Nezadržitelný vzestup Petra Fialy aneb Dědictví kpt. Krále

Nezadržitelný vzestup Petra Fialy – i tak by se dal nazvat rázný kariérový vstup tohoto Brňáka mezi elitní české politiky. Funkce nového předsedy, do níž byl Fiala zvolen na sjezdu ODS velkou převahou hlasů delegátů, lze do této kategorie stále ještě zařadit. Není mým záměrem se zde zabývat vším, co to způsobilo. V tomto komentáři jde především o to, zda vůbec členové ODS tuší, kdo byl a proč byl do čela jejich partaje v sobotu Fiala zvolen. Případně i o to, jaké další změny v ODS to může vyvolat.

 

Mnoho volitelů Fialy si zjevně neuvědomilo, komu dali své hlasy. Mnozí soudí, že mu ke vzestupu do čela ODS pomohlo hlavně to, že je tzv. novou tváří s neposkvrněnou minulostí. To však není tak docela pravda. Každý člověk má svoji minulost a téměř padesátiletý Fiala samozřejmě také. Často může jít o minulost, kterou by dotyčný rád zapomněl. Stává se třeba při volbě různých misek, které se hlásí ve svých sedmnácti-osmnácti letech se svými fyzickými i jinými předpoklady do soutěží krásy, že bývají s ostudou vyloučeny z řad soutěžících poté, kdy se objeví kompromitující fotografie či ukázky z pornofilmů svědčících o jejich nedávných aktivitách, ačkoliv předtím ujišťovaly pořadatele, že jsou jak lilie „čisté“, bez špatné minulosti. Minulost se snadno a ráda zapomíná, což platí i u Fialy.

O tom, že najít v dnešní politice „čistého“ jedince je velký problém, se ví. I proto se jako údajně minulostí neposkvrněný člověk dostal na post ministra v Nečasově vládě a pak i do čela volební kandidátky ODS na jižní Moravě. Jestli si však někdo naivně myslel, že šlo o nepopsanou, tzv. čistou desku, o politické neviňátko, tak se ale mýlil. Fiala má leccos naznačující, byť skrývanou minulost, jež naznačuje i směr jeho pravděpodobných budoucích aktivit. Nelze ji ovšem rekonstruovat z různých torz záznamů o jeho bývalých činnostech na Wikipedii a z podobných životopisných materiálů zásadně uvádějících jen tzv. pozitivní charakteristiky. Tím méně se dá očekávat, že nově zvolený předseda ODS bude ve svých rozhovorech o sobě pro média v této věci otevřený. Na různé věci z vlastní minulosti není dobré příliš vzpomínat. Takové odhalování se by silně narušilo dosahování cílů, které dotyčný má teprve splnit.

Lze se proto dočíst spíše o tom, jakou má za sebou úžasnou akademickou kariéru, ale ne již o tom, čím je podložena. Ve svých 32 letech se třeba v roce 1996 habilitoval. V té době to byla již nepsaná, ale nezbytná podmínka k dosažení funkcí děkana a pak i rektora, což brzy následovalo. Ve stejném roce se stal ředitelem Mezinárodního politologického ústavu na brněnské univerzitě. K tomu mu jistě pomohlo i to, že patřil k první vlně těch, kteří se prohlásili za politology, tedy odborníky na studium politických reálií.

Tomuto oboru, který v Čechách na začátku 90. let po dlouhém období existence sovětizované “vědy“, včetně nanejvýše zkompromitovaného vědeckého komunismu začínal doslova na zelené louce, pomohl import poznatků ze zemí, kde se tato věda vyvíjela již delší dobu. Politologie se mohla v této zemi tvářit jako nově vznikající věda, ale tak tomu nebylo. Nejdříve se na starých i nově vznikajících fakultách začaly objevovat na dveřích univerzitních pracoven (zpravidla bývalých kateder marxismu-leninismu) cedulky s názvy „katedra politologie“. Totéž platilo i o lidech, kteří v nich dost často seděli již předtím. Sám jsem to zažil a mohu toto potvrdit. Vhodných osob, které by zde působily, včetně vedení seminářů a celých kursů, bylo neuvěřitelně málo. Většinou šlo o osmašedesátníky se stalinistickou  minulostí. Import zvenčí byl tedy nezbytností. Dodnes jsou ale jeho důsledky (překlady zahraniční literatury, psaní různých úvodů o tom, co vlastně by tento obor tak mohl být atd.) na kvalitě tohoto „oboru“ znát.

