O jedné knize

Březen 27, 2010

Před více než rokem jsem dočetl knihu Zdeňka Mahlera: Spirituál bílého muže aneb Dvořák v Americe (nakladatelství PRIMUS, rok vydání 1998) a musel jsem se okamžitě pustit do ní ještě jednou a pak znovu, a několikrát. Něco takového se mi dosud nestalo, tak na mě její obsah zapůsobil. Posléze jsem se o tom, co Antonína Dvořáka v Americe potkalo, zmínil lidem ve svém okolí, a každý překvapeně zíral. Obrátil jsem se emailem na pražskou rozhlasovou stanici Vltava, která se zabývá vážnou hudbou. Zajímalo mě, a to trvá dodnes, co je skutečností a co fantazií. Na odpověď už čekám asi jeden rok. Myslím si, že toto téma by mohlo zaujmout nejen každého Čecha, nýbrž i, vzhledem nadnárodnímu významu Antonína Dvořáka, nejednoho cizince, který má rád jasno, a proto jsem přesvědčen, že by ty detaily měly vejít v co nejširší známost. Zvědavce volím i přesto, že kvůli některým aspektům jsem jeho stránky přestal před několika roky navštěvovat, jak jsem čtenáře tehdy uvědomil. Nyní však věřím, že jedině tady může najít toto téma živnou půdu. Oprávněnou živnou půdu.


Vyjímám z knihy ty pasáže, které mě k opakovanému čtení přiměly. Jako doklad také zpřístupňuji fotografie celých stránek, kde se zmiňované pasáže nalézají. Podotýkám, že neuvádím své názory, jen přenáším úryvky z výše jmenované knihy. Důraz jsem kladl na to, aby předložené události byly co nejméně vytrženy z celkového kontextu knihy, i když úryvek je vždy vytržením, a dokonce i tato samotná kniha je vytržením z kontextu Dvořákova života.

[Dvořák]

Z Předmluvy:

"O Antonínu Dvořákovi se dodneška traduje, že jeho život byl nedramatický a fádní, prý zajištěná existence vyplněná jen psaním not… Což je náramný omyl! Stačí zaměřit se pozorněji třeba na epizodu o skladatelově pobytu v Americe – a vynoří se nám drama, přesahující svým dilematem až do našich současných osudů…"


Protože nejúčinněji působí pohled zevnitř, vložil jsem vyprávění do úst přímého účastníka – svědectví nám zprostředkuje Dvořákův žák a famulus, jenž americky exkurz prožil s geniem doslova i obrazně pod jednou střechou. Příběh je založen na dokumentech, paměti i fantazii – fakta tvoří sloučeninu s fikci – jde tedy o faction.


Strany 46 a 47

[melodický motiv americké hymny]

"Jak zní přesně slova tý vaší hymny?"

Odrecitovala mu:

„My country ‚tis of thee, sweet land of liberty, of thee I sing…"

Deklaroval verše po ní, dbal na přízvuky – jak si je několikrát polohlasem opakoval, přešel do zpěvnosti – a načrtl si melodii do zápisníku – ukázal na osmitaktový zárodek:

"To bude nová americká hymna."

Planoucí prezidentka pak u mě urgovala:

"Už ji dokončil?" "Zatím váhá: prý co by tomu řekli Češi doma, že napsal cizí hymnu – a že by ji asi měl složit rodilý Američan…"

(Doplněk autora tohoto článku: Prezidentkou je myšlena Madame Thurberová, představitelka newyorské konzervatoře, která Antonína Dvořáka do Ameriky pozvala a jejíž manžel vše financoval.)


