Už letmý pohled na mapu s vyznačenou demarkační linií z května 1945 (tlustá čára v levé části) jasně napoví, jaký podíl na osvobození tehdejšího Československa měla armáda americká a jaký sovětská. A to na mapě chybí nejenom část východní Moravy, ale i celé Slovensko (které, technicky vzato, bylo spíše dobyto). Je sice možné spekulovat o tom, co by bylo, kdyby se Američané nezastavili na čáře, na které se zastavili, a pokračovali dál na Prahu, a proč se zastavili právě na ní, ale fakt je, že se na ní zastavili a osvobodili tak jen část západních Čech. Padlo jich při tom několik stovek. Rudoarmějců padlo při osvobozování zbytku republiky na sto čtyřicet tisíc; část možná zbytečně kvůli chybám či lhostejnosti velené, ale bojovali. Bojovali těžce, na mnoha místech a zaslouží si respekt. Přesto se dnes vzpomínka na podíl Rudoarmějců při na osvobození většiny naší vlasti vytrácí a je přehlušena připomínkou osvobození západních Čech armádou USA, a to i v místech, kde americká armáda nikdy nepůsobila, jako kdyby podíl Rudé armády na osvobození Československa nebyl zase až tak důležitý.
Ba co hůř, jako kdyby osvobození převážné většiny dnešní České republiky Rudou armádou byla trapná nehoda, o které ve slušné společnosti nemluví. Rus (Rudou armádu ovšem netvořili jen Rusové, ale příslušnici mnoha dalších národů tehdejšího SSSR) je dnes nevhodný hrdina, nehodící se do aktuálního schématu výkladu světa. Je to podobné, jako kdyby topící se manželku úspěšného podnikatele a senátora zachránil opilý Cikán-bezdomovec. Vzniká tak totiž nepříjemný rozpor mezi požadovaným stereotypem vyvrhele a realitou hrdiny, vůči kterému je přirozené cítit závazky.
Kyvadlo náhledu historie prizmatem potřeb doby se dnes vychýlilo na druhou stranu a na místo dříve zamlčovaných Američanů jsou dnes z historické paměti vytěsňováni Rusové, kterým je brána aureola hrdinů, jíž se naopak v míře více než vrchovaté nyní dostává Američanům, kteří pomalu zaujímají jejich místo, a místo ní dostávají Rusové cejch barbarských dobyvatelů a loupeživých hord, jejichž podíl na osvobození Československa byl historický omyl, ne-li přímo křivda.
Historie – přesněji její (dez)interpretace – byla vždy nástrojem propagandy. Člověk, který se to ve škole učil ještě přesně obráceně, může srovnávat a může si uvědomit, čeho je svědkem, že se přepisují dějiny tak, aby byly poplatné vítězům. Ale stačí dvě generace a lidé budou ochotně věřit třeba i tomu, že nás v květnu 1945 osvobodili Američané od Rusů.
A přitom není ani třeba přímo lhát, úplně stačí o něčem pomlčet a něco jiného zdůraznit.
Ilustrativní je v tomto směru i takový drobný detail, jako že byl příslušný svátek přeložen z 9. na 8. května (věcně správně jsou obě data), abychom neslavili s Rusy, ale s USA a zbytkem Evropy.
A bez významu není ani jiná zdánlivá drobnost, totiž jak je o dnešním svátečním dni referováno v médiích. I když oficiálně se svátek nazývá „Den vítězství", v médiích se o něm běžně mluví jako o konci války. Žádné vítězství, žádné osvobození, ale konec války. To vytváří prostor pro přijetí Němců mezi vítězné mocnosti, protože konec války mohou slavit i Němci, na rozdíl od osvobození, které mohou slavit jen velmi krkolomně, čí vítězství které nemohou slavit v žádném případě. Zároveň se tím zastírá fatálně-existenciální význam vyvrácení Třetí říše. A koneckonců to umožňuje i vyhnout se nutnosti připomínat Rusy jako vítěze a osvoboditele, protože je-li nejdůležitější konec, na vítězích a poražených zase až tak moc nezáleží.
Je pravda, že jak pamětníci umírají, mizí osobní zkušenost a 2. světová válka se stává jen další ze zkazek o minulosti, která bude nakonec k nerozeznání od vyprávění o Dívčí válce. Zatím je ale příliš čerstvá a příliš důležitá na to, aby ji někdo ohýbal a upravoval podle toho, jak to lépe odpovídá jeho záměrům. Bohužel, právě toho jsme zdá se svědky. Rusko a Rusové mají dnes být vnímáni jako nepřátelé a budování negativního sentimentu vůči nim se musí podřídit výklad i historie.
Bagatelizovat zásluhy Rudé armády je stejně nemravné, jako lhát o podílu armády americké na osvobození západních Čech. Ovšem zatímco Američané se dnes už nemusejí obávat, že by jim jejich zásluhy někdo upíral, Rusové nemají nic jisté. Dostali se jim totiž té pochybné cti účastnit se v roli rekvizity při vyřizování účtů skrze re-interpretaci historie.
* * *
„Po nástupu komunizmu se u nás nesmělo mluvit o západních spojeneckých armádách. Po pádu komunizmu se zase kyvadlo zhouplo na druhou stranu a mnozí se snaží vymazat vzpomínky na oběti Rusů a dalších vojáků z tehdejšího SSSR." (V.Klause na recepci u příležitosti 65. výročí vítěztví nad nacizmem)
„Z bolševického ‚osvobození sovětskou armádou‘ se pomalu stává demokratické osvobození armádou americkou. Co na tom, že americký příspěvek k porážce Němců na našem území byl více méně symbolický." (Připomínka osvobození americkou armádou v Praze)
Převzato z blogu Tribun
