Příběhy tří králů
Se státem Izrael má naše vláda vřelé a nadstandardní vztahy, zatímco u obyvatel převládá vztah spíše vlažný ba až chladný. Většina zemí, a to nejen v okolí Izraele, k tomuto státu nemá příliš kladný vztah. Ale i v začátcích izraelské státnosti tehdejší sousední státy nalezly jen výjimečně pozitivní a přátelské vztahy k lidu Bohem vyvolenému. Je také ale docela neobvyklé, ba až zvláštní, že v podstatě o malilinkatém státu velikosti Moravy se neustále mluví a píše (že by to bylo kvůli tomu, že vlastní 200 až 300 atomových bomb?) a o velkých státech máme jenom povrchní informace. Připadá mi docela podivné, že o takové v podstatě miniaturní říšičce víme více než třeba o Sumeru, Persii, Babylonu, Indii a Číně. Dokonce naše vědomosti třeba o „Velké“ Moravě jsou oproti vědomostem o Izraeli mizivé. Co například víme o Rostislavově království, o Svatoplukovi, knížeti Mojmírovi, Pribinovi… a přitom o nich máme nezpochybnitelné doklady, fakta, kdežto o králi Davidovi známe i nicotné podrobnosti, přitom ale žádné relevantní doklady nejsou (mimo onen román v knize Paralipomenon), možná reálně ani neexistoval, ale román je to vynikající, divím se, že to nikdo nezfilmoval, vždyť by to byl trhák.
Každý národ má své slavné i méně slavné dějiny, ale ne každý má štěstí mít k popisu své historie dobré pisatele – romanopisce, básníky a historiky. Zajisté se děly nepravosti i na dvoře knížete Svatopluka či Rostislava, zajisté se i tam vraždilo a loupilo a chlastalo, ale nikdo to nepopsal. Akorát Jirásek se pokusil popisovat i zvrácenosti, jako např. mrzačení poražených stylem sekání rukou, řezání nosů, vypichování očí, kde každému desátému ponechali jedno oko, aby své oslepené kompatrioty dovedl domů, ale je příliš rozvláčný, to pisatelé SZ byli struční a řekli totéž pár větami, a navíc Jirásek do toho nepletl Boha, který by ta zvěrstva ospravedlnil. Ono ten takový tehdejší písař to nebyl jen tak někdo, musel umět nejméně čtyři jazyky a běžně číst jak klínové písmo, tak hieroglyfické.
Bible dle vykladačů není historickou knihou, ty příběhy v ní uvedené se musí prý vykládat symbolicky či alegoricky. Už Órigenovi (185-253) připadala většina příběhů ubohá, směšná, přízemní a nedůstojná vzdělanců. Aby předešel zesměšňování, napsal, že příběhy tak, jak jsou napsané, jsou určeny pro nevzdělaný, primitivní lid, ale tytéž příběhy vykládané symbolicky, alegoricky, jsou určeny pro vzdělance a intelektuály, a třetí význam je ještě transcendentní a je určen pouze pro zasvěcence víry. Takže například když Panna Marie nebyla přítomna smrti svého syna a ani ho nepohřbila, vysvětluje tak, že sice reálně nebyla přítomna, ale duchovně přítomna byla, takže ty obrazy a sousoší Marie s ukřižovaným Synem v náručí jsou pravdivé. Tož tak pravil bezuzdný alegorista Órigenés. Jeho metoda trojího výkladu či trojího významu se používá dodnes, tak třeba – naše armáda obsadila vojensky tu či onu zemi, protože tam žijí teroristé, kteří jsou pro nás nebezpečím, neb nás chtějí zabít a znásilnit naše manželky a děti – to je určeno pro primitivní lid. Vyšší, symbolický výklad je, že tam přinášíme svobodu a demokracii. A nejvyšší (pouze pro zasvěcené) význam je, že tam prostě jdeme sprostě loupit!
Palestina, jinak také země Filištínská (částí tohoto území je už více než půl století stát Izrael), má rozlohu pouhých 20 770 km² (pro srovnání Česká republika má 78 867 km²). Délka vzdušnou čarou území od severu k jihu je 230 km, nejmenší šířka je 40 km, což se dá pěšky přejít za jeden den. Vskutku miniaturní země. Z biblické knihy Jozue (velmi krvelačný a přímo genocidní text!) se dovídáme o docela rychlém obsazení území Pelištejců národem vyvoleným, kdežto v knize Soudců se popisuje pomalé a postupné a jen málo krvavé osídlování země zaslíbené. Jiné prameny ovšem neexistují. Po Pelištejcích jako poražených nezůstalo vůbec nic, akorát ten název Palestina.
Prchlivý krasavec Saul
Příběh o nastolení prvního izraelského krále se odehrává tisíc let před n.l., tedy před třemi tisíci lety a je už docela pravděpodobný, neboť se zachovalo i několik málo zmínek mimobiblických. Úplně prvním izraelským králem byl Saul, přečtěme si tedy příběh krále Saula. Uvidíme, že svět se za tu dobu nijak zvlášť nezměnil, vždycky šlo pouze o získání politického vlivu a zlata, o zotročování a vraždění – tehdy úplně stejně jako i dnes.
Izraelci žili v zemi zaslíbené skoro tři století a krále pořád neměli. Někteří z nich se už řádně usadili a stali se zemědělci, jiní nadále vedli pastevecký život. V celé zemi izraelské nebylo možné nalézt kováře. Pelištejci už znali výrobu a zpracování železa, kdežto Izraelci nikoliv, proto si museli nechávat brousit a kalit radlice, motyky a všelijaké železné nářadí u Pelištejců. Zachoval se dokonce ceník, kolik museli za nabroušení a zakalení platit. Velice zajímavý je i zachovaný popis výzbroje Izraelitů při jedné šarvátce s Pelištejci: „Jenom Saul a jeho syn Jonatán měli meč a kopí, ostatní lid byl vyzbrojen holemi, kyji a všelijakým hospodářským náčiním.“ A to už od doby Jozuovy, který poprvé pronikl do Palestiny, uplynula tři staletí! Naskýtá se otázka, jakou to výzbroj mohl mít Jozue a jeho „armáda“? Otázkou také zůstává, zdali Izraelci v době od Jozua do Saula, tedy v době těch tří staletí, potřebovali vůbec mít krále. Domnívám se, že nepotřebovali. Aby totiž mohl být král králem, musel mít přehled o celém svém území, to jest, musel vládnout každé sebemenší vesničce a to bylo přece v té době naprosto nemožné. Jak vládnout kočujícímu kmenu, který je co měsíc úplně někde jinde? Vládnout znamená v podstatě vybírat daně a poplatky a na to stačili jednotliví kmenoví náčelníci, kteří měli přehled o svém kmenu a kteří neměli naprosto žádný zájem odvádět daně do nějakého centra. Podle okolností se některá knížata dohodla a spojila se pod jedním vůdcem a podnikla loupeživou výpravu. Po jejím úspěšném či neúspěšném ukončení se spojenci zase rozešli po svých. Král za této situace by byl přece nonsens, král byl prostě k nepotřebě.