Až následně vznikla poptávka po nových tvářích schopných vykládat probíhající změny v české politice v televizních studiích i v novinách, což souviselo zvláště s obdobími volebních kampaní. V sekretariátech nových politických stran zase hledali lidi ochotné analyzovat pro jejich potřeby to, co se děje. Přirozeně v souladu se zadáním od stranických bossů. Kariéry aspirantů vznikajícího oboru tím dostaly zelenou. Fiala patřil k těm nejúspěšnějším. O tom svědčí jeho děkanování i funkce rektora MU po dvě funkční období (2004-2011), a zvláště již zmíněná ministerská funkce, včetně výkonu funkce hlavního vědeckého poradce v posledním roce Nečasovy vlády. Předsedování ODS je jeho zatímní maximum. K tomu patřily i různé vedlejší pozice, včetně vedoucího katedry (nejdříve politologie po odchodu V. Čermáka v r. 1993 na Ústavní soud, později katedry mezinárodních vztahů a evropských studií), členství v různých komisích a radách k tomu rovněž patřila.

Fiala je přímo prototypem toho, jak se dala bez talentu a dalších předpokladů k vědecké práci urychleně udělat velká kariéra v domácí vědě. V jeho akademické kariéře jde o obdobu plzeňských rychlokvašek v oblasti právnického studia. Dosvědčuje to paradoxně i jeho četnost autorství různých studií a stovek článků, bez nichž (resp. jejich určitého počtu) dnes nelze o něco takového na českých vysokých školách usilovat. Důležitý je počet, nikoliv kvalita a pozitivní dopad na rozvoj poznání v dané oblasti. Mnohaletý rektor a jinak angažovaný jedinec má těch publikačních aktivit prostě víc než dost. Víc, než by se v jeho věku a při jeho celkovém angažmá dalo očekávat. „Měkkost“ oboru v němž působil, něco takového přirozeně usnadňovalo. Stejně jako to, že v případě dosažení jistých statusových pozic jakoby chyběla vůle oponentů být trochu kritičtější k autorovi/ům. Naopak se daly zajistit recenze ujišťující pomalu o genialitě autora.

Žádný z Fialových „produktů“ nevyvolal v domácí, natož pak v zahraniční politologii trochu živější ohlas. Odezvy nejsou dokonce srovnatelné ani s odezvami na výsledky jeho redaktorské práce v Proglasu. Zde se s velkou vehemencí angažoval za větší porozumění se sudetoněmeckým landsmanschaftem či s posledním potomkem habsburského rodu. V Britských listech z 21. ledna 2014 lze třeba najít reprodukovanou fotografii P. Fialy z doby, kdy nejen jako redaktor Proglasu, ale i jako předseda moravského zemského výboru Panevropské unie pózuje ve skupince již zemřelého posledního mužského potomka rodu Habsburků, šéfa téže organizace a zároveň předsedy sudetoněmeckého Landsmanchaftu Posselta a dalších prominentů konzervativně-klerikální reprezentace.

Informace dokladující politické zázemí, v kterém se Petr Fiala v 90. i pozdějších letech pohyboval, není díky jeho žurnalistické a politické minulosti obtížné dohledat. Každý, koho nezajímá jen povrch určité kariéry, snadno posbírané tituly a jiná pozlátka, může při troše námahy v době internetu nahlédnout hlouběji do jejich pozadí. Anebo také, má-li dost času, může zkusit zmíněné studie a články přečíst, i když by měl být předem varován, že je to tak trochu ztráta času. Vesměs se jedná o povrchní, ničím myšlenkově neoslňující produkty jeho myšlení rozvinuté co nejvíce do šířky, ale ne do hloubky. Lze je snadno přečíst, ale je těžké si z nich něco později vybavit, jak je to charakteristické pro plytké, účelově sepsané texty. Není tedy dnes těžké rekonstruovat, kde se tady „fenomén Fiala“ vzal. Kdyby si p. Němcová dala před sjezdem ODS trochu více času, mohla se lépe vyzbrojit pro střet se svým konkurentem v boji o funkci předsedy a možná by nedopadla tak, jak dopadla. Nejspíše by zjistila také toto (následující informace se opírají o zdroje, které nechtějí být zveřejněny):

