O Ukrajině trochu jinak

Tolik lží a vůbec dezinformací, kolik bylo vyprodukováno v posledním měsíci kolem Ukrajiny a následně i kyjevských událostí, to už tady dlouho nebylo. I my, kteří se televizní bedně a úplatným novinám vyhýbáme jako čert kříži, patříme k  obětem dnešních médií chrlícím různé texty a šoty o tom, co se podle nich děje na Ukrajině, nebo spíše v jednom městě Kyjevě, příp. na jednom z kyjevských náměstí, které se na chvíli stalo pupkem mediálního světa v minulých týdnech. Ani nemá smysl pokoušet se to vyhodnotit. Nebyli jsme u toho, a nejsme často ani ochotni nahlédnout do toho, co se tam dělo, děje a bude dít. Byl jsem varován, abych k tomu nepsal ani řádku. Ale něco mě nutí – podobně jako ve známé básni Erbena o vodě – abych tohle napsal, jinak snad nebudu mít klid. Zvlášť teď, když jsem si přečetl názor současného největšího odborníka na zahraniční politiku Zaorálka, že my, tedy Česko, neuznáváme Janukoviče za prezidenta. Toho samého, na jehož oficiální návštěvu v Praze se ještě nedávno připravoval. Trochu mne ale uklidnilo, že krátce předtím totéž zaznělo z Washingtonu. Už jsem si říkal, že se  to s tou samostatností v zahraniční politice nějak přehání.

K dojmům z minulých týdnů o dění v Kyjevě: Bylo tam pro zvědavce nachystáno mnoho různých kulis, včetně včas zapálených pneumatik. A také některé velmi pečlivě naaranžované akce, na nichž se zúčastnilo mnoho lidí. Někteří věděli, jaké mají hrát role, jiní netušili. Jen byli zvědaví. Ti na to také nejvíce doplatili. A u toho spousta politiků a hlavně novinářů. Slétli se tam jako masařky na pořádně tlející mršinu. Jsou to ale ještě vůbec novináři, nebo jen kulisáci? Tahle otázka se vnucovala zvláště poté, co dění na tomto náměstí procházelo fázemi zvýšeného i zmenšeného napětí. Logicky tedy našince napadá: „Proč ještě o tom vlastně psát a přidávat k tomu novinářskému póvlu něco navíc?“. Vždyť kdyby se toho nechytla právě média, tak by to nejspíše vše vyšumělo jako šumák ve sklenici vody.

Možná je však více příčin k tomu zabývat se tím, co se tam děje. Nejen to, že účet za tuto zábavu musí někdo zaplatit. A kdo jiný než třeba my? A také proto, že naši předci přece jen kdysi přišli do Čech právě někde z prostoru mezi Dněprem a Vislou. Aspoň se to tak traduje ve starých bájích. Je to tedy možná naše pravlast, i když ti, co odtamtud přišli někam pod Říp, našli zde už jiné, dříve usazené lidi. Někteří hovořili keltsky. Od té doby trpí někteří naši předkové, kteří se s nimi smísili, cystickou fibrózou, což spolehlivě svědčí o jejich bójských kořenech. Tato nemoc je genetická a přenáší se z dávných dob (snad někdy v období 1 200 let před n. l.) z generace na generaci. Jiní jsme asi spíše po Germánech, kteří zde také žili a nechali zde své ženy a děti, když se vydali na válečné výpravy či jiné toulky po světě nazývané někdejšími historiky stěhování národů. Určitě máme mezi svými předky, byť vzdálenými, ale i jiná etnika. Tak to tenkrát chodilo. Máme tedy asi společné předky i s mnohými z těch, kteří v Kyjevě dnes žijí. I to tedy může být důvod k zamyšlení se nad tím, proč se tam právě něco děje. Příbuzní jsou prostě příbuzní.

