O jednom zažitém mýtu

Povídá se, a mnozí lidé tomu dodnes věří jako Bibli, že jenom díky existenci Evropské unie (a "obranného" spolku NATO) trval v Evropě po 2. světové válce stav míru. Podle mého mínění to není pravda.


K potvrzení opačného stanoviska by stačilo uvést, že jen co se rozpadla socialistická soustava a její organizace RVHP a "útočná" Varšavská smlouva, začíná v Evropě období destabilizace a válek. Nemluvě o blízkém okolí Evropy. Žádný z obhájců tvrzení, že jenom díky existenci EU trval po válce v Evropě mír, nedokáže vyvrátit jednoduchou oponenturu četnými narůstajícími příklady válečných konfliktů a vzrůstajícího napětí jak uvnitř jednotlivých evropských států, tak mezi státy navzájem po rozpadu socialistického bloku. Dnes totiž existuje pouze EU a NATO. Varšavská smlouva, RVHP a systém socialistických států již neexistují. Přesto se nedá popřít, že rakovinné jevy vedoucí k násilí a nestabilitě začaly bujet až po rozpadu socialistické soustavy a jejich organizací.


Jak je to možné? Vždyť podle tvrzení, že jenom EU a NATO děkujeme za nepřerušené období míru, by tomu mělo být právě naopak. Měli bychom se nacházet ve Fukuyamovském konceptu věčného kapotalistického ráje a konzumu bez válek, kde mír je garantován existencí EU a NATO.


Moje vysvětlení je zhruba toto. NATO bylo vždy pomocným prostředkem politiky USA. A ta nikdy nebyla ryze obranná. Jako u každé imperiální velmoci vždy byla poznamenána útočnými choutkami a globálními diktátorskými ambicemi, které se akorát po jistou dobu musely v systému vzájemného vyvažování dvou bloků (který vznikl po recipročním vytvoření Varšavské smlouvy a dorovnání jaderného handicapu – viz můj článek zde na OM) v evropském prostoru a jeho okolí dočasně krotit.


Dalším faktorem vývoje byla nutnost západních zemí po dobu existence socialistického bloku udržovat sociální stát navzdory přirozenosti kapitalistického systému, kde silní požírají slabé a koncentrují ve svých rukou veškerou moc a majetek.


Obě tyto "samoregulační" vnucené  brzdy přirozeného vývoje kapitalismu po rozpadu socialistické soustavy odpadly. Kapitalismus se tedy logicky vrátil k tomu, co mu bylo vždy přirozené. K liberálnímu tržnímu systému bez omezení. Konkurenční systém bez regulačních brzd a sociální zátěže okamžitě akceleroval koncentraci kapitálu – přeskupování veškerého  bohatství a moci na jednu stranu a přeskupování chudoby na druhou stranu pomyslných vah. Zároveň začalo vzrůstat sociální pnutí. Konkurenční tlak a nerovnoměrný vývoj celého systému , včetně přelévání kapitálu za maximalizací zisku, začaly tlačit na vzrůstání napětí mezi státy – koloniemi a centry a zvětšovat pnutí mezi kapitalistickými velmocemi. Toto je tradičně vedeno bojem o trhy, odbytiště, surovinové zdroje, nově rozdělení sfér vlivu. Všechno toto bylo dávno objeveno a je skvěle popsáno v tomto článku. Katalyzátorem pro gradování všech uvedených konfliktů se stalo prohlubování všeobecné systémové krize kapitalismu. Tato navíc způsobila hrocení dávno prachem zavátých vzájemných animozit mezi státy.


Nyní již stačí dosadit si pouze konkrétní aktéry a místa namísto neznámých, které popisují uvedené tendence: Ať již jsou to opakované protesty se sociálním podtextem ve Španělsku, Řecku, Velké Británii, Francii, války o suroviny a kontrolu tranzitu surovin v Afghánistánu, Iráku, Libyi, Sýrii, eskalace napětí a fašistický puč s možnou občanskou válkou na Ukrajině, pnutí mezi Polskem a Ruskem, Polskem a Běloruskem, perspektivně mezi Polskem a Ukrajinou, Maďarskem a Slovenskem, Maďarskem a Rumunskem, vytahování sudetské otázky, etnické pnutí ve Španělsku, vnitřní pnutí ve VB, hrocení vztahu globální supervelmoci s jeho hlavními konkurenty Čínou a Ruskem atd.


Z uvedeného jasně plyne, že to nebyly EU a NATO, kdo udržoval po omezenou dobu pod pokličkou konflikty v Evropě a přirozené vnitřní konflikty kapitalismu. Právě naopak. Hlavním důvodem tohoto relativně mírového období v Evropě byla existence socialistického bloku a nutnost vydržování sociálního státu v kapitalistických státech. Pro potvrzení tohoto tvrzení není potřeba chodit daleko. Dnes právě NATO je nositelem (ať již je to haleno do jakýchkoliv přívlastků) války. Jsou to státy NATO, které opakovaně pod nejkurióznějšími záminkami napadají  jiné státy podle potřeb své dominantní mocnosti a nikoliv naopak. 


V závěru bych se zmínil ještě o jedné věci. NATO není a nemůže být garantem míru v Evropě. Nikoliv jenom kvůli tomu, že jeho velmoci jsou přímými účastníky, mnohdy přímo pyromany válek, nepokojů a násilností, ale také proto, že by asi těžko mohlo internacionálně vojensky zasahovat ve vnitřních sporech jednotlivých států EU (viz třeba Irsko, Skotsko vs. Spojené království, Baskicko, Katalánsko vs. Španělsko), anebo mezi státy EU (ČR – Německo o Sudety, Maďarsko – Slovensko, Turecko – Řecko…)


Proto považuji tvrzení o tom, že jedině díky existenci EU a NATO je v poválečném období v Evropě (a jejím okolí) mír, za zavádějící a nepravdivé. Naopak si myslím, že v prostředí prohlubující se systémové krize kapitalismu, může kupř. neexistence národních měn a nutnost používat europlatidlo v zemích eurozóny působit jako faktor prohlubování procesů směřujících k nestabilitě, násilí a válkám.

Komentujte

Chcete-li přidat komentář, přihlaste se viz Přihlášení.
  Odebírat  
Upozornit na