  • Myšlenkový potenciál Fialy odpovídá situaci, která se v tomto směru vytvořila na domácích vysokých školách v mnoha tzv. humanitních oborech. Nejen v historiografii zaměřené na nejnovější dějiny, ale třeba v těch oborech, které měly nahradit „marxák“ z doby pozdní normalizace, včetně filosofie, kulturní antropologie a samozřejmě i politologie. Důvod byl zřejmý: nevznikly zde příznivé podmínky pro rozvoj nových osobností či dokonce talentů. Najít mezi dnešními vysokoškolskými pedagogy osobnost, kterou by dějiny toho kterého oboru vzpomínaly třeba za padesát let jako významnou pro jeho rozvoj, je nereálný úkol. Možná tak mezi pracovníky akademie věd či na některé zahraniční univerzitě, kde někteří mladší odborníci našli azyl. Fiala a celá česká politologie však mezi ně nepatří. Dnešní údajně „uznávaný“ politolog absolvoval původně na filosofické fakultě v Brně obory čeština – historie. V té době se na stejných školách připravovali také studenti vědeckého komunismu či dělnického hnutí, o jejichž pozdějších výkonech je škoda mluvit, i když změnili názvy svých oborových disciplín či dokonce škol, jako třeba v Brně. Jako takový byl Fiala i mnozí další „odborníci“ jeho věku odsouzen v podstatě k tomu stát se samoukem. A to s důsledky, které takový start s sebou nese.

  • Bude-li mít někdo někdy potřebu hovořit o této vlně údajných odborníků (netýká se to jen politogie!) jako o renomovaných odbornících, měl by mít na paměti, že tito lidé obory, ke kterým se dnes hlásí, nikdy nestudovali. Bylo by zajímavé a pro jejich reflexi i žádoucí vědět, jaké zpracovávali diplomky či rigorózní práce, později i kandidátské (resp. doktorské) práce. O tom se ale v jejich (tedy i ve Fialových) oficiálních životopisech nedovíte. A pokud si dáte práci a dohledáte je, budete možná šokováni. Byla to doba plná zvratů, a není snadné se detailů těchto kariér dopídit. Stejně tak se nedovíte nic moc o jejich pedagogické práci, zda mají naplněné posluchárny a proč (někteří kvůli tomu radši kontrolují docházku a hlavně zařazují své kursy mezi tzv. povinné).

Odhlédněme od Fialovy akademické kariéry, protože vysvětlení jeho „úspěšnosti“ zjevně nesouvisí s jeho tituly, publikacemi či funkcemi, ale tkví v jeho dřívější minulosti. Minulost jednotlivců lze strukturovat nejen na tzv. vyšší patra, ale i na „sklepy“, resp. nižší patra, na nichž jejich kariéry stojí, a z nichž se někdy staly jen tzv. první sklepy či zapadlé suterény. Právě tam někde je skryto ale tajemství budoucí Fialovy úspěšnosti.

Údajně (a to je v internetových materiálech na řadě míst naznačováno) měl být na sklonku 80. let zapojen do undergroundu. Ne, disident nebyl. Prý s ním ale sympatizoval. Jediným detailem, který lze z tohoto období skrze oficiální životopisy identifikovat je to, že patřil do okruhu údajného tajného biskupa Stanislava Krátkého, pozdějšího probošta znojemské kapituly. Vyvíjel prý neoficiální křesťanské aktivity. Tuší snad někdo, co by to mohlo být? Nejspíše byl ve svých mladších letech nadšeným katolíkem, kterým je nejspíše i dnes, i když již o tom – z jistých důvodů – moc nemluví. Z různých příčin je tato minulost mnoha dnešních prominentů tajena ještě více, než že byl úspěšným svazákem či dokonce kandidátem Strany. Co víme o této minulosti u těch, z nichž se stali pozdější profesoři, ústavní soudcové či jen soudci, ředitelé archivů či strážci pozemkových knih? Právě proto tak málo víme i o pozadí toho, jak byly připraveny, schváleny a s čí podporou jsou prosazovány restituce církevního majetku. O tom se dnes moc nemluví, ale bez těchto lidí (dali by se nazvat tajnými církevními sluhy) by k tomu nikdy nemohlo dojít. To je totiž ta „šedá zóna“, bez níž si lze těžko představit, že v silně ateizované české společnosti bylo možné připravit a provést tak rozsáhlou krádež majetků společnosti.