Strany 89 a 90

"Najmeme ještě místnosti pod střechou." Hned mě zapřáhl: "Přepíšete mi načisto kvintet – za kterej vděčím Spillvillu, a vlastně i vám." Poklepal na čerstvý svazek not: "Schválně – jestli jste chytrej: je tam schovaná jistá fajnovost…"

Zalistoval jsem v rukopise, jehož vzniku jsem byl mimochodem, nevědomky přítomen, a s ustrnutím jsem zjišťoval, že tohle smyčcové dílo je evidentně vrchol Dvořákových komorních skladeb – načež jsem v larghettu narazil na povědomou melodii, na vedlejší téma  ve variační části – ano, byla to ona, kterou jsem kdysi zaslechl co osmitaktový zárodek, z něhož měla vyrůst americká hymna – v Symfonii ho Mistr nepoužil – teprve tady jej rozvinul a vystavěl do vznosného písňového útvaru – počal jsem zkusmo k notám přikládat slabiky textu: dokonale se rytmicky i významově shodovaly!…

"Mistře," vyhrkl jsem, "vy jste opravdu napsal novou americkou hymnu!"

"Zatím to nikomu neříkej," spiklenecky mi tyknul, "napřed ji upravím pro sólový baryton, sbor a orchestr."

(Nikdy však k tomu nepřikročil – a já to tedy nikomu neřekl: a tak Američané dodnes nevědí, že mají ještě jednu hymnu – kterou jim složil sám Antonín Dvořák…)


Strana 95

Ještě mě zarazil – vepsal na titulní stranu své symfonie –

"Z Nového světa"

– pak ji odevzdal budoucnosti…

Už od rána v sobotu 16. prosince 1893 přešlapovala před Carnegie Hallem a podél 57. ulice dlouhá fronta zmoklých zájemců domáhajících se vstupenek – noviny vystupňovaly dychtivost, málem se uzavíraly sázky: dojde k fiasku, či triumfu? V každém případě premiéra slibovala senzaci!

[Šek na 7500 dolarů]

Večer zazářil portál slavnostním osvětlením, přišustily kočáry s pány ve fracích a s dámami ve výstavních róbách – newyorská reprezentace zasedla v napjatém očekávání…

Prezidentka Thurberová uvedla Mistra do čestné lóže – obřadně mu předala slíbený šek (Dvořák ho odevzdal manželce, v tváři paní Anny se rozlila úleva – k šeku nesoucímu památné datum premiéry byl přišpendlen lístek: "Not in cash, because the cashier is ill" – drobná omluva, že částka 7500 dolarů není vyplacena v hotovosti, neboť pokladník Field onemocněl…) – dirigent Seidl zvedl taktovku…


Strany 102, 103 a 104

Manželka rozlepila suché rty, přisvědčila:

"Příště abychom vybírali i na sebe."

A za dveřmi sdělila Dvořákovi, co před koncertem nemohla – vytáhla onen šek na 7500 dolarů:

"Pokladník mi řekl, že na bankovním kontu konzervatoře nezbyl jediný dolar – ano, šek není krytý, je to bezcenný kus papíru!"

Zastihl prezidentku v šatně, skleslou na pohovce – v hrdle mu bublalo:

"Vy jste věděla, že za tenhle šek nedostanu ani vindru – tahala jste mě za nos! – To jsem od vás –"

(…)

V noci vstal, přecházel po ložnici.

Paní Anna se posadila na posteli:

"Zdá se ti opět o žebrácké holi?"

Zavrtěl hlavou:

"Běhám po nějakém městě – s hrůzou, že mi ujede vlak – a nemůžu pořád najít nádraží!…"

Amerika ho zbavila snu o žebrotě – vytlačila ho jiným, modernějším: o labyrintu, o bezvýchodnosti…


Strana 107

Vážená paní Thurberová!" diktovala mi Anna do pera – rozkatila se už na nedobytnou prezidentku, jménem Mistra stylizovala ultimativní dopis – přizvala mne, abych na míste pořídil překlad – Dvořákovi přisunula lejstro, ať varování opíše na čisto;

"Okolnosti mě nutí, abych vás s lítostí informoval, že své dosavadní bezvýchodné čekání nemohu více prodlužovat. Mé přání pomoci americkému umění je vázáno na životní potřeby: ačkoli se osobně velmi málo starám o věci pozemské," Mistr se ošíval – "nechci vidět svoji ženu a rodinu v trvalých nesnázích. Jestliže obratem neobdržím plat, který mi podle smlouvy dávno náleží, předložím případ kuratoriu, a pokud mi nebude věnována okamžitá pozornost, zveřejním svoji situaci ve světovém tisku!"

„Jestli věc dáme do novin, donese se to domů…“ protestoval Dvořák.

Paní Anna smetla námitku mávnutím, musela honem odběhnout, aby podlila jíšku – Mistr toho využil a připsal za sebe, jiným tónem, dovětek:

„Prosím Vás, už nic neodkládejte – rád bych vše uchoval v tajnosti, ale takhle to opravdu dál nejde…“

Dopis s dvojí dikcí působil, jako by ho psal Jekyll a Hyde…

Prezidentka neprodleně pozvala Mistra do svého kabinetu.

(Mockrát jsem si tu schůzku za zavřenými dveřmi představoval – žádná variace nebyla dost odvážná, překvapivý výsledek vzal všem dech…)


Strana 113

Vracel se lodí Saale – stejnou, která ho přivezla. Nepřál si novináře, žádné ceremonie – stáli jsme u můstku jen čtyři: Mistr a jeho choť, Madame Thurberová a já. Protože smlouva vázala doktora Dvořáka ještě pro příští školní rok a prezidentce ukládala doplatit mu 3500 dolarů, ujišťovali se navzájem, že se loučí pouze na prázdniny – všichni jsme věděli, že Mistr Antonín Dvořák odjíždí nadobro, provždy.


Z poznámek (autora knihy) na okraj:

Strana 118

10)  Dům na 17. ulici, v němž Dvořákovi bydleli a kde vznikla Novosvětská symfonie, už nestojí. Jeho poslední majitel mě provedl všemi místnostmi (autora této knihy, můj doplněk), ukázal mi i dvorek lemovaný záhonem, na kterém ještě po stu letech kvetla Dvořákova oblíbená česká srdcovka… Načež vše od něho koupila  za 1 200 000 dolarů protější bohatá nemocnice – a navzdory všemožnému úsilí o záchranu té kulturní památky, dala dům strhnout a vystavěla zde útulek pojmenovaný po Mr. Mapplethorpovi, což byl fotograf, který proslul snímky svých homosexuálních milenců – všichni zde skončili co pacienti s AIDS. – No comment… (str. 36)


Strana 123 a 124

31)  Pokud melodii z variační věty kvintetu Es-dur svěříte barytonu, a když i ostatní smyčcové nástroje nahradíte lidskými hlasy a tónům podložíte slabiky textu, uslyšíte, jak si Dvořák americkou hymnu představoval. Když jsme ji jako dárek k 500. narozeninám poprvé přehráli velvyslankyni USA Shirley Templové, překonala zjevně dojetí žertem: "Odteďka si necháme hymnu od Dvořáka – tu naši dosavadní dáme Rusům – Rusové můžou tu svoji dát Číňanům…" (str. 90)

34)  Žádný ze ctihodných historiků si dosud pořádně nevšiml Dvořákovy směnky, byť je nápadné, že se jediná dochovala (…protože nebyla proplacena, neboť nebyla kryta…) a především, že se její datum přesně na den shoduje s premiérou Novosvětské symfonie (…z čehož se přece odvíjí ještě významnější spojitost…) (str. 95)

35)  Když se přiblížilo 100. výročí od světové premiéry Novosvětské, dohodli jsme se s americkým houslovým virtuosem Issakem Sternem, prezidentem board of trustees v Carnegie Hall, že na jubilejní večer pozvou Českou filharmonii a že koncert bude dokonce zahájen americkou hymnou, kterou složil Antonín Dvořák. New York však neměl zájem o tehdejšího šéfdirigenta CF Gerta Albrechta, jenž tedy zájezd zrušil – ze slavnosti sešlo. (str. 97)


Převzato z www.zvedavec.org

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments