Když jsem se nedávno kolegů v práci ptal, kdy začíná olympiáda, nikdo nevěděl, protože jak mi bylo řečeno, nikoho z nich olympiáda nezajímá. A já jsem si v ten okamžik uvědomil, že mě vlastně nezajímá také, že doby, kdy jsem si dával budíka, abych mohl ve tři ráno sledovat přímý přenos slavnostního zahájení, jsou dávno pryč, a že to není věkem, ale tím, jak se pomalu ale jistě mění étos olympiády.
Ze svátku sportu a oslavy humanity, fair play a přátelského soupeření národů se pomalu ale jistě stává platforma pro prezentaci korporací a těžbu zisku. Namísto toho, aby místo konání her bylo oázou svobody, stává se přísně střeženým „koncentrákem“, ve kterém je člověk pod neustálým dohledem policie, armády a právníků, kteří dbají na to, aby nikdo a nic nenarušilo monopol sponzorů na hranolky a limonádu a exkluzivitu jejich značky.
Olympijská vlajka a olympijské logo, které by měly být společným vlastnictvím všeho lidstva, pokud nemá být olympiáda vnímána jako elitářský podnik pro vyvolené, ale jako otevřený podnik, kterého se mohou, minimálně svým zájmem, účastnit všichni lidé, jsou předmětem intenzivní komerční exploatace a jejich využití bez licence a bez poplatku je považováno za parazitismus a nekompromisně stíháno.
Pokud se o olympiádě hovoří v masmédiích, nejčastěji se zmiňuje, kolik peněz stojí přípravy, kdo do čeho kolik investoval, kolik se na ní vydělá (a že se na každé zatím prodělalo), jaké multiplikační efekty pořádání olympiády má a o kolik díky ní vzroste HDP.
Sport a sportovci jsou vedlejší, a když už na ně přijde řeč, tak se hovoří především o tom, kdo má naději na úspěch a jaké prémie může očekávat za zlatou. A kdo medaili získá, o tom se hovoří jako o jejím majiteli; vlastnit lze dnes totiž zřejmě úplně cokoliv, včetně vítězství či radosti z něj.
O takových drobnostech, jako že už zcela umlklo volání po tom, že by během olympiády měly podle staré tradice utichnout zbraně a zavládnout příměří (pravda, dnes by podle analogického ideálu měly utichnout spíše finanční trhy), snad nemá cenu ani hovořit. Vždyť olympiáda sama se stala masivní vojenskou operací.
Z olympiády se zkrátka a dobře vytratil – či lépe řečeno byl kapitálem vytlačen – étos otevřenosti, rovnosti a spolupráce, a byl nahrazen étosem úspěchu, efektivity a exkluzivity. Ze společného a všemi lidmi sdíleného open-source svátku se olympiáda změnila v proprietární estrádu, která je v důsledku komercionalizace, privatizace a kopírovacího monopolu čím dál tím impotentnější a zbytečnější.
Nakonec je tedy vlastně úplně jedno, kdy olympiáda začíná, protože na ní není nic extra zajímavého, nic zvláštního, nic, čím by vybočovala z šedé rutiny kapitalismu a kvůli čemu by mělo smysl jí obětovat svůj čas.
Převzato z blogu Tribun
Stanův komentář: Naprostý souhlas. A teď mě chvíli omluvte – jdu se dívat na slavnostní zahájení…
Foto: zdroj