Nemyslím si – tak naivní snad zase nejsem – že si to někdo právě takhle objednal. Určitě aspoň část z toho plánována nebyla. Spíše bych se klonil k představě, že čas od času dojde ve stávajících společnostech skládajících se vesměs z mnoha menších komunit k něčemu, co se dá přirovnat k sopečnému výbuchu. Ten dým z pneumatik to docela připomínal. Prostě se lidé nechtějí dále chovat jako ovce jdoucí na porážku. Zvlášť když jde o mladé muže, jejichž životním krédem se stalo: A dost. Je třeba změna. Kdy jindy, než teď a jak jinak, než že se o to pokusíme právě my. Někde v pozadí toho všeho byla naštvanost. A také bezradnost. Co dál? Nechat lidi jako Klička, Timošenkovou, Jurčenka, Janukovyče, předtím i jiné či ty další, které ani neznáme (pochybuji, že známe i tyto, které jsem zde vyjmenoval), aby mluvili jejich jménem, chovali se jako by to všechno bylo jejich a my byli něco jako exkrement? A přitom všem už tito známí i neznámí bossové krkali z toho, jak se přežrali nakradeným majetkem?

Tohle a mnohé tomu podobné bývá příčinou revolucí a také toho, co jen jako revoluce chce vypadat. V případě Ukrajiny je dost indikací k tomu, abychom si uměli představit, že někde za tím jsou vykalkulované zájmy. Investorům ze zahraničí, nejen Číňanům, a některým, dokonce i českým pseudopodnikatelům jde o černozem, jiným jde o Krym, a jiným jde o zase o něco jiného, co se ještě nestihlo rozkrást. Některé skupiny na Majdanu mohly být klidně cíleně, s předstihem a promyšleně připraveny a nasazeny k akci, aby k tomu dělaly kulisy. Jiné skupiny se k tomu jen přidávaly. Některé snad i spontánně. Prostě cirkus. Za pár týdnů, možná měsíců a v nejhorším za pár let zjistíme, cui bono. Tedy co, co zjišťují ze všeho nejdříve kriminalisté jdoucí po stopě zločinu.

Bývalo mi Ukrajinců dost líto, když jsem na počátku 90. let viděl – jako mnozí z nás – jak jezdí za obživou i k nám, aby tady při práci na stavbách i jinde vydělali pár dolarů a snažili se je poslat domů, aby jejich rodiny měly z čeho přežít. Jen přežít, ne se mít. Bohatá země nejen na půdu, suroviny, ale i na to, co je v lidech, poměrně vzdělaných a přitom tak chudých, přitom dlouhodobě devastovaná a ničená, škoda mluvit. Byla a je v pravém slova smyslu vykořisťovaná. Systematicky odíraná všemi, kteří si z ní chtěli a stále chtějí něco ukrást. Sovětští bolševici, němečtí nacisti, ale i ti vlastní. Cítil jsem soucit s těmi novodobými otroky, kteří dřeli celý den, bydleli v přelidněných a předražených maringotkách i pokojích, bez jakéhokoliv pojištění v případě nemoci či úrazu. Soucit a bezmoc, nic moc víc, protože i my jsme měli mnoho problémů, a nevěděli jsme sami, jak je řešit. Dokonce u nás byly udělány na toto téma i některé výzkumy.

Pro některé z nás to samozřejmě často byli jen ti, co už to tady znali ze svých nucených pobytů v Milovicích a v jiných sovětských posádkách. Bývalí okupanti. Pomohli s rekonstrukcemi mnohých domů, cest a bůhvíčeho, ale sami si příliš nepomohli. V době, kdy byli pryč, se doma stačily zorganizovat skupiny, které si rozdělily Ukrajinu na svá teritoria. Dnes se nejspíše mnohé tyto skupiny rvou právě mezi sebou o to, která bude mít větší teritorium. My jim prý pomůžeme tím, že přijmeme na léčení některé zraněné a na vzdělávání do škol některé, kteří se zasloužili o už proběhlé změny. Nedělám si iluze, ale chci se zeptat: Co naše zdevastované, vytunelované vysoké školy mohou dobrého nabídnout těmto lidem? Kdo z těch, co tam dnes učí může vzdělávat takové lidi v jejich jazyce či v jiném, pro ně srozumitelném jazyce? A to nemluvím o obsahu toho, v čem by se potřebovali vzdělávat. Zažil jsem to a vím své. Bude to jen kšeft. Možná se tam dostanou děti tamějších bossů, které to vezmou jako dva roky prázdnin, anebo to bude zajímavý byznys pro ty zdejší, kteří to tzv. budou organizovat. Třeba pro "nadace" jako je Člověk v tísni.