V desátém století před Kristem byl jak Egypt, tak z druhé strany Asýrie, v úpadku. Proto mohly probíhat dějiny Izraele bez nějakého zasahování velmocí, to přišlo ale zanedlouho, velmoci se zase vzpamatovaly a vyžadovaly tvrdě placení tributu. Zatím ale na území Palestiny válčily mezi sebou jednotlivé kmeny či města či malé národy. Izraelité se už jakž takž usadili, alespoň někteří, takže alespoň částečná kontrola byla možná. Loupeživé výpravy sice přinášely nějaký ten užitek, ale všichni cítili, že na větší a bohatší sousední království nelze jít jako neuspořádaná horda, nýbrž že je nutná pořádná organizace. Ani loupit už vlastně nebylo kde, jedině právě v těch silných a bohatých královstvích (co město, to královstvíčko).
Nastal čas nastolit krále. Marně někteří proroci varovali a rozmlouvali to lidem: „Budete platit desátky, syny vám král vezme za vojáky, dcery za kuchařky a služky ke dvoru, budete úpět pod královskou vládou…“ Nikdo je neposlouchal, všichni chtěli krále, protože loupit a plenit cizí kraje je snazší než obdělávat půdu, přináší to daleko vyšší zisk. A zdůvodňovalo se to tím, že chceme mít krále stejně tak, jak mají jiné národy.
Za krále byl vybrán Saul z rodu Benjamínovců, již usedlých zemědělců. Volba krále se konala v Mispě kolem roku tisíc před Kristem a prováděla se losováním. Před shromážděný lid předstoupili kněží, ukázali dvanáct losů, pro každý kmen jeden. Vylosován byl kmen Benjamín. Následovalo další losování mezi jednotlivými rodinami kmene a byla vylosována rodina Saulova. Poslední losování rozhodlo, že z dospělých mužů rodiny to bude Saul, který nebyl shromáždění přítomen. Nechali ho zavolat. Přicházel, aniž by věděl, že je vybrán za krále. Na vyvýšené pódium vystoupil urostlý muž, o hlavu vyšší než ostatní a „nebylo mezi Izraelity hezčího muže nad něho.“ Kněží mu na hlavu vylili olej, to jest pomazali ho na krále. Tím byla volba krále skončena. (Kdo umí jenom trošku hrát karty, ví, jak je snadné vytáhnout právě tu vhodnou a potřebnou kartu a není to žádný kumšt.)
Saul je tedy králem. No a co se děje dál? Saul přestává vykonávat zemědělské práce a začne se věnovat loupeživým výpravám na slabší sousedy, tedy na nějaké ty vesničky, menší městečka, či na nomádská stáda. Jak jinak totiž vycvičit vojáky? Jenomže sousedi nelenili a opláceli stejným způsobem. Nejsilnějším sousedním národem byli Pelištejci (Filištínští), a taky je občas napadlo, že by ty Hebrejce mohli zase ze země vyhnat. Několikrát se Pelištejcům, za vydatné pomoci některých Hebrejů, podařilo zahnat Saula až za Jordán, na poušť. Jednou dokonce Pelištejci ukořistili i schránu úmluvy a měli ji v držení sedm měsíců. Teprve po obtížném „diplomatickém“ jednání byla vrácena. Že bylo nutné i něco zaplatit, to je víc než jisté. Prý tehdy padlo 30 tisíc izraelských bojovníků (upozorňuji, že uváděná čísla musíme brát s rezervou).
Saulův konec je smutný. Drtivá porážka od Pelištejců ho přiměla k sebevraždě. Nalehl na meč, aby se vyhnul v té době běžnému obscénnímu ponižování zajatého krále. V boji padli i jeho tři synové. Izrael málem přestal existovat. Shrneme-li Saulovy válečné činy, zjistíme, že v drobných loupeživých výpravách byl úspěšný, kdežto v rozhodujících bitvách zklamal. Proto taky v Bibli není hodnocen kladně. Dokonce i kněží se od něho odvrátili a tím uspíšili jeho konec. Králi Saulovi hlavně vyčítali, že po vítězné bitvě nechával poražené naživu, což byl hrubý přestupek proti nařízení Hospodina, kde se pravilo nenechat na živu ani pacholíčka.
David vs. Goliáš
Podívejme se teď na Saula i z jiné stránky, než je vojenská. Měl pouze čtyři syny a dvě dcery, dle všeho tedy žil v monogamní rodině. U nomádů je mnohoženství (polygamie) běžnou záležitostí ekonomicky a morálně zdůvodněnou, ale pro zemědělce je výhodnější jednoženství (monogamie). Od Saula nemůžeme oddělit budoucího krále Davida, který byl pastevcem. Příběh Saulův a příběh Davidův je vzájemně propletený. Víme, že více štěstí bude mít David, ale i jeho život častokrát visel na vlásku.
David byl pastevec z kmene Judova, byl nejmladším z osmi sourozenců a „byl hezoun jako Ráchel.“ („Nebylo krásnějšího muže v Izraeli než Saul.“ „David je hezký jak Ráchel.“ Třetí král v pořadí, Šalamoun, byl také krasavec. Že by tehdy Židé vybírali krále podle toho, jak byl hezký?) Představme si Davida jako mladíka pasoucího stáda na nějaké polopoušti či na nějakých svazích hor. S kamarády pořádá soutěže ve střelbě prakem a lukem, v hodu oštěpem a z dlouhé chvíle hraje na harfu či loutnu. Samozřejmě, že musí umět zahnat lva, vlka či medvěda od stáda, jinak by tam přece nemusel být. A zahnat lva a medvěda, to nechce sílu, ale taktiku, obratnost, lstivost, zvláště když má k dispozici pouze do špičky ořezanou dřevěnou hůl a prak, do kterého může dát až sedmicentimetrový oblázek a to mu musí postačit.
Na to, jak a kde se David poznal s králem Saulem, jsou dvě verze. Bible je popisuje zhruba takto: Saulovo vojsko je na jedné stráni kopce a vojsko Pelištejců na protější stráni. Bitva se má odehrát v údolí, ale nikdo nechce začít. Každý den přichází do údolí od Pelištejců obr Goliáš a vyzývá někoho z Izraelských na souboj. Do souboje se nikomu nechce a tak Goliáš uráží, tupí a dělá si posměch z izraelských zbabělců. Ono taky komu by se chtělo na souboj s obrem šest loket vysokým (skoro tři metry) a navlečeným do železného brnění? Takové brnění neměl ani král Saul, ani jeho syn, ne tak někdo jiný z Izraelců. Tu přichází mladíček David, který nese svým bratrům proviant. (O jídlo vojáků se musela postarat rodina, král na to ještě neměl!) Vidí a slyší ty urážky. Je mu divné, že nikdo nemá odvahu, dokonce ani jeho pokrevní bratři. Jde před krále Saula a žádá, aby směl na souboj. Saul je přesvědčený, že je to sebevrah. David odpovídá, že zabít lva a medvěda pro něho je hračkou. Saul svoluje k souboji a chce mu půjčit královské brnění. David se do brnění obleče, ale neumí v tom chodit, brnění vrací. Jde pouze s holí a prakem. Goliáš na něho pokřikuje: „Copak jsem pes, že na mne jdeš s holí?“ V tom dostane pěkným šutrem přímo do čela. Obr neobr, brnění nebrnění, padá omráčený na zem. David k němu přiskočí a jeho vlastním mečem mu usekne hlavu. Izraelci se vrhnou na Pelištejské a zaženou je. Kořist je vydatná. Hlavu Goliáše přinesl David do Jeruzaléma. (Což ovšem jaksi dost dobře nešlo, protože Jeruzalém nebyl ještě židovským. V tomto příběhu je ještě jedno nedopatření, ještě jeden renonc, v jiné knize Bible se uvádí, že Goliáše zabil Elchánan.) Brnění a meč dostali kněží, kteří obojí vystavili ve svatyni nějakého města. Teď druhá verze setkání Davida se Saulem. Krále Saula v některých dnech přepadával démon. My bychom dnes řekli, že trpěl nějakou nervovou chorobou. Už tehdy se vědělo, že krotit a vyhánět démony lze hudbou. Povolali mladíčka, pasáčka Davida, aby hrál Saulovi na harfu. A skutečně, když hrál, zlý duch od Saula ustupoval. Tímto druhým způsobem se David dostal ke královskému dvoru a spřátelil se s Jonatánem, královým synem. Od funkce královského hudebníka postupuje i na místo vojenského velitele a má úspěchy, je miláčkem Štěstěny. Když se jednou vraceli z nějaké vítězné válečné loupežné výpravy, ženy ve městě radostí tančily a zpívaly: „Saul pobil tisíce, David pobil desetitisíce“, což se Saulovi nějak příliš nelíbilo.
