Neskončená studená válka

Sergei Karaganov

MOSKVA – Letos v listopadu si připomeneme dvacáté výročí pádu Berlínské zdi. Ukazuje se však, že konec konfrontace v Evropě byl možná pouze dočasný. Rok po loňské letní válce v Gruzii jako by se staré spory znovu vynořovaly v jiné podobě. Studená válka v Evropě byla sice prohlášena za ukončenou, avšak pravdou je, že ve skutečnosti nikdy neskončila.


Když se Sovětský svaz stáhl ze střední a východní Evropy, my Rusové jsme věřili, že se NATO nikdy nerozšíří o země a území, z nichž jsme odešli. Doufali jsme ve sjednocení s Evropou, ve „společný evropský dům“ a ve vytvoření „jednotné a svobodné“ Evropy. Naše naděje nebyly bláhovým sebeklamem. Vedoucí představitelé Spojených států a Německa koneckonců Michailu Gorbačovovi slíbili, že se NATO nebude rozšiřovat na východ.


Když Rusové přemohli komunismus, pokládali se zpočátku za vítěze. Po několika euforických letech se však Západ začal stále více chovat jako ten, kdo vyhrál studenou válku. Jakmile se potenciální „vojenská hrozba“ představovaná Sovětským svazem rozplynula, neměly již po sobě jdoucí vlny rozšiřování NATO vojenský ani ideologický smysl.


Západní logika rozšiřování byla geopolitická: přivést bývalé sovětské republiky a bývalé socialistické státy ve střední a východní Evropě do sféry západního politického a hospodářského vlivu. Zpočátku se deklarovalo, že noví členové NATO splňují demokratická i vojenská kritéria. Později se od těchto kritérií upustilo, když NATO začalo zvát ke vstupu i nejzaostalejší a nejzkorumpovanější státy.


NATO navíc nerozšířilo pouze členskou základnu, ale také se proměnilo z antikomunistické obranné aliance v ofenzívní uskupení (provádějící operace v Jugoslávii, Iráku a Afghánistánu). Rozšíření NATO směrem k hranicím Ruska a členství zemí, jejichž elity mají ve vztahu k Rusku historické komplexy, posílily uvnitř aliance protiruský sentiment. A tak navzdory úsilí NATO o vylepšení svého obrazu dnes mnoho Rusů pokládá tuto alianci za mnohem nepřátelštější organizaci než v 90. letech či dokonce i předtím.


Rozšiřování NATO kromě toho znamená, že Evropa stále nevybředla ze studené války. Tuto válku neukončila žádná mírová smlouva, takže zůstává neskončená. A ačkoliv je ideologická a vojenská konfrontace té doby daleko za námi, nahrazuje ji nový pat – mezi Ruskem na jedné straně a Spojenými státy a některými „novými Evropany“ na straně druhé.


Doufám, že až se historikové ohlédnou za gruzínským útokem na Jižní Osetii z loňského léta, nebudou pokládat Osetince, Rusy a Gruzínce zabité v této válce za oběti, které zemřely nadarmo. Ruské jednotky rozdrtily gruzínskou armádu na bojišti, ale současně zasadily silný úder i logice dalšího rozšiřování NATO, které – pokud se nezastaví – nevyhnutelně vyvolá velkou válku v srdci Evropy.


Prozatím zůstává situace otevřená. USA se po jihoosetinské epizodě nepodařilo rozpoutat nějakou novou formu studené války, v neposlední řadě i kvůli globální finanční a ekonomické krizi.


Doufám také, že globální ekonomická krize a prezidentské působení Baracka Obamy postaví fraškovitou ideu nové studené války do náležité perspektivy. Širší Evropa, do níž zahrnuji nejen Rusko, ale i USA, potřebuje novou mírovou smlouvu či spíše systém smluv, které udělají čáru za strašlivým dvacátým stoletím v Evropě, a zabrání tak historické recidivě.


Zapotřebí je nová panevropská smlouva o kolektivní bezpečnosti, kterou by na jedné straně podepsaly buďto jednotlivé země, anebo NATO a EU, a na druhé straně Rusko a Společenství nezávislých států. Země nezařazené do žádného ze současných bezpečnostních systémů by se mohly ke smlouvě připojit a získat multilaterální záruky. Rozšiřování NATO by de facto zamrzlo.


Majíce na paměti rozpad Sovětského svazu a Jugoslávie, musíme se snažit bránit dalšímu rozdrobování států a také jejich násilnému opětovnému sjednocování. Kosovo, Jižní Osetie a Abcházie musí být posledními státy, které se odtrhly prostřednictvím síly. „Pandořinu skříňku“ sebeurčení je nutné uzavřít.


Jakmile se podaří překonat odkaz konfrontace zděděný ze dvacátého století, možná se vynoří možnost výrazného snížení jaderného arzenálu Ruska a USA spolu s koordinací jejich vojensko-strategických politik. V takovém případě by se rusko-americká spolupráce v krizových situacích, jako je Afghánistán, nebo při boji proti šíření zbraní hromadného ničení stala daleko hlubší.


V Evropě samotné by pak měla vzniknout unie mezi Ruskem a EU, založená na společném hospodářském prostoru, společném energetickém prostoru – s křížovým vlastnictvím společností, které vyrábějí, dopravují a distribuují energii – a společném lidském prostoru, jenž by se obešel bez víz a zahrnoval by i koordinovanou mezinárodní politiku Ruska a EU.


Důraz by se měl klást na vznik nového systému řízení globální ekonomiky a financí, jehož vytvoření bude ještě složitější, pokud se nepodaří vyřešit konfrontace studené války.


Evropa, Rusko a USA musí ukončit „neskončenou válku“. Možná se pak v roce 2019, kdy si připomeneme 100. výročí uzavření Versailleské smlouvy, konečně rozloučíme se dvacátým stoletím.

Sergej Karaganov je předsedou prezidia Rady pro zahraniční a obrannou politiku a děkanem Fakulty mezinárodní ekonomiky a zahraničních věcí při Státní univerzitě – Vyšší škole ekonomiky.



Přetisk materiálu z těchto webových stránek bez písemného souhlasu Project Syndicate je porušením mezinárodního autorského práva. Chcete-li si svolení zajistit, kontaktujte prosím distribution@project-syndicate.org.

 

Foto: Berlínská zeď

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments