Toto je mapa směrnice č. 32, která určuje akce Wehrmachtu „po porážce sovětských ozbrojených sil.“
Každému, kdo se zabývá plány nacistické agrese, se někdy zdá, že dosáhl svého limitu. Je obludně nemožné si představit, že již 11 milionů lidí bylo odsouzeno na smrt, dalších 20 milionů to čeká, ale 100 milionů není konec. Konec je v nedohlednu. Ztratil se někde za obzorem, uzavřen v těžkých mracích smísených s dýmem z krematorií pracujících po celé Evropě na plný výkon.
Hitler byl nenasytný, stejně nenasytné byly německé monopoly, které postupně spolkly všechny nové továrny, doly, a pak i celou zemi. Proto nebuďme překvapeni, že při plánování kampaně proti Sovětskému svazu Hitler bral v úvahu perspektivy využití světového hospodářství.
Touto otázkou se nyní zabýváme, proto čtenářům předkládáme tento dokument – Směrnice ?32 stanovující pro období „po rozdrcení sovětských ozbrojených sil“ další činnost Wehrmachtu". Stručně, období po Barbarosse.
Text Hitlerovy směrnice:
Vůdce a nejvyšší velitel ozbrojených sil
Výnos 11. VI. IV 1941 vrchní velení ozbrojených sil
Směrnice číslo 32
Příprava na období po "Barbarosse"
A. Po porážce sovětských ozbrojených sil bude Německo a Itálie ve vojenské oblasti dominovat na evropském kontinentu – zatím bez Pyrenejského poloostrova. Na kontinentu nebude existovat žádná vážná hrozba pro celý evropský region. Pro jeho ochranu a pro případné útočné operace bude potřeba daleko méně pozemní síly, než tomu bylo doposud.
Těžiště zbraní mohou být převedena do válečného námořnictva a válečného letectva.
Posílení německo-francouzské spolupráce by se mělo prohlubovat, bude vázat i další významné britské síly, eliminovat hrozbu pro severoafrické válčiště zezadu, dále omezovat mobilitu britského loďstva v západní části Středozemního moře a poskytovat hluboké jihozápadní křídlo evropskému dějišti operací, včetně Atlantického pobřeží severní a západní Afriky od anglosaského vměšování.
V blízké budoucnosti bude Španělsko konfrontováno s otázkou, zda bude připraveno podílet se na vyhnání Britů z Gibraltaru nebo ne.
Máme možnost vyvíjet silný tlak na Turecko a Írán k zintenzivnění přímého nebo nepřímého boje proti Anglii.
B. Ze situace, která nastane po vítězném dokončení kampaně na východ, vyvstávají před Wehrmachtem následující strategické cíle pro pozdní podzim 1941 a zimu 1941/42:
1. Zajistit na východě přeorganizování, ochranu a ekonomické využití prostoru s plnou účastí Wehrmachtu. Teprve později bude možné určit, jak velké síly budou potřebné pro ochranu ruského prostoru. Podle aktuální situace bude pro plnění dalších úkolů na východě třeba jen 60 divizí provádějících další úkoly a jedné letecké divize, nepočítaje vojáky spojeneckých a spřátelených zemí.
2. Boj proti britským pozicím v oblasti Středomoří a na Blízkém východě soustředěným útokem z Libye přes Egypt, z Bulharska přes Turecko, dále také v závislosti na situaci, ze Zakavkazska přes Írán:
a) v severní Africe je úkolem obsadit Tobruk, a vytvořit tak zázemí pro pokračování německo-italského útoku na Suezský průplav. To musí být připraveno do listopadu vzhledem k tomu, že německé Afrika Korps by měla již v tu dobu mít nejvyšší možné zásoby personálu a materiálu, takže bude mít dostatečné rezervy, (včetně přivelení 5. divize lehkých tanků. Nicméně, v Africe není nutné připojovat další významné německé jednotky.
Příprava pro útok vyžaduje, aby byla zásadně zvýšena přenosová rychlost dopravy s použitím francouzských a severoafrických přístavů a pokud je to možné, tak i nové námořní trasy v oblasti jižního Řecka.
Úkolem válečného námořnictva – ve spolupráci s italským válečným námořnictvem je postarat se o přípravu potřebného množství lodního prostoru a pronájem francouzských a neutrálních lodí.
Zkontrolovat přesun německých torpédových lodí do Středozemního moře.
Zvýšit kapacitu vykládání lodí v severoafrických přístavech a poskytovat plnou podporu italskému válečnému námořnictvu.