David vs. Saul
Jednou navrhl Saul Davidovi: „Pokud přineseš sto šourků Pelištejců, dám ti svoji dceru Míkal za ženu a staneš se královým zetěm.“ (Jako důkaz vítězství se přinášely i uříznuté nosy, uši, palce, ruce, či jiné části těla). David přinesl z výpravy dvě stě šourků, Míkal byla jeho. David se stal královým zetěm. Postup docela strmý. Tady se ale příběh jaksi „zdvojuje.“ On totiž Saul sliboval a dával dceru Míkal i tomu, kdo zabije obra Goliáše. Takže David ji dostal vlastně až na podruhé. (Někdy se to vysvětluje jakože Elchánán a David jsou totožní, že David je pouze titul.) Jenomže na Saula přišel znova zlý duch, démon, a to právě když mu David hrál na harfu. Řekl sobě: „Přibodnu Davida ke stěně“, a hodil po něm dvakrát oštěpem. David dvakrát uhnul. Oštěpy se zabodly hluboko do dřevěné zdi a dlouho se chvěly. Princ Jonatán, Davidův přítel, svého otce krále uklidnil. Ovšem Saul Davida začínal tím víc nenávidět, čím víc se stával David u dvora oblíbenějším, čím více měl obdivovatelů a příznivců. Saul v něm prostě viděl docela silného konkurenta. Když při hudební produkci hodil už po třetí kopím po Davidovi, tak ten už neváhal a hleděl zmizet a zachránit si život. Princ Jonatán dává Davidovi plášť, meč, luk a opasek a manželka Míkal mu drží provaz, po kterém z královských komnat uprchne.
Ovšem, kam utéci? Jedině až tak daleko, kam nesahá králova moc, to jest k nepřátelům, k Pelištejcům. Při útěku se staví ve svatyni, kde mu kněží, kteří o nenávisti Saula k Davidovi nemají ani tuchu, dají posvěcený chleba a Goliášův meč. Jakmile se o tom Saul doví, nechá všechny kněze ze svatyně popravit. David prý měl pořád výčitky svědomí, že tyto vraždy byly provedeny kvůli němu. Z Davida se stává psanec. Už ho všichni berou jako mrtvého, vždyť je to jenom otázka času, kdy ho královští pochopové dopadnou. Saul také proto provdává dceru a Davidovu manželku Míkal za nějakého bezvýznamného statkáře.
David přichází k Pelištejcům, do města odkud pocházel Goliáš. Ty oslavné písně jakože: „Saul pobil tisíce a David desetitisíce“, by teď byl rád, kdyby vůbec nebyly. Jenomže ony byly a Pelištejci o tom všem velice dobře věděli. David se oprávněně bál pomsty a proto „hrál“ pomateného, dělal značky na vrata a pouštěl sliny po bradě. Šílenci byli ovšem nedotknutelní, proto David mohl ty nejhorší časy u Pelištejců přežít. Potom přešel k Moábcům, odkud pocházela jeho prabába Rúth. Tam taky přešla celá Davidova rodina. Ještě že nebyli usedlí zemědělci, pomstu na rodině by si Saul určitě nenechal ujít. Po nějakém čase vidíme Davida v jeskyních v horách na pomezí hranic Saulova království. Přidalo se k němu 400 až 600 mužů. Většinou to byli psanci jako on sám, nebo příliš zadlužení, příliš utlačovaní, příliš zahořklí. Tito loupežníci, uprchlí otroci, potulná sebranka, či partyzáni, dělali Saulovi starosti. Sám král se osobně účastnil a vedl tři trestné výpravy proti Davidovi a jeho druhům. Ale chytit v horách partyzány je obtížné i dnes, ne tak tehdy. Při první výpravě se Davidovi podařil husarský kousek – v noci se vplížil do tábora a vzal u Saulovy hlavy jeho kopí a džbán na vodu. Ráno ze skály ukazuje kopí a džbán a mluví na Saula: „Vidíš, mohl jsem tě zabít. Proč mne pronásleduješ?“
Druhá výprava skončila podobně. Král si odskočil do jeskyně udělat potřebu. Ve tmě tam seděl David se svými přívrženci a uřízl Saulovi kus pláště. Po chvíli vyšel z jeskyně a zase zvolal na krále: „Proč mne pronásleduješ? Mne, mrtvého psa, pouhou blechu. Vidíš, mohl jsem tě zabít.“
Třetí výprava už ale mohla dopadnout pro Davida tragicky, ocitl se totiž obklíčen v poušti. Ale to štěstí ho neopouštělo. Právě vpadli do země Pelištejští a trestní výprava musela obklíčení zanechat.
David se svými lapky, loupežníky, kořistníky, se svou sebrankou, požádal o asyl u Pelištejských. Ono šest stovek mužů, nějaké ty ženy a děti, se muselo taky najíst, věčně na horách žít nešlo. Pelištejští souhlasili, potřebovali dobré vojáky, ty potřebuje každá vláda. Navíc dostali zase chuť na Izraelce a schylovalo se k docela rozhodné válce. Davidovi vojáci byli vítanou posilou.
Saul také tušil, že se schyluje k rozhodujícímu střetu i chtěl se dotázat mrtvých, jak to všechno dopadne. Nechal se přivést ke kouzelnici (břichomluvkyni) a ta vyvolala ducha mrtvého proroka. Vyvolaný duch se vždycky ukazuje a i mluví hlavou dolů, pouze před králem stojí vzpřímeně. Tak kouzelnice poznala, že její klient je samotný král. Bible uvádí, že věštba nebyla příznivá. Nechce se mi věřit, že by se kouzelnice odvážila dát králi nepříznivou věštbu. Raději než nepříznivou, by s určitostí dala dvojznačnou. Už jenom fakt, že Saul válku přijal, znamená, že věštba byla příznivá. Jinak by přece mohl ujednat mír a platit tribut a království by si ponechal. Pisatelé Bible Saulovi vyčítají, že se obrátil na kouzelnici a na duše mrtvých a nikoliv na Boha Hospodina, a že proto byl také poražen a spáchal sebevraždu a i jeho synové byli zabiti.
