Nord Stream: Rusko-německá geopolitická plynová strategie




Červenec 9, 2010

V poválečné historii spolkové republiky mají němečtí kancléři tendenci zmizet, když začnou usilovat o politické cíle, které se příliš odklánějí od washingtonské geopolitické linie. V případě Gerharda Shrödera šlo o dva neodpustitelné „hříchy“. Tím prvním byl jeho otevřený nesouhlas s americkou invazí do Iráku v roce 2003. Tím druhým, strategicky mnohem vážnějším, bylo jeho jednání s ruským premiérem Putinem o novém velkém plynovodu z Ruska, který by dopravil plyn do Německa a vyhnul se přitom tehdy nepřátelskému Polsku. Dnes dosáhla první větev plynovodu Nord Stream pobřeží Meklenburska-Předního Pomořanska u baltského města Lubmin, což z tohoto města učinilo geopolitický bod obratu pro Evropu i Rusko.

Gerhard Schröder ve skutečnosti vděčil za svou pozici tiché, ale vlivné podpoře amerického presidenta Clintona, který podle našich zdrojů z německé SPD požadoval, aby Schröderova rudo-zelená koalice, pokud bude zvolena, podpořila válku USA a NATO proti Srbsku v roce 1999. Washington chtěl ukončit éru Helmuta Kohla. V roce 2005 byl však Schröder pro Washington příliš „německý“ a Bushova administrativa údajně začala zřetelně věnovat pozornost podpoře jeho následovníka.

Jeho posledním kancléřským činem bylo schválení Nord Streamu, obřího plynovodu z ruského přístavu Vyborgu u finských hranic do Lubminu. Před tím, než definitivně opustil svou kancelář, stal se Schröder předsedou správní rady společnosti Nord Stream, společného podniku ruského státního Gazpromu a německých společností E.ON-Ruhrgas a BASF-Wintershall. Současně pozvedl svůj kritický hlas proti americké zahraniční politice, když obvinil Gruzii, americký loutkový stát, z iniciace války proti Jižní Osetii v roce 2008.

Polský neokonzervativní ministr zahraničí Radoslaw Sikorski, blízký spojenec Washingonu, v roce 2006 přirovnal konsorcium Nord Stream k paktu mezi Sověty a německými nacisty z roku 1939. Od pádu Sovětského svazu bylo snahou Washingtonu vypěstovat si Polsko jako klín, který zablokuje užší rusko-německou hospodářskou a politickou spolupráci, součástí této politiky bylo i rozhodnutí o umístění americké protiraketové obrany a později řízených střel Patriot v Polsku, zaměřených na Rusko.

Navzdory razantní politické opozici z Polska a dalších zemí dokončil tento měsíc Schröderův Nord Stream přesně podle plánu svůj první velký cíl, když první ze dvou větví plynovodu dosáhla pevniny u Lubminu. Nejpozději v tomto měsíci bude dokončena druhá větev a plynovod zahájí provoz na konci roku 2011, čímž se stane největším podmořským plynovodem na světě, přepravujícím 55 miliard krychlových metrů plynu ročně po celé Evropě. Podmořská trasa prochází teritoriálními vodami a výhradními ekonomickými zónami Finska, Švédska, Dánska a Německa, vyhýbá se Polsku a pobaltským státům.

Z Lubminu, která bude přečerpávací stanicí, povede plynovod OPAL (Ostsee-Pipeline-Anbindungs-Leitung) 470 kilometrů Saskem až na českou hranici. Další trasy západního potrubí budou dodávat ruský zemní plyn prostřednictvím existujícího potrubí do Holandska, Francie a Spojeného království, čímž významně zvýší energetické vazby mezi EU a Ruskem, což je vývoj, který nepotěší Washington.  Francouzský GDF Suez, dříve Gaz de France, právě odkoupil devítiprocentní podíl Nord Stream AG, holandská plynařská společnost N. V. Nederlandse Gasunie vlastní stejných 9 %, což dává danému projektu širokou spoluúčast EU, a znamená nesmírný geopolitický úspěch Putinově a Medvěděvovo vlády, a to navzdory silné americké opozici. Nord Stream má nyní dlouhodobé dohody o dodávkách plynu do Dánska, Spojeného království, Francie, Nizozemska, Belgie a samozřejmě Německa.


Severní a jižní energetický proud

Gazprom dělá také pokroky v druhém významném projektu výstavby plynovodů, South Streamu, který přivede zemní plyn z jižního pobřeží Ruska pod Černým mořem do Bulharska, aby nakonec skončil v Itálii. Bulharská vláda schválila 7. července po dlouhých jednáních účast své země na tomto projektu Gazpromu.

Plynovod South Stream bude přepravovat ruský plyn do západní Evropy, přičemž vynechá Ukrajinu, kde Washington v posledních letech použil značného úsilí k tomu, aby dostal zemi do protiruské a proatlantické pozice. Většina ruských plynovodů vedla přes Ukrajinu na Západ, což byl pozůstatek ze sovětské éry, kdy ekonomiky obou zemí byly sjednoceny do jednoho celku,  a to činilo Moskvu vysoce zranitelnou, když v lednu 2005 "Oranžova revoluce", podporovaná Američany, vynesla k moci kandidáta Washingtonu Viktora Juščenka, který měl posílit proatlantickou a protimoskevskou linii na Ukrajině. Nedávné volby tam výrazně snížily napětí mezi Moskvou a Kyjevem, protože nový ukrajinský prezident Viktor Janukovyč posunul Ukrajinu k neutrálnějšímu postoji mezi Moskvou a NATO, s cílem udržet vazby na oba dva. Příbřežní části potrubí plynovodu South Stream, společně provozované ruským Gazpromem a italským ENI, poběží z ruské kontinentální části pod Černým mořem na bulharské pobřeží. Podle nové smlouvy s Bulharskem budou použity pro další tranzit stávající bulharské plynovody.

Washington podnikl velký nátlak na země EU i na Turecko, aby vybudovaly plynovod Nabucco, alternativu k ruskému South Streamu, který by Rusko eliminoval. V tuto chvíli má však Nabucco velmi malou podporu v EU a nedostatek zdrojů zemního plynu k naplnění potrubí.

Dokončením plynovodu South Stream by se mohlo vytvořit velké geopolické spojení mezi zeměmi EU, střední Evropy a Ruskem, tedy něco, co může být geopolitickou noční můrou Washingtonu. Americká politika od doby II. světové války byla zaměřena na dominanci nad západní Evropou, nejprve rozdmýcháváním studené války se Sovětským Svazem, po roce 1990 pak rozšířením NATO na východ až k ruským hranicím.

Nezávislejší západní Evropa se však raději obrátila na východ než přes Atlantický oceán, což by mohlo znamenat obrovskou porážku pro pokračující americkou politiku dominance „jediné supervelmoci".

Tak se bezděčně, ať už si to jeho občané uvědomují, nebo ne, stalo půvabné přímořské letovisko města Lubmin v severovýchodním Německu skutečným stěžejním bodem geopolitického dramatu mezi Washingtonem a Eurasií.

 

Překlad: Clair

 

Převzato z Global Research

Přejít do diskuze k článku