bez práce už přes šest měsíců.

Jak Evropa zjistila už dávno, s délkou nezaměstnanosti sílí útrapy, jelikož pracovní dovednosti i vyhlídky uvadají a úspory se tenčí. Letos očekávaných 2,5 až 3,5 milionu případů zabavení domu kvůli nesplácení hypotéky překoná počet takových případů v roce 2009, přičemž letošek začal událostí, která se pokládá za první z řady bankrotů velkých firem obchodujících s realitami k podnikání. I prognóza Rozpočtového úřadu Kongresu USA předpokládá, že nezaměstnanost se vrátí k běžnějším úrovním až v polovině dekády, neboť Amerika zažívá svou vlastní verzi „japonské malátnosti“.

Jak píšu ve své nové knize Freefall (Volný pád), prezident Barack Obama na počátku svého působení v úřadu udělal hodně riskantní sázku. Namísto výrazné změny, kterou jeho kampaň slibovala, si řadu úředníků ponechal a jako řešení finanční krize zachoval tutéž strategii „stékajících kapek“. Jako by jeho tým říkal, že nejlepší způsob jak pomoci běžným majitelům domů a pracujícím je poskytnout dostatek peněz bankám.

Když Amerika za Clintona reformovala své sociální programy, stanovila příjemcům dávek jisté podmínky: museli si hledat práci nebo se zapsat do rekvalifikačních programů. Když ale sociální výpomoc dostaly banky, žádné podmínky na ně uvaleny nebyly. Kdyby se Obamův pokus nějak se problémem protlouct vydařil, předešlo by se velkým ideovým bitvám. Jenže se nevydařil a všeobecná antipatie vůči bankám už dlouho nebyla tak silná jako teď.

Obama chtěl přemostit propasti mezi Američany, které rozevřel George W. Bush. Propasti jsou ale ještě širší. Jeho snahy zavděčit se všem, v posledních týdnech tak evidentní, pravděpodobně neuchlácholí vůbec nikoho.

Schodkoví jestřábi – zejména mezi bankéři, kteří během vládní sanace svých ústavů leželi doma s nachlazením, ale teď jsou v plné síle zpět – využívají obav z narůstajícího deficitu, aby ospravedlnili osekávání výdajů. Tyto názory na řízení ekonomiky ale nejsou o nic lepší než přístup bankéřů k řízení jejich vlastních ústavů.

Snížení výdajů ekonomiku oslabí. Dokud jdou výdaje do investic dosahujících skromné 6% návratnosti, dlouhodobé zadlužení se sníží, třebaže krátkodobý deficit se zvyšuje, a to díky vyšším příjmům z daní, jež v krátkodobém výhledu přinese vyšší výstup a v dlouhodobém pak rychlejší růst.

Ve snaze vyřešit „kvadraturu kruhu“ a vyjít vstříc nutnosti stimulovat ekonomiku a zároveň potěšit schodkové jestřáby Obama navrhl snížení deficitu, které popudilo liberální demokraty, leč k uspokojení jestřábů nestačí. Další gesta na pomoc ztrápeným středostavovským Američanům možná ukážou, k čemu jeho srdce lne, ale jsou už příliš malá na to, aby měla smysluplný vliv.

Podstatný vliv ještě mohou mít tři věci: druhý stimulační balík, zastavení vlny zabavování domů tím, že se najde řešení pro zhruba 25 % hypoték, jejichž hodnota přesahuje hodnotu domu, a přebudování naší finanční soustavy tak, aby to zkrotilo banky.

Uběhl rok od doby, kdy Obama, vybavený nesmírným politickým kapitálem, mohl uspět a splnit svou ambiciózní agendu a pak na úspěších stavět a řešit další americké problémy. Jeho manévrovací prostor ale ohromným způsobem omezily zlost kvůli výpomoci bankám, zmatky mezi sanací bank (která neobnovila úvěrování, jak se očekávalo) a stimulací ekonomiky (která sice fungovala, jak měla, ale byla příliš malá) a rozčarování kvůli přibývajícím ztrátám pracovních míst.

Panuje ostatně skepse i kolem toho, zda bude Obama vůbec schopen protlačit své vítané a dlouho opožděné snahy zredukovat banky příliš velké na to, aby zkrachovaly, a jejich hazardérské riskování. A bez toho je spíše pravděpodobné, že ekonomika v nepříliš daleké budoucnosti narazí na další krizi.

Většina Američanů se ale soustředí na dnešní propad, nikoli na propad zítřejší. Očekává se, že v příštích dvou letech bude růst tak bezkrevný, že dokáže stěží vytvořit dostatek míst pro nováčky v řadách pracujících, natož aby vrátil nezaměstnanost na přijatelnou úroveň.

Současnou kalamitu zřejmě způsobily nespoutané trhy a trhy samy o sobě nás z ní nevysekají, alespoň v nejbližší budoucnosti ne. Potřebujeme aktivitu vlády a k tomu bude zapotřebí účinnějšího a důraznějšího politického vedení.

Copyright: Project Syndicate, 2010.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil David Daduč