Je také psáno, že David se svými žoldnéři táhl s Pelištejci proti svému národu, proti svému tchánovi, proti králi Saulovi, ale prý Pelištejští generálové si nepřáli, aby s nimi šel, že by mohl zradit a tak se prý David vrátil do země Pelištejské a boje se nezúčastnil. Dále se píše: „Saul byl poražen a zemřel a králem se stal David.“ Není to nějak až příliš stručné? Dokonce nápadně stručné? Proto bych zakončil Saulův příběh mou verzí, mými několika větami. David se samozřejmě války proti bratrům, soukmenovcům, zúčastnil po boku Pelištejských. Bylo mu slíbeno království po Saulovi. Proč by to nepřijal? Proč by neslíbil, že bude platit vysoký tribut? Proč by neslíbil, že bude poslušným vasalem? Věděl, že to nebude trvat věčně. Všechno se co chvíli mění v opak, a to David velice dobře věděl z vlastní zkušenosti.
David izraelským králem
David se stal za vydatné pomoci Pelištejských izraelským králem. Vládl ovšem pouze jižní části, to jest území od Pelištejského království po Jeruzalém. Na sever od Jeruzalému vládl čtvrtý syn mrtvého krále Saula. Na severní část holt Pelištejští neměli sílu a o tak vzdálené území ani neprojevovali zájem. V severní části Palestiny už Izraelci splynuli s původním obyvatelstvem a cítili se nadřazeni nad těmi nomádskými kmeny na jihu. Taky jim neposkytovali nějakou vojenskou podporu a už vůbec ne hmotnou a dokonce ani morální (=slovní). Přece David bojoval proti otci našeho krále a má určitou nezanedbatelnou vinu na jeho konci a na konci jeho synů. David je navíc kolaborant. Do záležitostí Pelištejských se my plést nebudeme, my máme dost starostí se svými severními vyspělými sousedy, ti „barbaři“ na jihu ať si dělají co chtějí.
No a my se podíváme na to, co dělají. Král David poslal delegaci k Pelištejským s žádostí o vydání těla mrtvého krále Saula, které bylo přibito na vratech nějaké svatyně či na bráně hradeb, což bývalo v té době obvyklé. Tělo bylo bez sebemenších problémů vydáno a doma bylo slavnostně pohřbeno. Další problém, který musel David vyřešit, bylo vrácení schrány úmluvy. Po sedmi měsících úporného diplomatického jednání byla schrána vrácena. Musela se naložit na úplně nový, ještě nepoužívaný dřevěný vůz, který táhly krávy. Krávy neměly opratě, nesměly se totiž nijak řídit, kam šly, tam šly. Po určité době, myslím si, že tak dva, tři, čtyři dny, byl povoz zastaven, krávy byly obětovány a schrána úmluvy zůstala dalších sedm let v nejbližším městě. Tak se to pořád opakovalo až do postavení Chrámu. Král Saul kněze nijak moc nemiloval a tak býval vcelku rád, když schrána úmluvy byla od jeho sídelního města dost daleko, v nějakém vzdáleném provinčním městečku, kam taky odklidil kněze a měl od nich pokoj. Jenomže krávy právě teď přivezly schránu úmluvy do čerstvě dobytého Jeruzalému, do Davidova sídelního města. (Náhoda? Kdepak! To bylo Boží řízení! Božská prozřetelnost tomu tak chtěla!) David před povozem se schránou křepčil, bujaře vyskakoval, zpíval, zvedal ruce, prostě prováděl něco podobného jako slovácký odzemek. Měl z toho velikánskou radost, bodejť by neměl. Zato Míkal, která se na to dívala z okna „v srdci Davidem pohrdla.“ A když se vrátil do královského paláce s výsměchem mu řekla: „Jak slavný byl dnes izraelský král, pro oči otrokyň se dnes odhaloval jako nějaký blázen.“ (Byla to baba jedovatá, však ji pánbůh potrestal, neměla už nikdy děti. Možná to bylo i z důvodu, že s ní David nespával, co víme?) S manželkou Míkal to ostatně David neměl jednoduché. Brzy po svatbě ji musel opustit, a když se stal psancem, její otec, král Saul, ji znovu provdal. Dodnes se přou právníci, zdali její druhý sňatek byl právoplatný, vždyť přece její muž David byl na živu. Druzí namítají, že být psancem je totéž jako být mrtvý. Ať se přou dál, nám stačí vědět, že okamžitě po nástupu na trůn, David pro Míkal posílá. Královo přání je rozkazem. Její druhý muž ji doprovázel až málem do sídelního města, teprve před hradbami ho poslali zpět domů. Ono přece jen to byla královská dcera a David ctil příbuzenské vztahy. Kdo jiný by si mohl činit nárok na trůn, kdo jiný má za manželku královu dceru? A ten její brácha, co je králem na severu? No, moc života mu už nezbývá, byl zanedlouho zavražděn.
Davidovi bylo při korunovaci třicet let a vládl dalších čtyřicet let. Svou ochranku, své pretoriány, měl bez výjimky z ciziny, neudělal chybu jako Mojžíš a Saul, že by si ochranku vytvořil z mužů svého kmene, kdepak! Věděl, jak by to asi dopadlo. Tedy království je už zkonsolidováno, vojsko je oddané, administrativa a výběrčí daní bezvadně fungují, s kněžími je David velice zadobře, pouze jedna jediná věc ho štve, totiž platit a platit Pelištejcům. A ti chtějí pořád víc a víc zlata a stříbra. Kde ho mám pořád brát? Ale ať si jim stěžoval, že už nemá z čeho by zaplatil, Pelištejci byli neústupní, smlouva je smlouva a musí se plnit. Tak dobře, řekl David, zaplatím vám ještě i víc, ale musíte mi pomoci dobýt Jeruzalém. Pelištejci byli ochotni a Jeruzalém padl. Davidův generál Joáb se svými muži pronikl do města tunelem, kterým se do tohoto dokonale opevněného města přiváděla voda. Dodnes tím tunelem voda proudí a skutečně lze touto vodní štolou do města proniknout. Když se pořádně zaplatí, turistické kanceláře zařídí cestu tímto tunelem.
Jakoby náhodou byl v té době zavražděn poslední Saulův syn, král severního Izraele. A kmeny usídlené na severu si „dobrovolně“ zvolili Davida i za svého krále, vždyť má Saulovu dceru za manželku. Tato unie dvou států ostatně neměla dlouhého trvání, existovala pouze za Davida a jeho syna Šalamouna, pak se Izrael zase rozdělil na severní a jižní. A teprve až za skoro tisíc let později násilně znovusjednotil obě části Héródés, samozřejmě za vydatné pomoci Římanů. Ale dobytí Jeruzaléma mohlo proběhnout i jinak, bez pomoci Pelištejců. Bohužel, Bible o tom mlčí. Severní a jižní izraelské kmeny se mohly zase domluvit a společně dobýt Jeruzalém, který jim ostatně už nejméně sto let vadil. Ať tomu bylo tak či onak, Jeruzalém padl. David tam přesídlil se svým královským dvorem. Sjednoceným izraelským kmenům samozřejmě Pelištejci už dlouho vzdorovat nemohli, podlehli a už se o nich později v dějinách nepíše.
