Nesvazujte tygrům nohy

Bjorn  Lomborg

KODAŇ – Letos v prosinci se v Kodani sejdou lídři z celého světa, aby nad tématem změny klimatu dojednali nový pakt s cílem snížit emise uhlíku. Způsob, jímž se jednání chystá, ale nevyhnutelně selže. Největší nadějí je, že se z této lekce poučíme a začneme věc řešit prozíravěji.

 

Spojené státy daly najevo, že rozvojové země musí v Kodani podepsat významná snížení emisí uhlíku. Rozvojové země – zejména Čína a Indie – budou v jedenadvacátém století největšími producenty skleníkových plynů, a přesto byly vyjmuty z Kjótského protokolu, protože vypustily velmi málo emisí během období industrializace Západu. Fakt, že bez účasti rozvojových zemí budou mít redukce bohatých zemí jen malý vliv, s nelibostí akceptovala už i Evropa.

 

Někteří lidé by nás rádi přesvědčili, že dostat Čínu a Indii do hry bude snadné. Podle bývalého viceprezidenta USA Ala Gorea „rozvojové země, které se kdysi zdráhaly připojit se k prvotním fázím globální reakce na klimatickou krizi, se nyní samy dostávají do čela těch, kdo žádají činy a podnikají smělé kroky v rámci vlastních iniciativ.“

 

Goreův spoludržitel Nobelovy ceny Rádžendra Pačaurí, předseda Mezivládního panelu OSN ke změně klimatu, si už tak jistý ale není. Indickému obecenstvu nedávno sdělil: „Samozřejmě, že rozvojové země budou od takových omezení osvobozeny, ale vyspělé země rozhodně budou muset emise snižovat.“

 

Je pravděpodobné, že pravdu má Pačaurí a že Gore se mýlí: ani Čína, ani Indie se bez vysoké úplaty k významným redukcím nezaváží.

 

Jejich důvody jsou naprosto pochopitelné. Nejdůležitějším faktorem je vysoká nákladnost a titěrný přínos. Snižování emisí je jediná odpověď na změnu klimatu, o níž ekologičtí aktivisté hovoří, navzdory skutečnosti, že opakovaným pokusům plán uskutečnit – v Riu roku 1992 a v Kjótu roku 1997 – se nezdařilo s výší emisních úrovní ani hnout.

 

Někteří lidé jsou přesvědčeni, že dřívější dohody nešly dost daleko, ale Kjóto se ve skutečnosti ukázalo jako přehnaně ambiciózní. Devadesát pět procent předpokládaných redukcí se nikdy neuskutečnilo. I kdyby se ale Kjóto plně realizovalo po dobu celého současného století, snížilo by teploty o bezvýznamných 0,2°C, a to za cenu 180 miliard dolarů ročně.

 

Čína a Indie zažívají rychlý růst, který pomáhá milionům lidí pozvednout se z chudoby. Indický ministr zahraničí Pranáb Mucherdží nedávno řekl: „Indie je změnou klimatu vážně znepokojena, ale je třeba na tuto problematiku pohlížet z perspektivy naší povinnosti potírat chudobu, aby všichni Indové mohli žít důstojný život.“

 

Čínský premiér Wen Ťia-pao zase před časem prohlásil: „Pro Čínu je těžké přijmout na kodaňské konferenci kvantifikovaná snížení emisí, protože tato země je stále v rané fázi rozvoje. Evropa započala s industrializací před několika staletími, ale pro Čínu to zatím byly jen desítky let.“

 

Někteří ekologičtí aktivisté tvrdí, že vzhledem k důsledkům globálního oteplování, musí konat všechny státy. Pohlédneme-li ale blíže na Čínu, tento argument se drolí.

 

Klimatické modely ukazují, že přinejmenším po zbytek tohoto století bude globální oteplování Číně prospívat. Vyšší teploty posílí zemědělskou produkci a zlepší zdraví. Počet obětí vln veder sice vzroste, ale počet životů zachráněných v zimě poroste mnohem rychleji: oteplování bude mít dramatičtější účinek na nejnižší teploty v zimě než na nejvyšší teploty v létě.

 

Existuje jen hrstka důvodů, proč by se Čína a Indie měly upsat uhlíkovým limitům – a pádné argumenty pro to, aby tlaku na takový postup odolaly.

 

Nástupce Kjóta nebude úspěšnější, nepodaří-li se Čínu a Indii nějak angažovat. Aby se to povedlo, Evropská unie přednesla nevyhnutelný, bezmála směšný návrh, že rozvojové země podplatí, aby se dohody zúčastnily – za cenu 175 miliard eur ročně do roku 2020.

 

Vprostřed finanční krize se zdá neuvěřitelné, že evropští občané ponesou finanční břemeno úplatku pro Čínu a Indii. Smutnější však je, že tyto peníze budou vynaloženy na odvádění metanu ze smetišť v rozvojových zemích, místo aby občanům těchto zemí pomohly řešit mnohem naléhavější starosti, jako je zdravotnictví a školství.

 

K tak vysokým výdajům, které dokážou tak málo, existuje alternativa. U omezování uhlíku stále převyšují náklady nad přínosy. Potřebujeme redukce emisí zlevnit, aby si země jako Čína a Indie mohly dovolit životnímu prostředí pomáhat. To znamená, že je potřeba investovat mnohem víc do výzkumu a vývoje se zaměřením na rozvoj nízkouhlíkové energie.

 

Kdyby se všechny země zavázaly, že vynaloží 0,05% HDP na výzkum technologií výroby energie, které neprodukují uhlík, výsledkem by bylo 25 miliard dolarů ročně čili desetinásobek toho, kolik svět utrácí dnes. Přesto by to celkově vyšlo sedmkrát levněji než Kjótský protokol a mnohonásobně levněji než cena, kterou si pravděpodobně vyžádá Kodaňský protokol. Zajistilo by se tak, že bohatší státy zaplatí víc, což by výrazně ztlumilo politický žár debaty.

 

Desetiletí rozhovorů nedokázaly emise uhlíku ovlivnit. Kvůli očekávání, že Čína a Indie uskuteční rozsáhlé redukce emisí kvůli nepatrnému přínosu, je kodaňská schůzka na cestě stát se další promarněnou příležitostí. Přitom by se ale čínská a indická výzva mohla stát pobídkou, již potřebujeme, abychom změnili směr, skoncovali s posedlostí snižováním emisí a raději se zaměřili na výzkum a vývoj, což by bylo chytřejší i levnější – a hlavně by to přineslo výsledky.

 

Přejít do diskuze k článku