Velitel letectva bude pokračovat v operacích na východě, uvolněnými protivzdušnými a leteckými obrannými jednotkami posílí krytí italských konvojů německou leteckou skupinou.
Aby bylo možné řídit přípravu pod jednotným velením, vytvořit námořní velitelství, které bude působit na základě pokynů OKW ve spolupráci s německými a italskými veliteli, stejně jako vrchní velení německých sil na Blízkém východě;
b) v souvislosti s očekávaným posílením britských sil na Blízkém a Středním východě s úkolem střežit Suezský průplav zvážit možnost německých operací z Bulharska přes Turecko. Účel – útočit na britské pozice na Suezském průplavu z východu.
(!) Za tímto účelem co nejdříve vytvořit koncentraci velkých sil v Bulharsku. Dostatečné, aby se Turecko stalo politicky submisivním, nebo jeho odpor rozdrtit silou;
c) pokud budou tyto předpoklady splněny v důsledku rozpadu Sovětského svazu, vytvoří se motorizovaný expediční sbor a ze Zakavkazska nastoupí proti Iráku k úkolům uvedeným v odstavci „b“;
d) využití arabských hnutí. Britské pozice na Blízkém východě budou v případě velkých německých operací podlamovány. V pravý čas bude třeba více britských sil k omezení nepokojů nebo povstání. V pravý čas by měly být ústředním orgánem pečlivě koordinovány všechny vojenské, politické a propagandistické činnosti, které mají být zahrnuty do všech plánů a aktivit v arabském regionu sloužící k tomuto účelu. Jak jsem předepsal, bude zřízeno „zvláštní velitelství F“. Bude dislokováno v oblasti hlavního velitelství vojsk na jihovýchodě. Poskytněte mu ty nejlepší odborníky a agenty.
Úkoly „speciálního štábu F“ definuje šéf výboru OKW; jedná-li se o politické otázky, v součinnosti s Říšským ministerstvem zahraničních věcí.
3. Blokování západního vstupu do Středozemního moře obsazením Gibraltaru.
Již v průběhu operací na východě plně obnovit přípravu na dříve plánovanou operaci „Felix“. Ta by se měla opírat o využívání území neokupované Francie, pokud ne pro tranzit německých vojsk, pak alespoň pro přepravu dodávek materiálu v rámci možného krytí části francouzských námořních a vzdušných sil.
Po obsazení Gibraltaru a španělského Maroka udržovat jen takové množství pozemních sil, které budou nezbytné pro ochranu úžiny.
Francii připadá podíl obrany na francouzském pobřeží Atlantiku, spadá tam severní a západní Afrika izolací britských držav v západní Africe a neumožnění de Gaullovi zmocnit se tohoto území. Během uvedených operací budou poskytnuty potřebné posily. Obsazení průlivu námořnictvem a válečným letectvem zjednoduší použití západoafrické základny, a za určitých okolností umožní obsadit ostrovy v Atlantiku.
4. Spolu s těmito možnými operacemi proti britským pozicím ve Středozemním moři a po východní kampani, by námořní a vzdušné síly měly plně pokračovat v „obléhání Anglie“.
Na základě vojenských priorit budou všechny výrobní činnosti sloužit k tomuto účelu. Zároveň by měla být maximalizována německá protivzdušná obrana. Příprava na výsadek v Anglii bude mít dvojí účel; vázat britské síly v metropoli a vyprovokovat vznikající vnitřní odpor k úplnému zhroucení Anglie.
B. Zatím ještě není možné zahájení operace ve Středomoří a na Blízkém východě, ale největší operativní efekt by mělo současné zahájení útoku na Gibraltar, Egypt i Palestinu.
Pokud je to možné, v souvislosti s nezávislými faktory, které nyní nelze předvídat, především s tím, zda letectvo je schopno udržet potřebné síly a provést všechny tři tyto operace současně.
Pánové vrchní velitelé. Po přečtení těchto předběžných odhadů vás žádám, abyste připravili obecné organizační a přípravné činnosti a podali mi zprávu o jejich výsledcích takovým způsobem, abych mohl vydat své poslední rozkazy ještě v průběhu východního tažení.
Toto je směrnice č. 32. Před námi je najednou tolik Hitlerových nápadů, že je musíme sdílet a zvážit každý zvlášť.
Začněme s plány v Asii a Africe. O vytvoření nové koloniální říše snili němečtí magnáti od první světové války. Ve třicátých letech zahájili další hospodářský šturm na koloniální trhy a okamžitě se setkali s prudkým odporem od tehdejších „velkých koloniálních mocností“ – Británie a Francie. Ne náhodou 5. listopadu 1937 během slavného setkání v říšském kancléřství Hitler otevřeně připustil, že „bude-li to možné“ zajistí pro Říši kolonie Británie a Francie. Ale Vůdci se opravdu nechtělo začínat svou agresi v zapadlých koloniích. On raději upřednostňoval pohostinnou Evropu.
V průběhu doby se ale plány změnily a nové cíle byly nastíněny. Na začátku roku 1941 byly v Africe vysazeny expediční síly Erwina Rommela, který dostal za úkol manévrovat společně s Italy v Egyptě. Ve stejné době se v Iráku chystal převrat, který měl oslabit britské postavení v zemi a představoval hrozbu pro Suezský průplav od severovýchodu. Koloniálních plánů Hitlera ale nebylo tak snadné dosáhnout. Rommel uvízl v Tobruku. Převrat v Iráku selhal. Italové se nestali pomocí, ale zátěží. To jsou nesplněné body směrnice ? 32 týkající se operací k ovládnutí Suezu.
Krize německé agrese v Africe by mohly být překonány rychle a jednoduše pod jednou podmínkou: pokud by dobyli Sovětský svaz. Protože pak by bylo možné:
– Posílení Rommelových tankových divizí a motorizovaných jednotek soustředěných na východní frontě;
– Provedení invaze z Kavkazu přes Turecko do Iráku;
– Ohrožení britského impéria přes Írán.
Ve skutečnosti, jak rychle by se změnila situace ve východním Středomoří, kdyby uvolnil 50 divizí na východní frontě! Vždyť Rommel postupoval na Egypt pouze se třemi divizemi (plus osmi italskými). A Sovětský svaz vázal více než 200 divizí! Je třeba dodat, že Suezský průplav by se ocitl nejen pod útokem dvou klínů sbíhajících z libyjské pouště a Arabského poloostrova. Klíčové body britského impéria ve Středomoří by byly v zadní části pod tlakem německého expedičního sboru po přechodu přes Írán. Další německá kolona by se musela přesunout přes Afghánistán. Obě trasy byly navrženy tak, aby se setkaly v Indii.
Indie sama o sobě byla cenným objektem především pro japonskou agresi. Hitler však nehodlal dovolit svému spojenci obsadit Indii samotnému. Předpokládalo se, že němečtí a japonští vojáci vstoupí do Indie v přibližně ve stejnou dobu. Pokud vezmeme v úvahu, že Japonsko se už usadilo v Barmě a Malajsku, můžeme si představit, jaký osud by očekávat britské impérium.
Rozpad britského impéria v Berlíně očekávali s radostí. Byl jmenován a pověřen zástupce Vůdce pro speciální úkoly s pobočníkem k vytvoření plánu, podle kterého mělo Německo postupovat:
V Africe: Senegal, francouzské Kongo, Guinea, Gambie, Sierra Leone, Gold Coast, Nigérie, Jižní Súdán, Keňa, Uganda, Zanzibar, který je součástí Belgického Konga.
V Asii: Indonésie, Papua-Nová Guinea, britské Borneo, ostrovy v Oceánii, Singapuru, Malajsii, francouzské kolonie v Indii.
Na arabském Východě: Palestina, Předjordánsko, Kuvajt, Bahrajn, Irák, Egypt (společně s Italy kontrola nad Suezem).
Tak v kanceláři určili směry postupu, po kterých měli mašírovat v Africe a Asii. To vše naplánovali nacističtí generálové jako reálný obraz, protože neviděli žádné jiné síly, které by mohly přijít na pomoc vlastníkům britského impéria.
Mohl ale Hitler zapomenout na USA? Rozhodně ne. V trezorech generálního štábu ležel plán k obsazení Spojených států.
První zmínku o něm lze nalézt v řeči Göringa pronesené 8. července 1938 před skupinou leteckých konstruktérů. Byl to nejslavnější projev, ve kterém slíbil svým posluchačům, že „Německo zbohatne“. Göring mimo jiné hovořil o cílech, které budou muset letadla při budoucí rozsáhlé válce překonat. Göring upřímně řekl:
– Velmi si přeji bombardér, který by mohl s deseti tunami bomb doletět do New Yorku a zpět. Byl bych šťastný, kdyby takový bombardér konečně zakroutil krkem tamním zbohatlíkům…
Co způsobilo toto prohlášení? Bylo jen ukázkou, co od letadla očekávali Hitlerovi příznivci po Heinkelu a Messerschmittu? Anebo už to poukazovalo na to, co od letadla očekávala Hitlerova klika? Nebo to Göring považoval za užitečný tip pro průmyslníky? Nebo opatrně naznačil dalekosáhlé plány rozpracovávané v Říšském kancléřství?
To pomáhá pochopit svědectví Hermanna Rauschninga, svého času jednoho z důvěrníků Hitlera. Ve své slavné knize „Hovory s Hitlerem“ citoval Rauschning Hitlerova slova: „Vytvoříme nové Německo v Brazílii“ – a dodal: „Hitler věří, že po rozpadu britského impéria prolomí vliv anglosasů v Severní Americe a místo toho zavede německou kulturu a němectví. To bude krokem k začlenění Spojených států do německé světové říše.“
To bylo řečeno hned na začátku nacistické vlády. V pozdějších letech se Hitlerův postoj k Spojeným státům nejednou změnil. Jednou v Berlíně, když očekával, že najde podporu ve vlivných amerických kruzích. Tyto kalkuly podpořil německý vojenský atašé ve Washingtonu Bettiher i Ribbentrop s tím, že vlivné kruhy Spojených států mají sympatie pro Třetí říši, ve které lidé vidí baštu a hráz proti pronikání komunismu na vlastní území. Většina slušných vlasteneckých kruhů, až na vzácné výjimky, byla orientována antikomunisticky a navíc antisemitsky.
Samozřejmě, „nejrespektovanější" německý generál představil nejreakčnější americké politiky a monopolisty, kteří byli ochotni bratříčkovat se s Hitlerem. A těch bylo mnoho. Od plukovníka Charlese Lindbergha, velkého příznivce Führera, až po vlivné senátory. Ale Hitlerova klika upřednostnila nevybočovat z linie: neodepřela si výhody z postavení sympatizujících amerických reakčních kruhů, nicméně chtěli použít diplomatické, politické a ekonomické útoky proti Spojeným státům.
V polovině třicátých let vedl Berlín intenzivnější obchodní válku proti Americe a jejím partnerům. V letech 1938 – 1939 se boj o latinskoamerické trhy mezi Německem a Spojenými státy vyhrotil. Americký časopis „Foreign Affairs“ v lednu 1939 napsal: „Spojené státy se obávají, že německá expanze obchodních aktivit v Latinské Americe je jen počátkem jeho plánu k vytvoření své politické dominance v této oblasti.”
Jak dnes víme, tyto odhady byly zcela odpovídající. Mezi Hitlerovými dokumenty zabavenými na jaře 1945 se našel kuriózní záznam předložený v americkém obvinění v Norimberku pod číslem PS-376 (US-161). Tuto zprávu vypracoval 29. října 1940 major generálního štábu Sigismund von Falkenstein pro náčelníka štábu vzdušných sil a oddělení operativního řízení ozbrojených sil, tj. Göringa a generála Jodla. Příjemce memoranda v dokumentu není uveden, ale jak se ukázalo, byl to náčelník štábu letectva (tehdejší generál Eshonek).
Memorandum obsahuje sedm bodů. První čtyři se týkají uvedených operací v Řecku, Libyi, Sovětském svazu a na Gibraltaru. Takže věnujme pozornost těmto úkolům.
5. V současné době se Vůdce zabývá otázkou okupace ostrovů v Atlantiku za účelem vedení války proti Spojeným státům. Začněte zvažovat tyto otázky. Následující podmínky:
a) nyní nepodnikat žádné jiné operace;
b) neutralita Portugalska;
c) podpora Francie a Španělska.
Válečné letectvo poskytne stručné zhodnocení možností obsazení leteckých základen a jejich zajištění.
Major Kveysner si tyto údaje vyžádá od zpravodajského ústředí „Kurfürst“. Plukovník Schmidt mu vydá všechny potřebné údaje podle jeho požadavků.
Šestý bod byl Norsko, ale v sedmém se znovu diskutovalo o Americe:
7. Generál Bettiher zopakoval obecné (zejména v telegramu 2314 z 20. X) a poukázal na to, že podle jeho názoru, německý tisk píše příliš podrobně o tom, jak dobře jsme informováni o americkém leteckém průmyslu. Na schůzce nejvyššího velení se o tom jednalo. Poukázal jsem na to , že toto vytahování válečného letectva na sebe zbytečně upoutává pozornost. Dovolte mi, abych pana generála na tuto otázku upozornil.