Shrňme: Jeruzalém padl, Pelištejci jsou vyhubeni, Egypt a Asýrie jsou vzdálené a zmítají jimi vnitřní rozbroje, všechny kmeny mají jednoho krále, všechno je v pořádku, nic nás už neohrožuje. Proto může David pronést slavný výrok: „Vojáci, jste má kost, mé tělo, děkuji vám. Znovu jste nastolili mír v zemi.“
Velice úspěšnou vojenskou a politickou činnost krále Davida máme už za sebou, podívejme se tedy na jeho osobní život, podívejme se na „nepravosti v domě Davidově“. Jako bývalý nomád, pastevec, kašlal na nějakou monogamní rodinu a tudíž měl pěknou řádku žen ve svém harému. První byla už vzpomínaná Míkal. Druhou si vzal v době, kdy byl psancem. (Jaképak vzal, uloupil! Její rodinu vyvraždil. Dá se to „ospravedlnit“ tím, že v horských jeskyních by jinak pomřeli hladem.) Později se mu zalíbila Batšeba, manželka jeho generála Uriáše Chetejského. Samozřejmě mu byla po vůli a otěhotněla. David nutil Uriáše, aby se svojí ženou spal. Hrdý Chetita (nikoliv Izraelita!) odmítl, věděl jak se věci mají, a aby nenechal nikoho na pochybách, nešel spát do svého domu, nýbrž spával před domem. Proto dal David tajný rozkaz, který se ovšem dochoval do dnešních dnů. Zněl takto: „Postavte Uriáše do nejtužšího boje a pak od něho ustupte, ať je zabit a zemře.“ Tak se taky stalo. David si vzal Batšebu do svého ženského oddělení. Porodila mu syna Šalamouna, budoucího slavného krále. A měl i další a další ženy. Měl celkem třináct synů, dcery se tehdy nepočítaly. Povíme si ale jen příběh dvou synů a jedné dcery. Samozřejmě, že každý byl z jiné matky, jenom otce měli jednoho. Přednost mají dámy a tak začneme příběhem krásné Tamár, po které zatoužil brácha Amnón. Znásilnil ji. Abšalon, taky brácha Tamár, se pomstil a Amnóna zavraždil. Uprchl do ciziny, dělá se to tak dodnes. Dostal po čase sice od tatínka milost a mohl se vrátit, ale otec s ním po dva roky nepromluvil a nechtěl ho ani vidět. Abšalon byl krasavec a zakládal si na svých dlouhých vlasech. Nechával si je stříhat vždycky až po několika letech. Když ostříhané vlasy zvážili, byly to přesně tři kilogramy. Byl to u dvora a i u lidu velmi oblíbený princ. Využil toho a se svou družinou se vzbouřil. Sesadil otce a sám se nechal prohlásit králem. Lid se k němu přidal, lid jásal, lid ho ctil.
Chudák David, bosý, s malou skupinkou věrných přívrženců, musel z Jeruzaléma utíkat. Utíkal stejným směrem, jakým se utíkávalo dřív, přes Jericho, za řeku Jordán, do pouště. Cestu znal přece velice dobře a myslím si, že ani neměl nějaké obavy, že by ho ti Abšalonovi mladíčci mohli dohonit a nedejbože chytnout, znal tam každou malinkou jeskyňku.
Abšalon zatím „vešel k ženinám svého otce“ a počínal si jak se na krále sluší a patří. Jenomže David nebyl nějaký prosťáček, sehnal vojáky a synovu armádu rozprášil. Nešťastný Abšalon utíkal z bojiště k posvátnému stromu (dub), objal kmen a doufal, že si zachrání život. Byl proklán třemi dřevěnými oštěpy bez ohledu na posvátnost stromu. Jiná verze tvrdí, že ujížděl z boje na koni a dlouhými vlasy se zachytil větví stromu, kůň odběhl a Abšalon zůstal viset na svých vlasech a pak byl proklán oštěpem. Je to ovšem verze velice nepravděpodobná, protože v té době se kůň ve válkách v Izraeli nepoužíval. Ještě i Šalamoun nechal po vítězné bitvě přeříznout šlachy několika tisícům koní, které ukořistil. (To byl barbar, co?) Kůň byl používán pouze jako tažné zvíře bojového vozu, ale nikoliv jako jezdecký kůň. Ani používání velbloudů v boji nebylo příliš obvyklé.
David se pro smrt svého syna velmi rmoutil. (Prý!) Vrátil se do Jeruzaléma a znovu se ujal přerušeného kralování. Teď přemýšlel, jak postavit pro schránu úmluvy svatyni, nějaký veliký Chrám, aby se schrána nemusela každých sedm let stěhovat z města do města. Teď už byla v Jeruzalémě, už tam byla i nějaká menší svatyňka, už tam měli kněží své domy a určitě se jim nechtělo jít někam jinam. Samozřejmě, že proroci tvrdili a veřejně vyhlašovali, že stavět chrám je hřích a nesmysl a že je to napodobování pohanů, kteří mají pro své modly chrámy, ale my nejsme pohané, schrána úmluvy má putovat z místa na místo tak, jak kdysi na poušti. No a říkali také, že Izraelité by se měli vrátit na poušť k nomádskému nezkaženému životu a že město člověka kazí až ho zkazí úplně skrz naskrz. A mluvili takové a podobné věci. (Pol Pot tak mluvil ještě před desítkami let v minulém století.) Komu by se ovšem chtělo do pouště? Proroci byli vysmáti.
A tak David plánoval stavbu chrámu. Udělal i kreslené plány. Jinak si myslím, že úplně všechno opsal z Mojžíše, dokonce opsal i váhy zlatých svícnů. Vyhlásil celonárodní sbírku a sám šel příkladem. Nashromáždilo se neuvěřitelné bohatství. I střízliví vědci považují v Bibli uvedený soupis zlata, stříbra a dalšího materiálu určeného ke stavbě Chrámu za přespříliš přehnaný. Jenže: „Král David zestárl a dosáhl vysokého věku. Přikrývali ho přikrývkami, ale nemohl se zahřát. Proto hledali až našli krásnou dívku Šúnemanku Abíšagu, aby uléhala po jeho boku a zahřívala ho.“ Nepomohlo to, proti stáří nebyl ani tehdy lék. Tak skončil náš příběh krále Davida. (Pozn.: Podle Josefa Flávia Davidův hrob vykradl o tisíc let později Jan Hyrkán a pokusil se o to i Héródes Veliký.)
Zaujmout královskou hodnost a udržet ji případně i pro své potomky, znamená v první řadě provést „čistky“, hlavně v rodině a příbuzenstvu. Je to běžná záležitost a všude na světě se provádí v zásadě stejným způsobem, to jest vyvražděním všech, kteří by mohli panování ohrozit. Vzpomeňme jenom na počátky české státnosti: kompletní vyvraždění konkurenčního rodu a bratrovraždy byly „normálním“ způsobem, jímž se upevňovala královská moc. Tato běžná, „normální“ forma upevňování moci nikoho ani nijak moc nepohoršovala, navíc zavraždění už nemluvili. Při změně vládce nemá šanci k přežití ten, který je morálně na výši, ba naopak, ten bývá první obětí. Vyhrává ten nejvíc lstivý a vojensky silnější. Židovské dějiny se ani v nejmenším neliší od dějin jiných národů. Židé nebyli ani lepší ani horší než třeba my v Čechách, či v Číně, Indii nebo Ugandě. Konečně dnes, v současnosti, v některých civilizovaných zemích se konkurenční politici už většinou nevraždí, i když je to pořád častý jev, dnes už stačí pouze „odstavit je na vedlejší kolej“, to jest, nedovolit jim přístup k televizním kamerám a je to vyřízeno stejně účinně jako dřívější popravy.