Původnímu – silně prokatolickému – Fialovu zaměření nasvědčuje i výběr témat jeho prvních studií (jednalo se o politický katolicismus), které sledoval i později, většinou ovšem s nějakým spoluautorem, což není vždy důkaz o způsobilosti autorského týmu k týmové práci, ale o šikovnosti, s níž se dokáže ten či onen výše postavený spoluautor připsat na publikaci, kde třeba dopíše jen shrnutí či doslov. V ČR existují dokonce již specialisti na tento druh práce. Vedle plagiátorství je to jeden z nejběžnějších nešvarů současné akademické pakultury.

Z toho všeho lze však dedukovat, že se Petr Fiala profiloval už v 80. letech jako tzv. mladý, bojovný katolík, což možná vysvětluje i vzájemné sympatie s Nečasem, který mj. v té době rovněž studoval v Brně, byť fyziku. Možná měli společné známé v církevních kruzích.

Komplementární k této profilaci Fialy je i jeho profesní vývoj na počátku 90. let, kdy se dal společně se studiem politologie na novinářství. Začal jako elév v tehdejší Lidové demokracii, v oficiálním deníku lidovců. Brzy přešel do měsíčníku radikálně orientovaných mladých katolíků Proglas, kde působil jako zástupce šéfredaktora. Obě tato média měla společný znak – patřila k oporám fundamentálně orientovaných katolíků. Příslušnost k této skupině poskytovala lidem jako Fiala nepochybné výhody, zvláště v oblasti kariéry. Měla však i jisté nevýhody. Obory, které měly být jako vědní disciplíny nezávislé na jakékoliv ideologii (a to je u politologie zvlášť žádoucí), příslušností svých prominentů k něčemu takovému trpí. Stávají se z nich silně ideologizované obory, tedy žádná věda.

Je jasné, že k nezajímavějším charakteristikám každého kurikula nepatří jen to, co tam je, ale to, co tam záměrně chybí. U Fialy nejde jen o vysvětlení toho, jak se z češtináře-historika mohl v takovém tempu stát renomovaný politolog, ale chybí tam třeba informace, kdo jej k tomu inspiroval, kdo jej k tomu přivedl. Z jeho životopisů by se dalo dedukovat (a jsou tam i některé odkazy tohoto druhu), že významnější roli v tom měl sehrát pozdější profesor V. Čermák, který se v r. 1993 stal jako právník ústavním soudcem (zemřel 2004). V letech 1990-1993, tedy před svým zvolením do Ústavního soudu, byl na FF MU vedoucím katedry politologie. Své sebrané eseje o otázkách demokracie vydával (šlo o více dílů) v průběhu 90. let a získal za to i další profesuru. Lze odůvodněně pochybovat, že právě on by byl iniciační osobností, která Fialu „svedla“ k politologické orientaci. Bylo to jinak, ale o tom není v životopisech ani V. Čermáka, ani P. Fialy zmínka. Souvisí to totiž s jiným příběhem. S příběhem, který sehrál v jeho dalším životě mnohem větší a zásadnější roli.

Začátkem 90. let se na vedení univerzity v Brně nakontaktoval z USA jeden velmi prominentní emigrant z konce 40. let. Jméno dr. Vlastimila Chalupy ve Fialových životopisech neobjevíte, tedy ani zmínky o roli, kterou tento člověk v jeho kariéře sehrál a možná i nadále – byť už jen nepřímo – hraje. Zprostředkoval pro svoji někdejší Alma mater vytvoření politologického centra (v podobě Mezinárodního politologického ústavu-dále MPÚ, jehož ředitelem se později Petr Fiala stal) za peníze ze zahraničních zdrojů. V té době pod jeho gescí probíhaly v Brně na univerzitě i letní politologické školy, vznikaly edice překladové politologické literatury (často velmi kvalitní) a vytvářely se tzv. sítě. V některých ohledech šlo i z dnešního hlediska o velmi pozitivní aktivity, ale byly tam i jisté zvláštnosti. Bez přístupu k univerzitnímu intranetu a archivu je dnes obtížné rekonstruovat, jak to vše probíhalo. Souvisí to totiž nejen s postavou V. Chalupy, z jehož aktivit se na internetu zachovala jen jeho fotografie z května 1991 (viz), kde přebírá titul Dr.h.c. z rukou prominentů tehdejší university. Jedním z nich byl tehdejší děkan práv, který sehrál velmi zvláštní roli v tehdejším období v souvislosti s jeho neochotou akceptovat nový lustrační zákon. V. Chalupa byl tím skutečným guru mladých brněnských zájemců o politologii, tedy i P. Fialy. Lze konstatovat, že bez něj by nikdy brněnská politologická obec nevznikla.