Toto je text memoranda von Falkensteina. Z něho jasně vyplývá následující:
– Plán vojenských akcí proti Spojeným státům byl v roce 1940 projednán v Hitlerově přítomnosti;
– Plán byl ve fázi praktické přípravy;
– Příprava zřejmě zašla velmi daleko, i když mírně narušena takovou maličkostí, jako je chování německého tisku.
27. září 1940 byl podepsán vojenský pakt mezi Německem, Itálií a Japonskem. Samozřejmě, že hlavním terčem agresivních návrhů mocností Osy byl Sovětský svaz. To potvrdil Ribbentrop ve svědectvích u soudu v Norimberku a ujistil mě, že v Berlíně na akce proti Spojeným státům nepomýšleli. Zamlčel však, že bezprostředně po podpisu paktu v roce 1940 řekl italský ministr zahraničí Ciano:
– Trojstranná smlouva má dvojí orientaci – proti Rusku a proti Spojeným státům…
Ve Spojených státech pak jasně pochopili podstatu nacistické hrozby. Známý americký novinář William Shirer ve svém „Berlin Diary“ 1. prosince 1940 vysvětlil německé plány:
Pokud oni (Němci) převezmou britskou flotilu, nebo její velkou část, nebo budou schopni stavět v evropských loděnicích … relativně velkou flotilu a pokusí se zničit část naší flotily v Atlantiku … Pokud se jim to podaří, bude možné po částech převézt armádu a letectvo přes severní Atlantik, postavit základnu na Islandu, pak Grónsko, Labrador a Newfoundland.
Další možností pro operace, které Shirer předpokládal, byl jižní Atlantik s cílem výsadku v Brazílii a vytvoření základny proti Spojeným státům.
Nyní víme, že výsledná utajovaná informace je správná. To je potvrzeno memorandem Falkensteina a svědectvím u soudu v Norimberku, kde Göring řekl, že byl „velmi dobře obeznámen s memorandem.“
V Hitlerově kurzu především zvažovali možnost „jižní varianty“, jak je zřejmé z Falkensteinova odkazu na Portugalsko a Španělsko. Na tomto základě byl vytvořen plán „Operace Felix – Isabella“, který zahrnoval obsazení Gibraltaru, Kanárských ostrovů a Azory. Tento plán se původně měl uskutečnit v roce 1940, ale byl odložen na později. 22. května 1941 si zaznamenal na štábu Raeder:
Vůdce stále považuje za nutné, aby byly obsazeny Azorské ostrovy a z nich byly schopny působit bombardéry s dlouhým doletem proti Americe.
Paralelní příprava „severní varianty“. V archivu Generálního štábu objevili rozpracovaný tajný plán, který nesl kódové jméno „Icarus“. Tak nazvali plán výsadku na Island, jehož přípravou Hitler pověřil velitelství velkoadmirála Raedera. Válečné námořnictvo se velmi vážně na nadcházející operace v Atlantském oceánu připravovalo. Velitel ponorky U-511 nadporučík Fritz Shteynhof po plavbě kolem amerických břehů navrhl vybavit ponorky raketomety, z nichž by bylo možné ostřelovat americká města. Tuto myšlenku řekl zaměstnancům tajného výzkumného raketového centra v Peenemünde. Tak se zrodil „projekt Ursel“ – projekt na vytvoření raketového odpalovacího zařízení, které by mohlo operovat z ponořené polohy.