Šalamoun – král krutý, moudrý a bohatý
Podíváme-li se na krále Šalamouna trošičku zblízka, uvidíme, že vlastně na něm není nic moc zajímavého. V Bibli je na něj napsán pouze chvalopis a z těchto oslavných tirád je docela obtížné vybrat jakž takž realistický obraz či pohled na něho. Byl to gangster velkého formátu, anebo to byl dobrodinec národa? Uvidíme až závěrem co nám vyjde. Šalamoun vládl 40 let, od roku 973 do roku 933 př.K. Samozřejmě, že datum nelze brát úplně přesně. Na trůn dosedl jako dvanáctiletý, jiné prameny uvádějí, že pomazán na krále byl jako čtrnáctiletý. Podle tohoto biblického datování by se tedy dožil 52 či 54 let, což ovšem jaksi nepasuje s dalším údajem, že se dožil vysokého věku.
Vraťme se ale ještě ke králi Davidovi, který pro stáří už neopouští královské lože, ale je ještě pořád naživu. Má sedm žen, deset ženin a 13 synů, z nichž Amnón a Abšalon už nežijí. Na trůn si dělá nárok nejstarší Adóniáš. Veřejně pronášel: „Kralovati budu já.“ Před jeho vozem běhalo padesát mužů osobní ochranky. Dokonce uspořádal velikou slavnost, které byl přítomen velitel armády Joáb a velekněz Ebjátar. Čekalo se pouze na den, kdy král David zemře, aby mohlo být provoláno ono slavné: „Král zemřel, ať žije král.“ Otec Adoniáše nezarmoutil otázkou: „Co to děláš?“ Z toho vyplývá, že král David souhlasil s jeho počínáním a na jeho straně byla armáda i velekněz. Vše bylo jasné.
Jenomže Batšeba se svým dvanáctiletým synem Šalamounem velice dobře věděla, že když se Adóniáš stane králem, že nemají šanci na přežití. Batšeba je nejmladší ze všech Davidových manželek. (Šúnemanku Abíšagu nemůžeme počítat mezi manželky). David je stařec a zplodil Šalamouna ve vysokém věku, Batšeba je mladice a samozřejmě se nesnáší se staršími Davidovými manželkami a jejich děti s určitostí nijak moc nemiluje. Teď jí jde o život. Domluví se s prorokem Nátanem o dalším postupu. Nátan přijde za králem Davidem „a nemusel čekat, až král promluví, začal mluvit první.“ Co spolu probírali, to Bible nezachovala. Ale je zachován výrok Nátanův k Batšebě: „Poradím ti, jak se zachráníš ty i tvůj syn.“ David si nechal zavolat Batšebu. Popusťme uzdu fantazii a popišme, jak asi mohl probíhat jejich rozhovor. Kdybychom se nechali unést fantazií ještě výše, mohli bychom přijít i k tomu, že král David je mrtev a že „převrat“ zařídila králova ochranka. Ale raději ho nechejme ještě na živu rozmlouvat s Batšebou.
Batšeba: Můj pane, víš velice dobře, jak se věci mají, copak chceš přidat ke svým hříchům ještě moji smrt a smrt našeho syna? Copak jsi zapomněl na své sliby?
David: Milá Batšebo, co blbneš? Vždyť náš syn Šalamoun má dvanáct let, jak může být dítě králem?
Batšeba: Zítra oslaví 14 let, zítra bude plnoletý.
David: Myslíš, že dvořané na to skočí? Copak všichni neví, že má dvanáct?
Batšeba: Jsi král, nebo nejsi? Když řekneš, že má 14 let, tak bude mít čtrnáct.
David: To je vlastně pravda, co řekne král, je přece vždycky pravda, i kdyby to byla pustá lež. No tak dobře, zítra na oslavě ho prohlásím za nástupce. Tak to na zítřek připrav.
Batšeba: Ne zítra, zítra už může být pozdě! Dnes ho prohlásíš králem! Zítřka se třeba nemusíš dožít.
David ležící v posteli (už asi v bezvědomí) dal rozkaz své vojenské ochrance složené z Keretejců, Peletejců a Pelištejců (tak zvané mořské národy), že od této chvíle budou ochraňovat i Šalamouna (tedy nebude žádné propouštění z práce!). Velitel Bananiáš s ochrankou zařídili pomazání Šalamouna za krále. Vylití oleje na hlavu provedl kněz Sádok. Pomazání posvěcovalo a neslo sebou osobní nedotknutelnost. Slavnostní vojenský průvod procházel ulicemi Jeruzaléma a obyvatelstvo jako vždy jásalo a skandovalo: „Král zemřel, ať žije král.“
Dvanáctiletý, teď vlastně čtrnáctiletý, král Šalamoun nechal udělat druhý trůn, který postavil po pravé straně svého, ano, byl to trůn pro královu matku Batšebu. Prvním činem Šalamouna bylo odstranění velitele vojska Joába a dalších nepohodlných osob včetně všech příbuzných Saulových potomků. Ať hledám všelijaké důvody, nemohu tyto vraždy připisovat dvanáctiletému klukovi. Dokonce ani pisatelé Bible tyto vraždy jaksi nechtěli připisovat Šalamounovi a tak to vyřešili „šalamounsky.“ Napsali, že to poradil král David svému synovi těsně před smrtí. Poslechněme si ty Davidovy rady synovi. „Nedej mu pokojně sestoupit v šedinách do hrobu.“ „Budeš vědět, abys jeho šediny uvedl v krvi do hrobu.“ „Necháš sestoupit jeho šediny v krvi do podsvětí.“ David radí svému synovi, aby vyvraždil jeho oddané přátele, to se mi jaksi nepozdává. Ani pisatelé rad nebyli příliš nápadití, mohli přece vymyslit i jiné formulace.
Na místo zavražděného velitele vojska Joába nastupuje Bananiáš, místo velekněze Ebjátara (ten byl poslán jenom do doživotního vyhnanství) zabírá kněz Sádok a rodina proroka Nátana se stává vysokými královskými úředníky, prostě všichni, kteří pomohli Šalamounovi k trůnu, byli odměněni. Ale ještě zbývá starší bratr Adóniáš, který se před nedávnem cítil králem, a já myslím, že docela oprávněně. S tímto princem si Batšeba pohrála jak kočka s myší. Při nastolení Šalamouna utekl Adóniáš do svatyně a držel se rohů oltáře. Dostal milost a ujištění, že nebude zabit. Po delší době prý požádal o ruku Šúnemanky Abíšag. Tuto jeho žádost přednesla Batšeba sedící na trůnu svému vedle sedícímu synovi a určitě musela mít uvnitř duše velikánskou radost. Šalamoun pronesl k milé mátince tato slova: „Proč žádáš pro Adóniáše Šúnemanku Abíšagu? Žádej pro něho království, vždyť můj bratr je starší než já. Za tuhle žádost zaplatí životem. Benanjáši, běž ho skolit. Ten ho skolil, tak zemřel.“
Šalamoun (spíše Batšeba) si vyřídil všechny účty a nechal povraždit všechny, kteří by mu při vládnutí mohli překážet. Samozřejmě, že v Bibli se o Batšebě, která vládla za nedospělého syna, takto nemluví. Je tam pouze zmínka o nepřátelství mezi Batšebou a syny jiných žen. Po vyřízení těchto záležitostí se mohl Šalamoun plně věnovat vládnutí, což také činil. Jeho úkolem a cílem bylo pouze udržet to, co dobyl David, a to se mu dařilo. Pustil se tedy do budování státu. Své panování oficiálně zahájil slavnostními obětmi v Gabaon, kde se mu zjevil Bůh a zeptal se ho, jaké přání mu má splnit. Každý normální člověk by si přál bohatství anebo dlouhý život, ne tak Šalamoun, ten si přál, aby uměl rozeznat dobré a zlé, přál si moudrost. Dostal ji a Bůh mu přidal i bohatství a dlouhý věk.
Šalamounovu moudrost zveličila do obrovských rozměrů legenda, která mu připisuje autorství knihy Kazatel, knihy Přísloví, Písně Šalamounovy a Žalmů, prý složil tři tisíce přísloví a jeden tisíc pět písní, což je samozřejmě vyložený nesmysl. Další legenda vypráví o královně ze Sáby, která Šalamounovi porodila syna, jenž se stal zakladatelem etiopské dynastie, což s vážnou tváří tvrdil před několika lety i poslední etiopský císař Haile Selasie při přebírání čestného doktorátu Karlovy univerzity. V Bibli se také s úplnou vážností tvrdí toto: „Judy a Izraele bylo velmi mnoho, jako je množství písku, který je při moři, a jedli a pili a radovali se.“ Nebo: „Šalamoun měl pokoj ze všech stran a Juda a Izrael bydlili bezpečně, každý pod svým vinným kmenem a pod svým fíkovníkem a jedli a pili a konali slavnosti. Toto byl pro Šalamouna oběd: 30 měr bílé mouky (=108 hektolitrů), 60 měr mouky ječné (=216 hektolitrů), 10 vybraných telat, 20 hovězích kusů volně se pasoucích, 100 ovcí mimo jeleny, gazely a drůbež.“ Strávníků u dvoru tedy muselo být několik tisíc.
Zemi rozdělil na dvanáct daňových obvodů bez ohledu na kmenovou příslušnost. Každý obvod živil královský palác po jeden měsíc v roce. Představitelé daňového obvodu byli podřízeni přímo králi. Jeho příjmy byly skutečně obrovské. Vybudoval několik tzv. skladištních měst pro karavany spojující Egypt s Eufratem a celní poplatky nebyly zanedbatelné. Další příjmy pocházely z vazalských poplatků slabších států. Samozřejmě, že nejdůležitější byly příjmy z daní vlastního obyvatelstva. Dokonce zavedl nucenou práci, robotu! Prý až 30 tisíc robotníků ze všeho Izraele pracovalo na jeho stavbách. Samozřejmě, že: „Všechno shromáždění izraelské si na břemena naříkalo.“ Kteří to tedy byli, co jedli, pili a veselili se? Vzpoury a povstání byly bezohledně potlačovány. Ke vzpourám a povstáním se přidávali proroci, snad byli i vůdci odporu. Je proto nějak podivné, že v době panování Šalamouna proroci „umlkli“? Prý stačí, když s Bohem rozmlouvá sám král, proroci by byli cosi navíc. Dnešní terminologií bychom řekli, že zavedl tvrdou cenzuru. Přesto se nějaké výroky proroků, i když v podstatě byli vyvražděni, dochovaly: „Uvedl jsi pohanění na slávu svou a zprzniv símě své, uvedls hněv na dítky své, aby bolestily nad nesmyslností tvou.“ Nebo: „Činil to, co se nelíbilo Hospodinu a nenásledoval Hospodina, jako David, otec jeho.“ Nebo ještě: „Šalamoun udělal Bohu dům, ale Nejvyšší nebydlí v chrámích rukou udělaných.“
O tom, že obyvatelé Izraele neměli blahobytu nadbytek, svědčí i fakt, že Šalamoun zavedl „ministra pro nucené práce“, tedy gulagy už tehdy! Ale nestěžujme si na tvrdé vykořisťování a zbídačování obyvatelstva, protože tak to dělali a dělají dodnes všichni vládci, Šalamoun nebyl výjimkou. Aby mohl bez problémů vládnout, udržoval stálou armádu, která měla 12 tisíc jezdců a 1400 válečných vozů. Určitě se mohl cítit bezpečně, protože taková armáda by stačila i dnes na celé Česko. A když zavedl ještě cenzuru, neboť „proroci umlkli“, měl zajištěn klid úplně stejně, jako dnešní vládci. Ale pro jistotu ještě prováděl perfektní sňatkovou politiku. Z Egypta si přivezl faraonovu dceru (buď dceru Šíšaka – Šešonka, případně Siamona či Psúsennesa). Klement Alexandrijský tvrdil, že měl za manželku i dceru týrského Chírama. Týr a Sidon byla města Féničanů, o kterých se mluví už ve 3. tisíciletí př. K. Ovládali po tisíciletí obchod po celém Středozemním moři, vymysleli nulu, a porazili je až Římané, když srovnali se zemí Kartágo a posypali je solí. A protože Židé neměli sílu ovládnout Sidon a Týr, nezbylo jim nic jiného, než se s nimi spřátelit. Už i král David byl přítelem týrského krále Chírama.
Aby si zajistil i poddanství menších sousedních států, nechal si od nich poslat královské dcery do svého harému, takže měl nakonec celkově 700 manželek a 300 ženin, což znamenalo nejen politické zabezpečení říše, ale pomáhalo to i obchodu. Představme si tisíc žen pro jednoho muže! Představme si také strádání těchto žen. Bylo to barbarství obrovských rozměrů. Vzpomeňme na Leu, která musela podplácet Ráchel, aby s ní Abraham spal. Těch tisíc žen patří určitě také do oblasti legend. Pro srovnání uvedu počty žen jiných králů. David měl 7 žen a 10 ženin. Šalamounův syn Rechabeám měl 18 žen a 60 ženin, jeho syn Abiáš měl 14 žen. Zajímavé je, že Bible se vůbec nezmiňuje, kolik měl Šalamoun synů a mluví pouze o jednom.
Ve spojenectví s fénickým Chírámem prý podnikal i námořní cesty do Arábie, Indie a do Ofir (nevíme dodnes, kde ležel ten kraj). Dovážel zlato, stříbro, vzácné dříví, drahokamy, slonovou kost, opice, pávy, z Egypta koně a vozy. Železné a měděné doly, hutě a slévárny (největší starověké slévárny vůbec) byly osobním vlastnictvím Šalamouna. Cihelny vyráběly tak kvalitní cihly, že vydržely do dnešních dnů. Vlastnil 40 tisíc koní pro vozbu a 12 tisíc koní jezdeckých. V hospodářství se koně ještě nepoužívali.