Něco mne však napadlo. Určitě tím ale naštvu ty lidi, kteří se dnes na Ukrajině i jinde zapřísahají územní jednotou. Je dávno známé, že jednota je užitečná a má smysl jen za určitých okolností. Třeba když ji lidé potřebují. Ale to je právě to, co mnoha dnešním lidem na Ukrajině zjevně chybí. To, jak vznikala nová Ukrajina od konce války, také nebylo v pořádku. Třeba začlenění Krymu do této republiky, anebo o 8 let dříve připojení Podkarpatské Rusi jako západní Ukrajiny do jejího teritoria. Možná jsou právě tyto – v podstatě stále nelegitimní – akty skrytými příčinami napětí, které tam teď propuklo. Možná bychom k tomu i my Češi měli něco říci a hlavně něco pro to udělat. Třeba umožnit, aby se bývalá Podkarpatská Rus, pokud tam ta potřeba bude, dnes jedna z nejchudších oblastí chudé Ukrajiny, mohla rozhodnout, zda chce být k Ukrajině dále připojena. Má to ovšem své podmínky, mj. i podporu EU. Česko by ze svých nanejvýše omezených zdrojů do takové akce těžko mohlo investovat. Přitom jde o něco, co by se jako problém nikdy neobjevilo, kdyby Německo nerozpoutalo 2. světovou válku, a kdyby mu v tom Francie, Velká Británie a Itálie v Mnichově k tomu významně nenapomohly. Samozřejmě jde o návrh přicházející v úvahu jen v případě, že dojde k samovolnému rozpadu Ukrajiny. Fakt je, že Podkarpatská Rus ani za báťušky cara k Ukrajině nepatřila.

Možná by mělo smysl pokusit se takový projekt rychle rozpracovat a hlavně pak zrealizovat. Třeba i jako projekt ve spolupráci se Slováky, možná i s Maďary, ne-li s Vídní. Projekt na podporu Podkarpatské Rusi, tedy té části bývalého první republiky, která byla po Trianonu získána pro ČSR a pak zase po Mnichovu a hlavně někdy na přelomu roku 1944/5 ztracena Benešem a dalšími „politiky“, resp. předána Stalinovi. Nejde o to, aby zvětšila území (beztak malé) některého z těchto států, ale aby dostala šanci se rozhodnout, kam a za jakých podmínek chce směřovat.

Dnešní rozpadání se Ukrajiny na ruskou a ukrajinskou část se může vyvíjet jako seriál na pokračování. Nezabrání mu možná ani občanská válka, kterou lze také očekávat. Pokusme se vrátit dnešní západní Ukrajině její původní identitu. Je jasné, že je to již jiná země, než ta, která nám byla odňata před 70 lety. Ani se nepokoušejme oprašovat iluse, které vnucovali po roce 1989 nějakou dobu jejím obyvatelům čeští republikáni. Berme to jen jako projekt záchrany pro zemi, s kterou jsme kdysi sdíleli republiku. Zemi, která se bude moci – až se separatisté a jiní pseudovlastenci uklidní – potom všem sama rozhodnout, zda si chce zachovat samostatnost, nebo se znovu s někým sjednotit. Bylo by to tedy spíše něco, co by mohlo být pojato jako pocta pro lidi, kteří kdysi vytvářeli první republiku jako demokratický stát. Něco jako splátka dluhu, k němuž se uvázali, když naši předkové (aspoň někteří) „bourali“ Rakousko-Uhersko. Nebo třeba jako reziduum sentimentů k zemi Nikola Šuhaje či Komárkovým „Lovům v Karpatech“.

Možná by jim pár let klidného života a rozvoje pod patronací EU prospělo. Nám by to dalo možná také něco velmi pozitivního. Přinejmenším pocit, že jsme v tomto procesu jako celek užiteční, a že dokážeme tímto způsobem být ještě aktivní. Našim vzdáleným příbuzným někde od Dněpru bychom tím dali najevo, že s jejich problémy dokážeme nejen soucítit, ale že jsme schopni pomoci je konstruktivně řešit. Protože nikdo nechce přece rozdělovat Ukrajinu, pokud se ovšem nebude chtít dělit ona sama. K čemu by to bylo? Jde jen o to poskytnout ji nezbytný čas a oddech. Osvobodit ji od jejích oligarchů a zkorumpovaných pseudovůdců, kteří z ní dělají teď potravu pro zvrhlá média, aby je mohly potom snadněji sežvýkat a pozřít. Možná by to byl zajímavý úkol i pro pana Zaorálka.

Přejít do diskuze k článku