SINGAPUR – „Dejte si pozor, co zveřejňujete na Facebooku,“ varoval americký prezident Barack Obama loni v září americké středoškoláky. „Ať uděláte cokoliv, někde ve vašem pozdějším životě se to objeví.“
Toto ponaučení získáme „natvrdo“ vlastně všichni: digitální informace téměř nikdy nevymizí, i kdybychom si to přáli. Výsledkem je trvalá stopa minulosti v přítomnosti. Tato skutečnost je jedním z největších problémů, jimž bude společnost čelit v době, kdy se počítače a internet stávají stále významnější součástí každodenního života.
Po celá tisíciletí bylo uchovávání informací nákladné a časově náročné, zatímco zapomínání představovalo přirozenou součást lidského bytí. V digitálním věku platí pravý opak: levné paměťové kapacity počítačů, výkonné procesory a všudypřítomný internet učinily z uchovávání informací normu.
Zamysleme se například nad tímto faktem: máme sklon uchovávat na harddisku hrubé koncepty, e-mailovou komunikaci za několik let a tisíce příšerných digitálních fotografií nikoliv proto, že stojí za to si je pamatovat, nýbrž proto, že je dnes obvyklé si je ponechávat. Nákladné je naproti tomu rozhodovat, co vymažeme. Zbavovat se dat stojí skutečně daleko více času a úsilí než si data ponechávat. A tak pro všechny případy klikneme na tlačítko „uložit“.
Stojí však za to mít na paměti, že i zapomínání má obrovskou hodnotu. Umožňuje nám přesahovat detaily a zobecňovat, vidět les namísto pouhých stromů.
Když některé informace časem zanikají, stává se svět srozumitelnějším, protože si uvolňujeme ruce a můžeme se soustředit na to, co je důležité. Zapomínání nám také umožňuje odpouštět druhým. Uvadající vzpomínky na minulé zážitky umožňují rozkvět vzpomínek nových, stejně jako tlející listí umožňuje nový růst. Zapomínání nám tedy jako jednotlivcům i jako společnosti dává druhou šanci povznést se nad minulé chyby a přehmaty a akceptovat, že se lidé postupem času mění.
Digitální paměť však tento přirozený proces zastavuje. Minulost je pak navždy přítomností, kterou lze kdykoliv vyvolat zadáním několika povelů na klávesnici nebo mobilním telefonu.
Stále více jsme konfrontováni se zastaralými informacemi vytrženými z kontextu, ať už jde o anachronické zprávy, emocionální e-maily nebo kompromitující fotografie, na které jsme dávno zapomněli. Stále více zaměstnavatelů si například zjišťuje informace o uchazečích prostřednictvím Googlu a sociálních sítí. Objevila se již řada případů, kdy bylo lidem odepřeno pracovní místo nebo povýšení kvůli tomu, co o nich vyšlo najevo. Takové údaje jsou však jen odrazem minulosti daného člověka; jen zřídkakdy poskytují přesné informace o jeho současnosti.
Obamovo nabádání nám připomíná, abychom více rozlišovali mezi informacemi, které sdílíme na internetu. Jeho rada v podstatě vyzývá k jisté formě digitální abstinence. Je to pochopitelný a pragmatický návrh – ale nemusí být nutně dobrý.
Jako jednotlivci i jako společnost můžeme ze vzájemného sdílení informací mnoho vytěžit. Příliš přísná autocenzura toho, co na internetu děláme, by nám odepřela jeho výhody.
Lepším přístupem by bylo zajistit, aby digitální informace, stejně jako jejich neelektronické varianty včerejška, mohly postupem času mizet. Za prvé bychom mohli přiřazovat digitálním souborům „expirační dobu“, aby naše digitální systémy vymazaly příslušný soubor, jakmile vyprší předepsaný čas.
Za druhé bychom se mohli rozhodnout, že své informace vystavíme jisté formě digitálního „rezivění“, takže se budou pomalu rozpadávat (a pokud bychom si někdy přáli získat část z nich zpět, museli bychom podniknout proaktivní kroky). Za třetí bychom mohli minulé informace separovat, takže by jejich získání vyžadovalo zvláštní úsilí nebo dodatečný čas, čímž bychom snížili pravděpodobnost, že na ně náhodou narazíme.
Čím více střemhlav se řítíme do budoucnosti, tím více slučujeme data a nánosy minulosti a nezvratně je přenášíme do přítomnosti. Potřeba změny se však netýká jen způsobu uchovávání a opětovného získávání informací, ale i způsobu našeho uvažování o nich. Břímě neleží pouze na počítačích, ale ve stejné míře i na nás.
Copyright: Project Syndicate/Institute for Human Sciences, 2010.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.
Přetisk materiálu z těchto webových stránek bez písemného souhlasu Project Syndicate je porušením mezinárodního autorského práva. Chcete-li si svolení zajistit, kontaktujte prosím distribution@project-syndicate.org.