Závěrem se podíváme na jeho stavební činnost. Nechal vylepšit hradby Jeruzaléma a nechal opevnit další města. Nejslavnější jeho stavbou byl Chrám a vlastní královský palác. Chrám měl rozměry 35 metrů krát 10 metrů a výšku 15 metrů. Byl mohutný, těžkopádný a ne zvlášť ladný. Palác měl rozměry 50 x 25 x 15 m. Než uvedu další biblická čísla, bylo by vhodné upozornění, že Héródes Veliký potřeboval na stavbu Chrámu 10 tisíc dělníků, jeden tisíc vozů a jeden tisíc kněží na dozor. Následné údaje o Šalamounovi jsou tedy velmi silně přehnané. Jeruzalémský chrám stál na hoře Moria, stavba trvala 7 let a pracovalo na ní 183 tisíc lidí. Druhý údaj patří asi ke stavbě paláce, který byl hotov za 13 let a pracovalo na něm 70 tisíc nosičů břemen, 80 tisíc kameníků v horách a 3600 dozorců. Pisatelé Bible si s čísly nedělali těžkou hlavu a připsat nulu a někdy i dvě, bylo asi běžnou praxí. Chírám dodával cedrové dřevo z Libánu a řemeslníky, za to dostával pšenici a olej. Ročně to prý činilo 7 200 000 litrů pšenice a 7200 litrů oleje prvotřídního, získaného drcením oliv. Lisováním oliv se získával olej podřadný. Navíc dostával 20 000 kórů ječmene a 20 000 batů vína. Šalamoun odstoupil Chíramovi i dvacet vesnic, s nimiž nebyl Chírám spokojen, protože za ně zaplatil 120 hřiven stříbra, což mu připadalo až příliš. V talmudu se vypráví, že královský palác stál v blízkosti jižní strany Chrámu, a tak Šalamoun mohl vidět, co dělají kněží přímo z oken svého paláce, což se kněžím nelíbilo a cítili se tím uraženi.
Palác začínal sloupovou síní, což bylo něco jako čekárna. Byly v ní čtyři řady cedrových sloupů po patnácti v každé řadě. Pak následovala trůnní síň (jinak také soudní síň) s velkým trůnem ze slonoviny obloženým zlatem. Teprve za nimi byly soukromé komnaty. Ve zbrojnici bylo umístěno 300 zlatých štítů, každý o váze 16 kilogramů (později se jich zmocnil Šíšak). V chrámovém pokladu byly i předměty otce Davida. Šalamoun měl během jednoho roku příjem 666 talentů zlata, tedy skoro 40 tun! (Jeden talent lehký vážil 30 kilo, talent těžký vážil 60 kilo). Máme my dnes v Česku zlata víc? Myslím, že ani ne. Uvedení chrámu do provozu se slavilo dvakrát sedm dnů, to jest 14 dnů. Při obětech se tučné části spálily a maso se snědlo.
Šalamoun při svěcení Chrámu pronesl řeč, v níž nacházím snad jedinou teologickou otázku z celého Starého Zákonu. „Ale může Bůh opravdu sídlit na zemi, když nebesa, ba ani nebesa nebes tě nemohou pojmout, natož tento dům, který jsem vybudoval?“ Proroci tuto otázku vyřešili už dávno a dávno: „Bůh nepotřebuje žádný dům.“ O konci jeho vlády se nezachovalo žádné svědectví, snad pouze to, že chtěl zabít Jeroboáma, který přes proroka Achiáše oznámil roztržení jeho říše na část severní a na část jižní. Přispěl k tomu i Šalamounův syn Rachabeám, který zpupně prohlásil: „Můj otec uvalil daně a já uvalím ještě větší.“ A tímto rozpadem říše můžeme ukončit vlastně docela nezajímavý příběh krále Šalamouna.
Pár vět na závěr
Ta slavná Izraelská říše trvala pouze tři generace: Saul, David a Šalamoun. Pak se rozpadla na severní Izrael a na jižní Judsko (Judeu). Ale už pět let po konci Šalamounova panování přišli Egypťané (Šíšak) a vzali si oněch 300 zlatých štítů a určitě i další zlato a nechali si platit roční tribut. Zlato už neplynulo do Izraele, nýbrž z Izraele ven. Zanedlouho z východu přišli Asyřané, pak Babyloňané a Peršané, a konec zařídili Římané. Malý státeček Izrael (navíc byl rozdělen na dvě části) byl v nezáviděníhodné situaci. Jednou měla navrch velmoc za západu Egypt, podruhé velmoci z východu a Izrael byl jako zrníčko mezi dvěma mlýnskými kameny. Tu platí tribut Egyptu a během měsíce se situace obrátí, a platí Asyřanům a Babyloňanům a pořád dokola. Jedni odejdou, druzí přijdou. Karavany darů-zboží proudily k těm či oněm nepřetržitě. Králové, či spíše králíčci, se sami ve svých dopisech faraónovi a velekrálům podepisují a nazývají se jeho psy, podnožím, blátem pod jeho nohama, čeledíny jeho stáje, klaníme se ti sedmkráte sedmkrát tj. 49 krát…
Severní Izrael měl ještě přibližně dalších dvacet králů, samozřejmě už podřízených jednou té, podruhé oné velmoci, až roku 722/721 zaniká úplně. Jižní Judsko vydrželo o něco déle. Taky mělo ještě kolem dvaceti králů, ovšem velmoci si dosazovaly za krále, koho chtěly ony, takže o nějaké samostatnosti nelze nějak moc dobře mluvit. Pokračovat dál v příbězích oněch králů nemá smysl, bylo by to pouze opakování toho, co jsme už četli, jenom v bleděmodrém. Nanejvýše bychom si přečetli o ještě větších zrůdnostech a zvěrstvech než dosud. Je to čtení pro sadisty. Například královna Jezábel byla vyhozena z okna pátého poschodí a rozšlapána koňmi tak, že „nenašli nic než lebku, ruce a nohy.“
Kolem roku 597 vedení Judee špatně odhadlo politickou situaci a povstalo proti Babyloňanům. Byli totiž přesvědčeni, že jim pomůže Egypt. Marně jim to rozmlouval prorok Jeremiáš, a když tvrdil, že je to sebevražedné povstání, skončil ve vězení. Egypt nepomohl a Jeruzalém byl předán k vydrancování, byl dán v plen vojákům, což znamenalo srovnání Jeruzaléma i s Chrámem se zemí. Kolem tří tisíc prominentních politických a ekonomických špiček bylo přesídleno do Babylónu. Schrána úmluvy byla zničena a už nikdy nebyla obnovena a „lid ji nepostrádal“, napsal Jeremiáš. Když po padesáti letech král Kýros povoluje návrat, nikomu z Židů se z Babylonu domů nechtělo, už se tam zabydlili a vedlo se jim docela dobře. Muselo být provedeno losování, kdo se má vrátit. Pak už bylo jenom takové „živoření“ a čekání na definitivní konec (s vyjímkou Héróda Velikého, toho krutého Héródése). Konec přišel roku 70 našeho letopočtu, když Židé povstali proti Římanům. Byla to zase naprosto beznadějná vzpoura. Vespasiánův syn Titus srovnal Jeruzalém se zemí. Poslední zoufalou a heroickou vzpouru proti Římanům vedl Bar Kochba (Syn hvězdy) v letech 132 až 135 n.l. Vzpoura byla tvrdě potlačena a Židům byl pod trestem smrti zakázán vstup do města Jeruzaléma. Od roku 135 tedy Židé nemají stát. Ovšem bydleli jak v Persii, tak v Římě, tak v Egyptě a Španělsku, ve svých ghetech, to znamená v židovských čtvrtích, které sami vyžadovali, protože nechtěli splynout s jinými národy. Až po II. světové válce v roce 1947 Valné shromáždění OSN přiřklo určité části Palestiny Židům, a ti na tomto území v roce 1948 vyhlásili stát Izrael. Palestincům, kteří tam bydlí už dva tisíce let, toto právo dodnes nebylo přiznáno.
