Neržíkala mi plpešku!

Začalo to v červenci, nenápadně. Na půdě byly rozházené staré noviny, můj hrdý archiv uveřejněných článků. Listuji v něm vidlemi, tak jsem to mohl udělat sám. Potom zmizel z knihovny jeden turistický průvodce. Německo. Za týden nemohu najít kapesní česko-německý slovník. Zmizelo pár kočičích konzerv, v pytlíku se sušenými dobrotami je díra a ubylo.
 

Potom to šlo v rychlém sledu: buzola, celta, publikace Vaříme s kotlíkem, baterka, malý batůžek a nakonec i kotlík. Říkám si – už by mě mohlo něco trknout!

Pak jsem se jednou vrátil domů mnohem dřív než jsem plánoval. Na verandě někdo mrmlá a podle hluku ložisek i jezdí na kolečkových bruslích. Potichu jsem došel k oknu a nahlédnul dovnitř.

Helmut před sebou strká brusli, na ní položený otevřený slovník, rejdí z jednoho konce verandy na druhý a učí se: "Peníze – das Geld; hlad – der Hunger; ich sterbe vor Hunger – umírám hlady; kein übler Bissen – pěkná kůstka; willst du vergewaltigt werden, Kätzchen? – chceš znásilnit, kočičko?"

Řekl bych, že výběr témat má kocour poněkud jednostranný a vzdělávací metody odkoukané z Marečka.

Vrazil jsem dovnitř. Strašně se leknul.

„Co to tady vyvádíš?" ptám se.

Nic. Hlava sklopená, pohled zatvrzelý, upřený do země.

„Tak ty se mnou nemluvíš?" používám obvyklý rodičovský trik.

Nevydržel to a spustil: „Všechno vím. Přečetl jsem si to na půdě v novinách. Ty o mně píšeš a strašně si vymýšlíš. Je to lež na lež. A já nejsem Čech, ale Němec, jak vyplývá z jednoho článku!"

Fungoval jako chrlič na Chrámu sv. Víta.

„Dobrá, když tedy tak lžu, jak můžeš vědět, ze je to pravda i s tím Němcem?"

„To se pozná, a navíc – já to tak nějak vnitřně cítím," pravil vnitřně citlivý kocour.

„A proč mi kradeš tábornické vybavení a jídlo?" ptám se, ale už tuším.

„Protože půjdu hledat svou pravou identitu do staré vlasti, do domoviny, kde tlejí kosti mých předků. A ty bys mi určitě sám od sebe na cestu nic nedal, a to mám za všechnu tu dřinu, co jsem tady pro tebe udělal!"

Málem mě rozplakal. Vyvíjet nějakou mimořádnou pracovní iniciativu jsem ho viděl jednou jedinkrát. Dřel tenkrát Šmídovic Micinu, ale bylo to spíš hoblování.

Nechal jsem to tak.

Druhý den večer Helmut vyrazil. Batůžek jsem mu nakonec musel navléct sám, a také ubrat několik konzerv, kocour si neuvědomil, že není mravenec a neunese desetinásobek své váhy.

„Tak se měj pěkně a pozdravuj Posselta!" a naposled ho drbu na makovici.

Ušel tři metry, zpomalil, otočil se: „Ty, a nemoh bych se po prázninách vrátit?"

Přísahal bych, že je naměkko, Teuton.

„To víš že jo, blbečku," říkám, a také mi není lehko. Šlehnul po mně okem, blbečka nemá rád.

Odchází. S batohem a kotlíkem na zádech vypadá jako želva s extrémně chlupatýma nohama. Jde cestou, kterou v zimě šlapal za Mechthildou, jenže stezka je teď zarostlá metrovými kopřivami.

„Jauvajs, šajse, kopřivy!" slyším ho klít.

„Kopřivy se řeknou die Brennessel, blbečku," volám za ním.

Poctivě to celé zopakuje v němčině.

„A neržíkala mi plpešku!" ozývá se z dálky.

Buďto se už úplně vžil do role, nebo paroduje Chantal.

Převzato z blogu autora na blog.idnes.cz

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments