Vypravila jsem se k lékařce pro poukaz na rehabilitaci. V půli vypisování poukazu se najednou zastavila a začala přemýšlet nahlas:
"Nojo, vy jste byla v těch lázních, to já nevím, jestli vám to můžu napsat, tak to já vám nenapíšu, nezlobte se".
Nezlobila jsem se že nenapsala, jen mě udivilo, že neví, a když neví, proč nevyužije telefon, který má na stole. Mlčky jsem se zvedla k odchodu. Sestra usoudila, že se přece zlobím, a tak mně s převahou božských výšin lékařské ordinace spolu s obavou ztráty klienta vyznamenala:
"Vy jste zhubla, že? Tak to máte naši pochvalu".
Usmála jsem se, pozdravila a odešla. Ty dvě na tom přece nemají žádnou zásluhu. Vydala jsem se k ortopedovi, poukaz mně vypsal hned. Jen poznamenal, že mi píše do karty injekci, prý kvůli léčebnému postupu a pojiš?ovně. Ano, pamatuje si, že injekce nechci a nijak mě nenutí, jen slušně oznamuje. Do třetice jsem se vydala ještě za specialistkou. Nejprve mi oznámila, že na můj problém není lék, pak mi nějaký napsala s tím, že nejspíš nebude účinkovat a abych se objednala za dva měsíce na kontrolu, pak vezme odběry a pošle do laboratoře. Myslím, že jediná chyba byla, že jsem ten krám koupila. Jsem starší a nenaučila jsem se diskutovat s doktory. Nabízela se přece možnost logičtějšího postupu. Vlastně dvě chyby, třicet jsem zaplatila. Zároveň jsem si uvědomila, jak dobře jsem udělala, když jsem se na jaře rozhodla pro alternativní léčbu.
Navštívila mě bývalá žačka, přišla mi představit svého krásného několikatýdenního synečka. Držela jsem to křehoučké stvoření v náručí s obavami, aby se mi nevysmekl. Toníček má neuvěřitelnou sílu. Jihla jsem, manžel dělal fotky. Zářila jsem, takhle asi vypadají blažení v nebi. Toníček blažený nebyl, začal nabírat, zkřivil obličejíček a předvedl sílu plic. "Necháš ho očkovat?", ptala jsem se nádherné maminky, u níž Toník hned zmlkl.
"Rozvažujeme," kývala hlavou a připomínala, kolikrát jako dítě u mě na hodině houslí kvůli nemocem chyběla. Spolu s Toníkovou babičkou, její mámou se shodly na tom, že jí uškodilo právě očkování. Zmínila jsem se o své alternativní léčbě.
"Jéje, to si budete s mámou rozumět," loučila se se mnou.
S Toníkovou babičkou jsme si popovídaly opravdu dobře.
"Lituju ty lidi, když posunuju po pásu to, co u nás v Tescu kupují," řekla. Pochlubila jsem se svými léčebnými úspěchy, ona na oplátku snesla stohy knih, ze kterých čerpala. Knihy byly opravdu čtené, nejen kupované do polic, a mezi nimi byla i ta popisující metodu, které se držím já. To mě potěšilo. Ze spousty nabízených knih jsem si půjčila dvě. Jedna se jmenuje Nežádoucí účinek: Smrt, autorem je John Virapen. Kniha vyšla česky v roce 2010, s autorem dokonce natočila Česká televize krátký rozhovor.
V knize vypráví Virapen svůj vzestup a nakonec i pád zaměstnance a později mocného šéfa v nadnárodním farmaceutickém koncernu. Popisuje praktiky, užívané ve farmaceutickém průmyslu k získání zákazníků. Po přečtení knihy a shlédnutí rozhovoru s jejím autorem se nepohoršuji nad doktory, kteří se nechají korumpovat farmaceutickými firmami. Firmy, které uplácejí lékaře a politiky mne nepohoršují víc, než kdokoli, kdo se nechá uplatit. Nevím, zda děti očkovat nebo ne, malinké děti doma nemám, a moje bývalá žačka si poradí. Nedávno web Outsider Media zveřejnil na téma očkování záznam z vysílání ČT, pod kterým je obsáhlá diskuze.
Z celého televizního rozhovoru s Virapenem si nejvíce pamatuji slovo "hamižnost". Je úplně nepodstatné, kdo se nechává uplatit: zda lékař, politik, universitní profesor, vědec, úředník nebo asistentka. Nevzpomínám si, že by Virapen v knize popsal případ nezdařeného úplatku. Připouštím, že autor popisoval jen své úspěchy. Prostě se vychloubá, jak mu kšefty šlapaly, a jak byl velikým mocným šéfem. Teď se ještě těm mocnějším mstí za vyhazov. Ano, to je možné. Virapen uplácel všechny, bez rozdílu pohlaví, vzdělání, barvy pleti, věku, národnosti, společenského postavení. Je jisté, že hamižnost člověka přesahuje všechny možné kategorie, do kterých se lidé vzájemně zařazují.
Pokračováním Virapenova příběhu může být poznání, že hamižní farmaceutičtí dealeři, úplatní lékaři a nenasytní politici jsou lidé, pro které jsou peníze všechno. Peníze, peníze, peníze. Jsou-li dnes v kapitalistickém světě peníze na prvním místě, pak každý člověk ve svém oboru "dělá, co umí", aby se těch peněz nasytil. Ale nikdy se nejde nasytit úplně, hamižnost vyvolává novou touhu. Velké sousto si vyžaduje zajíst a zapít ještě větším. Nejspíš chemičtí diletanti s obrovskou touhou po penězích jsou příčinou úmrtí sedmatřiceti lidí na otravu metylalkoholem. Počet mrtvých je platný k datu 26.11.2012. O slepých a těžce postižených lidech se zprávy nezmiňují, ostatně koho ještě kauza metylalkohol zajímá, když běží čtvrt roku? Snad jen pro pozůstalé je tématika bolestivou současností.
Je-li úplatný každý, jak říká Virapen, jsme na tom zle. O peníze jde každému. Metylalkoholová aféra byla jen rychlým a viditelným důsledkem věčného lidského hladu po majetku.Pančuje se alkohol, proč by se nepančovalo cokoli jiného, co se dá nahradit něčím levnějším. V rozkradeném státě přestávají fungovat služby, které tyto věci hlídaly a které jsme považovali za samozřejmé. Pamatujete na devadesátá léta, na varování z hygieny, že určité hračky, dovoz Čína, obsahují jedovaté látky a jsou pro děti nebezpečné? Pamatujete na upozornění, že jakési boty jsou naprosto nevhodné a ničí nohu? Vzpomínáte, jak obávaná "čojka" (Česká obchodní inspekce) upozorňovala na výrobky, nesplňující naše české normy? Jak je to dlouho, co se třeba ve vaší firmě objevila čojka, kontrolující bezpečnost výrobku? Jak si mohu být "jista", že potravina, kterou si kupuji, obsahuje skutečně to, co je deklarováno na obalu? Kdo z nás má doma chemickou laboratoř, aby ověřil pravdivost údajů z obalu? Jak se dá žít ve světě, kde se lze spolehnout jen na to, že lidé jsou si vzájemně zdrojem zisku?
Možná, řeknete si, na změně životosprávy něco je. Možná zkonstatujete, že někdo věří alternativě, někdo doktorům. Chorobná touha po penězích je dosud neléčitelná, bohužel.
Převzato z Umlaufovin