Člen nejvyšších orgánů sdružujících české emigranty v zahraničí se však po vzniku Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu v době, kdy ještě tato organizace za ředitele Bílka byla ještě funkční při očistě české společnosti od lidí zavádějících u nás rudý totalismus, dostal do popředí zájmu vyšetřovatelů a rychle opustil republiku. To vše poté, kdy se začal ukazovat jeho velký podíl na instalaci komunistického režimu v r. 1948 v podobě zvlášť aktivní spolupráce s tehdejší StB. Chalupa odjel do USA a zde se tzv. „ztratil“. Nikdy nebyl vydán k potrestání do ČR, i když na jeho rukou lpěla vina v podobě zmařených osudů mnoha odbojářů, včetně poprav a dlouholetých žalářů. V poúnorové době pro StB bylo důležité však monitorovat i struktury českých emigrantů. Na sklonku r. 1949 byl proto Chalupa převelen na práci v zahraničí. V  době, kdy se tam propracoval do jejich vrcholných orgánů, bylo čsl. vnitro lépe o jejich činnosti informováno, co se tam děje, než emigranti sami. Kariéru donašeče a aktivního spolupracovníka StB (známého v dokumentaci jako kapitán Král) i spolupracovníka čsl. rozvědky v USA i jiných rozvědek zaměřené na exil popsal podrobně pracovník ÚDV ZK J. Málek v článku do Securitas Imperii č. 2/ 1994 nazvaného „JUDr. Vlastimil Chalupa, agent StB“ .

Dnes je obtížné posoudit, s jakým hlavním úkolem V. Chalupa přijel v r. 1990 do tehdejšího Československa. Můžeme se jen domnívat, že mohlo jít o snahu revitalizovat relikty staré StB a možná i jiných tajných služeb. Asi bychom se nemýlili. V každém případě pobyty Chalupy v letech 1990-1993 sloužily něčemu jinému, než tomu, aby zde vznikla nezávislá, rozvojeschopná věda podporující transformaci české společnosti na demokratický vývoj. O tom však brněnští politologové působící pod jeho dohledem od 1. 7. 1990 v tehdejším MPÚ v Brně, ani ti ostatní, kteří prošli brněnskými letními školami pro politology , ve svých později napsaných studiích mlčí. Lze se jen dohadovat o tom, že mohlo jít i o přípravku (aspoň některých z nich) na budoucí úkoly. Chalupa a jeho brněnští maldí i starší kolegové se zapojili nejen do práce na návrhu ústavy, ale zakládali první politologické časopisy, vydávali skripta pro výuku oboru a také připravovali k vydání publikace s dezinformačním zaměřením jako např. „Tři roky 1945-8“ cíleně deformující výklady soudobých dějin.

To, že ve svých životopisech P. Fiala postavu a vliv Chalupy opomíjí, nepřekvapuje, stejně jako to, že fakta, které se k tomu vysoce pravděpodobnému učiteli dnešního předsedy ODS vztahují, byla jaksi pozapomenuta. To nic nemění na tom, dáme-li dohromady občas popíraná tvrzení o příklonu Fialy (i Fialou samým) k radikálním katolíkům se současným vývojem na domácí politické scéně spjatým se vzestupem tzv. starých ( z dob NF) lidoveckých struktur. Nejde jen o KDU, ale i o TOP 09, v jehož čele stojí bývalý předseda KDU Kalousek a ochránce církve Schwarzenberg. Souvisí s tím i možnost, že dnešní ODS je zvolením Fialy do svého čela naprogramována k postupnému splynutí s těmito kryptoklerikálními stranami, resp. mocenskými uskupeními. Vůbec by nemělo překvapit, kdyby již existoval projekt jak v dalších letech integrovat všechny tyto strany pod vedením Fialy do nové, tentokrát křesťansky (čti radikálně katolicky) orientované velkopartaje, včetně kapitálů (hmotných i intelektových) uchovaných ve strukturách ODS.

Dedukovat, jaký úkol zde plnil kapitán StB Král, resp. JUDr. Vlastimil Chalupa, co jeho mise sledovala, je ale obtížnější. Ví to jen on (pokud ještě žije) a možná i Petr Fiala. Odésáci se to možná dovědí postupně, i když v trochu zakamuflované podobě. Možná to vše souvisí i s pozoruhodným vzestupem lidí původem z katolických moravských rodin v politických strukturách ČR (i v jiných partajích, včetně socanů). V Čechách je totiž ateistů výrazná většina.

Přejít do diskuze k článku