NEW YORK – Obecně vžité názory pořádnou zátěžovou zkoušku zřídka přežijí a jen nemnoho dosavadních zkoušek představovalo tak silnou zátěž jako ta, jíž globální hospodářství už 24 měsíců prochází. Nadešlo prospěšné období přehodnocování a vrhá nové světlo na představy zformované v konjunkturní době, jako jsou hodnota neprůhledných trhů, nedotknutelné postavení amerického spotřebitele a moudrost deregulace.
Jedna součást představ z dob bubliny, která ovšem prozatím uniká relativně bez újmy, je předpoklad, že ekonomiku budou mít v nadcházejících letech rostoucí měrou pod palcem země „BRIC“ – Brazílie, Rusko, Indie a Čína. Pojem BRIC, ražený ve zprávě Goldman Sachs z roku 2003, není zcela chybný: uspěl na 75 %, takže boduje podstatně lépe než většina aktuálních ekonomických prognóz.
Hospodářská krize propuknuvší v roce 2008 však odhalila, že jeden z této čtveřice je falešný hráč. Položte si statistiky ekonomik BRIC jednu vedle druhé a začne být nepříjemně jasné, že „jedna z těchto věcí je jiná než ostatní,“ jak se zpívá při dětské hře v pořadu Sezamová ulice.
Když se globální hospodářství skácelo, ve vší nahotě se ukázala chatrnost ruské ekonomiky a obzvlášť jejích dluhovou pákou vyzdvižených bank a podniků, která se v nedávných letech maskovala záplavou peněz z vystřelujících cen ropy a plynu. Rusko, s přítěží rezivějící infrastruktury na krku, se dále diskvalifikuje dysfunkční a revanšistickou politikou a křivkou demografického trendu téměř v předsmrtném stavu.
I přes mírné oživení komoditních cen během posledních šesti měsíců zaznamenává ruský energetický sektor v posledních letech klesající výrobu, zčásti kvůli obavám zahraničních investorů z vyvlastnění. Ruský fond svrchovaného majetku, nápomocný při podepírání hospodářství, čím dál rozsáhleji opětovně centralizovaného, se rychle tenčí. Přetrvají-li negativní trendy, ruský rezervní fond by se nakonec mohl vyčerpat.
Pád Ruska zpět na zem mezitím vyústil v určitou společenskou hru v řadách akademiků, zahraničněpolitických nadšenců a vzdělaných investorů, jejímž cílem je najít za tuto zemi náhradu v klubu předních rozvíjejících se ekonomik. Byla navržena celá škála akronymů, od sladkého BRICET (kde se přidává východní Evropa a Turecko) až po BRICKETs (totéž plus Jižní Korea) a – jako ještě našponovanější možnost – BRIMC (kde se do skupiny vmáčklo Mexiko).
Ve všech těchto korigovaných verzích se Rusko drží, třebaže už nad ním visí ekonomické mene tekel. Rusko sice stále má největší světový arzenál jaderných zbraní (ač poněkud zastarávající) a také stálé křeslo (a tedy právo veta) v Radě bezpečnosti OSN, ale jeho zdravotní stav je oproti BRIC horší.
Čistě z hlediska ekonomického potenciálu a fundamentů jsou mnohem silnější argumenty pro Jižní Koreu, neboť jde o sofistikovanou hospodářskou velmoc, jejíž hlavní negativum tkví v nebezpečí, že zkolabuje režim jejího zlovolného severního dvojčete a zaplaví ji hladoví uprchlíci.
Totéž platí pro Turecko, které se vyznačuje robustním bankovním sektorem, živým domácím trhem, rostoucím významem pro Střední východ a energetickou politiku, členstvím v NATO, přihláškou o členství v Evropské unii a vazbami na etnické příbuzné napříč střední Asií.
Zřejmě nejpodmanivějším případem ze všech je Indonésie, největší muslimský stát na světě, typický svižně se rozšiřující střední třídou, poměrně stabilní demokratickou politikou a ekonomikou, jíž se v Asii navzdory recesi hvězdně daří. Z amerického pohledu je Indonésie přitažlivou alternativou k Rusku, které nedávno soupeřilo s Venezuelou o vůdčí postavení mezi roztleskávači pod praporem „Amerika v úpadku“.
Indonésie navíc prokázala jistou odolnost nejen hospodářsky, ale i jako národ. Navzdory rozmanitosti své etnické skladby a rozlehlému ostrovnímu území uskutečnila rychlý přechod od vojenské diktatury a vzpamatovala se z bezpočtu výzev a komplikací, včetně asijské finanční krize roku 1997, cunami v roce 2004, nástupu radikálního islámu a domácích nepokojů. Indonéský HDP na hlavu sice zůstává nízký, ale v ekonomických věcech záleží na potenciálu země a v tom Indonésie září.
Indonésie je oproti svým asijským kolegům (natož oproti Rusku) méně závislá na vývozu a její trhy aktiv (zejména jde o dřevo, palmový olej a uhlí) přitahují významné zahraniční investice. Jakartská vláda se přitom postavila pevně proti korupci a začala řešit strukturální problémy. Ve prospěch Indonésie hovoří i demografické trendy, neboť tato domovina 230 milionů obyvatel je už čtvrtou nejlidnatější zemí světa – o celé Německo (přes 80 milionů lidí) větší než Rusko.
Chytlavé myšlenky ale mají tuhý kořínek a Rusko si dává záležet, aby současný koncept zemí BRIC zacementovalo v nezvratitelnou skutečnost. Zkostnatění BRIC ve faktickou globální instituci udělalo v červnu nápadný krok vpřed, když se lídři čtyř dotčených zemí setkali (samozřejmě že v Rusku) na „summitu BRIC“.
Z této schůzky zazněla nepřeslechnutelná salva namířená proti Spojeným státům, když všichni členové vyjádřili touhu sesadit dolar z trůnu globální rezervní měny. Už několik měsíců předtím se tato čtveřice dopracovala k vydání společného komuniké před dubnovým summitem G-20, v němž vyhlásila společné odhodlání změnit pravidla světové ekonomické soustavy.
V soukromém sektoru se rozmnožily indexové fondy BRIC, třebaže Goldman Sachs si svou vlastní sázku na BRIC radikálně pojistili obohacením debaty o další termín – „Next 11“ (Dalších 11) či N-11. Toto uskupení na ekonomický radar přidává Bangladéš, Egypt, Indonésii, Írán, Mexiko, Nigérii, Pákistán, Filipíny, Jižní Koreu, Turecko a Vietnam a společně se čtveřicí zemí BRIC zřejmě tvoří logičtější a obhajitelnou „první vrstvu“ rozvíjejících se ekonomik.
Rusko nad představou přeřazení opovržlivě odfrkává a američtí představitelé se zřejmě rozhodli držet se stranou tohoto slovíčkaření. Nikoho by ovšem nemělo překvapovat, že Rusko za summit BRIC v Jekatěrinburgu silně lobbovalo a také jej z velké části uhradilo. Proč riskovat, že se prozradí příliš záhy?
Nouriel Roubini je předsedou RGE Monitor (www.rgemonitor.com) a vyučuje na Sternově fakultě obchodu Newyorské univerzity.
Převzato z Project Syndicate