V polovině roku 1942 byly provedeny první testy projektu „Ursel“. Ponorka U-511, potopena 20 metrů pod hladinou vypálila raketovou salvu. Rakety letěly asi 3 km. Čtenář si řekne: ale vždyť je to velmi podobné prototypu ponorky vyzbrojené raketami „Polaris“, kterými se nyní chlubí americké námořnictvo! Zcela správně: po válce byl „Projekt Ursel“ využit ve Spojených státech. Utajená „kontinuita“ prozrazuje rukopis Wernhera von Brauna, pod Hitlerovým vedením vedoucího projektanta výzkumného střediska v Peenemünde. Teď je to „raketový král“ Spojených států…
Pokyny nacistických říšských maršálů konstruktérům letadel. Ernst Heinkel vyvinul nový model čtyřmotorového bombardéru He-177 s doletem tři tisíce kilometrů. Prototyp letadla He-116 překonal v nonstop letu vzdálenost 10.000 km. Pak přišel He-277 a He-174. Ten už mohl létat ve výškách až 15.000 m. Junkers postavil model letadla Ju 390, zkušební let zvládl bez mezipřistání na trase Berlín – Tokio …
Nejednou byly v Hitlerově štábu projednávány plány na invazi do Spojených států. 22.května 1941 Hitler projednával s admirálem Raederem otázku obsazení Azor jako základny pro operace proti Spojeným státům. „Je nutné, aby k tomu došlo ještě do podzimu“ – řekl Hitler. V Hitlerově tajném rozkazu (Nuremberg dokument PS-112), vztahujícímu se k červenci 1941, je uvedeno:
Upřesnění záměrů b. k směrnici ?32 na další vedení války, jsem upřesnil následující zásady s ohledem na pracovní síly a logistiku:
1. Velení. Vojenská převaha v Evropě nám po porážce Ruska poskytne v blízké budoucnosti příležitost výrazně snížit velikost armády … Námořní výzbroj by měla být omezena tak, aby se uvolnily kapacity souvislé v přímém vztahu k vedení války proti Anglii, a bude-li to třeba, i proti Americe.
Opět ta stejná myšlenka: „Po porážce Ruska.“ V létě 1941 si Hitler nakonec myslel, že jeho čas přichází. Po invazi Wehrmachtu do Sovětského svazu Ribbentrop 10. července 1941 z jeho zvláštního vlaku poslal kódovanou zprávu do Tokia ambassadoru Ottovi. V ní slavnostně slíbil „potřást si s Japonci rukou na Transsibiřské magistrále ještě do začátku zimy“ a navrhl Ottovi aby namaloval Japoncům obrázek „Ameriky zcela izolované od zbytku světa“.
Jak je známo, v roce 1941 Japonsko manévrovalo a čekalo na výsledky Hitlerovy invaze. V Tokiu nespěchali se vstupem do války. S o to větší radostí přivítali Němci japonský útok na Pearl Harbor. Italský ministr zahraničí hrabě Ciano napsal do svého deníku: „8.prosince. Noční telefonický rozhovor s Ribbentropem. On je velmi spokojen s japonským útokem na Spojené státy“. Když byl velvyslanec Oshima 14. prosince 1941 přijat Hitlerem, vůdce mu udělil Velký zlatý Záslužný řád německé orlice„ a dlouho diskutovali o perspektivách společných akcí. Stenogram říká: „On (Hitler) je přesvědčen, že je třeba rozdrtit Roosevelta.“ A stenogram pokračuje: „Jeho (Hitlera) primárním cílem je – jako první úkol, zničit Rusko.“
Obraz se stává kompletním. Ve skutečnosti začal Hitler tažením proti Sovětskému svazu skutečnou kampaň v boji o světovou nadvládu. Ve všech jeho kalkulech byl jeden společný rys; mohly být realizovány pouze v případě zhroucení Sovětského svazu. Ve skutečnosti:
K obsazení kolonií podle směrnice ?32 mohlo dojít až „po porážce sovětských ozbrojených sil“.
Kolonizace kontinentální Evropy se předpokládala po vystěhování jejích obyvatel „na východ“.
Obsazení Anglie bylo koncipováno až „po zničení Sovětského svazu“.
Obsazení Pyrenejí bylo odložena „po“ Barbarosse.
Operace proti Švédsku byla myslitelná pouze po uvolnění německých vojsk u Leningradu.
Operace proti Švýcarsku, o čemž svědčí oficiální švýcarský vojenský historik G. R. Kurtz, byla zrušena, „pro další operace na východě již pro ni nebyly kapacity“.
Nakonec, útok na Spojené státy připadal v úvahu až poté, co vyřeší nejvyšší prioritu – „zničení Ruska".
Lze souhlasit s britským historikem Peterem de Mendelssohnem, který napsal v roce 1945: „Pokud by to Sovětský svaz neustál, neustál by to nikdo“.
Ale Sovětský svaz to ustál.
Zdroj: L.A. Bezymenskij, Němečtí generálové s Hitlerem a bez něho – Mysl 1964.
Podpora zdravé výživy v časopisu LIVE™ na příkladu říšského kancléře
Ano, v USA se tehdy mnozí na Hitlera dívali s nadějí.
Zdroj: http://takie.org/news/ne_sbylos/2013-06-15-4596
Překlad: Martin Kopecký
