Nový pohled na propagaci demokracie

Cambridge – Prezident George W. Bush proslul vyhlášením propagace demokracie za ohnisko americké zahraniční politiky. S takovou rétorikou nebyl osamocen. Podobná prohlášení jsme slyšeli od většiny amerických prezidentů už od Woodrowa Wilsona.

Bylo tudíž pozoruhodné, když ministryně zahraničí Hillary Clintonová letos vypovídala před Kongresem o „třech D“ americké zahraniční politiky – obraně (defense), diplomacii a rozvoji (development). „D“ demokracie bilo do očí svou nepřítomností, což naznačovalo změnu politiky vlády Baracka Obamy.

Bill Clinton i George W. Bush často poukazovali na blahodárné účinky demokracie na bezpečnost. Citovali sociologické studie prokazující, že demokratické státy zřídka vstupují do vzájemných válek. Avšak budeme-li se vyjadřovat pečlivěji, akademici dokládají, že mezi sebou téměř nikdy neválčí liberální demokracie, a možná že liberálně ústavní kultura je důležitější než pouhý fakt konání voleb.

Volby jsou sice důležité, ale liberální demokracie není jen „elektokracií“. Za nepřítomnosti ústavních a kulturních mantinelů mohou volby vyvolávat násilí, jako třeba v Bosně nebo v palestinské samosprávě. A neliberální demokracie spolu bojují, jako například Ekvádor a Peru v 90. letech minulého století.

V očích mnoha domácích i zahraničních kritiků myšlenku propagace demokracie poskvrnily excesy Bushovy vlády. Když Bush odůvodňoval invazi do Iráku vzýváním demokracie, naznačovalo to, že demokracii lze uvalit pod namířenými hlavněmi zbraní. Pojem demokracie se začal spojovat s její konkrétní americkou odrůdou a zabarvil se imperialistickým odstínem.

Bushova nadsazená rétorika byla navíc často v rozporu s jeho praxí, čímž si vysloužil obvinění z pokrytectví. Bylo pro něj mnohem snazší kritizovat Zimbabwe, Kubu a Barmu než Saúdskou Arábii a Pákistán a svou počáteční kritiku Egypta brzy zmírnil.

Existuje ovšem nebezpečí, že se na selhání politik Bushovy vlády bude reagovat přehnaně. K růstu demokracie nedochází z amerického donucení a může mít mnoho podob. Touha po větší politické účasti je široce rozšířená spolu s tím, jak se ekonomiky rozvíjejí a lidé si uvykají na modernizaci. Demokracie není na ústupu. Nevládní organizace Freedom House na počátku Bushových let uváděla na svém seznamu 86 svobodných zemí a do konce jeho funkčního období došlo k mírnému nárůstu na 89.

Demokracie zůstává vhodným a všeobecným cílem, ale je důležité rozlišovat mezi cílem a prostředky jeho dosahování. Je rozdíl mezi rázným prosazováním a jemnější podporou demokratizace. Vyhýbání se nátlaku, ukvapeným volbám a pokrytecké rétorice by nemělo znemožňovat trpělivou politiku, která spoléhá na hospodářskou pomoc, zákulisní diplomacii a multilaterální přístupy k podpoře rozvoje občanské společnosti, právního řádu a dobře organizovaných voleb.

Pro zahraničněpolitické metody určené k podpoře demokracie v zahraničí jsou neméně důležité způsoby, jimiž ji praktikujeme doma. Když se snažíme demokracii vnucovat, pošpiňujeme ji. Když dodržujeme vlastní nejlepší tradice, můžeme podnítit napodobování a vytvořit měkkou moc přitažlivosti. Ronald Reagan tento přístup nazýval „zářné město na kopci“.

Řada lidí ve Spojených státech i mimo ně kupříkladu začala na americký politický systém pohlížet cynicky a tvrdit, že mu vévodí peníze a že je pro lidi zvenčí uzavřený. K obnovení měkké moci americké demokracie značně přispělo zvolení Baracka Husseina Obamy v roce 2008.

Dalším aspektem americké domácí praxe liberální demokracie, o níž se v současnosti debatuje, je to, jak USA řeší hrozbu terorismu. V klimatu nesmírného strachu, který následoval po útocích z 11. září 2001, Bushova vláda natahovala na skřipec právní výklady mezinárodního i vnitrostátního práva, které poskvrnily americkou demokracii a oslabily měkkou moc USA.

Svobodný tisk, nezávislé soudnictví a pluralitní zákonodárný sbor naštěstí pomáhaly udržovat o těchto praktikách veřejnou debatu. Obama prohlásil, že do roka uzavře detenční zařízení v zálivu Guantánamo, a odtajnil interní právní memoranda, která se používala k ospravedlňování postupů, jež se dnes všeobecně pokládají za mučení zadržovaných.

Otázka, jak se vypořádat s terorismem, ovšem není jen věcí historie. Hrozba zůstává aktuální a je důležité nezapomínat, že lidé v demokraciích chtějí jak svobodu, tak bezpečnost.

Ve chvílích krajního strachu se kyvadlo přístupů vychyluje do bezpečnostní škály tohoto spektra. Abraham Lincoln během občanské války pozastavil platnost práva habeas corpus – principu, že zadržení mají právo napadnout své věznění u soudního dvora – a Franklin Roosevelt zkraje druhé světové války internoval americké občany japonského původu.

Když jsou dnes někteří soudnější příslušníci Bushovy vlády tázáni, jak si mohli osvojit přístupy, které prosazovali v roce 2002, zmiňují antraxové útoky, které přišly po 11. září, zprávy tajných služeb o blížícím se útoku pomocí jaderných materiálů a obecný strach z druhého útoku na americký lid. Za takových okolnosti vzniká napětí mezi liberální demokracií a bezpečností.

Terorismus je formou divadla. Vyvolává účinky nejen prostou zkázonosností, ale dramatizací ohavných zločinů proti civilistům. Terorismus je jako džiu-džitsu. Slabší z protivníků vítězí využitím energie silnějšího proti němu samému.

Teroristé doufají, že vyvolají atmosféru strachu a nejistoty, která nás vyprovokuje k tomu, že se budeme sami poškozovat podrýváním liberální demokracie. Máme-li zachovat a podporovat liberální demokracii doma i v zahraničí, bude nezbytné předcházet novým teroristickým útokům a zároveň rozumět chybám minulosti a vyhýbat se jim. Právě takovou debatu dnes v USA vede Obamova vláda.