Obama: Jednou a dost?

Nedávné politické události ve Spojených státech znovu zaměřily naši pozornost na počínání administrativy Baracka Obamy a vývoj vztahů USA s Evropou. Překvapující vítězství málo známého republikánského senátora v Massachusetts bude zapsáno do politických dějin jako klíčová událost raného období Obamovy administrativy. Vyvolává totiž nejen otázky směřující ke krokům Obamova týmu v minulém roce, ale i hlubší otázky ohledně povahy moderního prezidentství.

Před rokem se Barack Obama stal 44. prezidentem USA. V sázce bylo mnoho a ve vzduchu bylo tušit přepisování historie. Přístup Obamovy administrativy k vládnutí se však záhy rozpadl. Její vlak vykolejil a následky jsou nepříjemné. Přístup Obamova týmu ke kampani byl jedinečný, ale jeho přístup k vládnutí minul cíl. Dopustil se dvou zásadních pochybení.

Paul Krugman z New York Times a Charles Cook z National Journal poukazují na to, že administrativa opomenula největší problém – hněv a frustraci lidí v souvislosti s ekonomickou recesí a nejistotou zaměstnání. Namísto toho se Obamův tým v prvním roce vládnutí věnoval velkým politickým bojům a zavazoval se, tedy alespoň do chvíle oznámení výsledků doplňovacích voleb, pokračovat v ještě okázalejších tématech i letos (imigrační reforma, legislativa v oblasti boje s globálním oteplováním, zrušení politiky vylučování homosexuálů ze služby v americké armádě, podpora zákona umožňujícího zastupování zaměstnanců odbory na základě podpisů většiny z nich ap.).

Druhou chybou současné administrativy byl tlak na byznys a detailní pozornost věnovaná reformě zdravotnictví na úkor širší (a zároveň disciplinované) koncentrace na ekonomiku. Úsilí na udržení šedesáti hlasů pro zdravotnickou reformu, zahrnující měsíce strávené nadbíháním dvěma senátorům, odsunulo na druhou kolej oblast, na níž se vždy zaměřoval i Bill Clinton – ekonomiku. V případě zdravotnické reformy mělo být cílem Obamovy administrativy získat pouze prostou většinu, jíž měl k dispozici již v srpnu loňského roku.

K čemu Obamovy chyby vedou? Žádný jiný prezident za posledních padesát let nezaznamenal tak prudký pokles popularity jako on (jeho oblíbenost poklesla o více než 20 %). Zároveň žádnému prezidentovi nikdy v historii nestouply preference oblíbenosti ani o procento mezi prvním výročím začátku funkčního období a prvními „midterm" volbami (které budou v listopadu tohoto roku). Proto se nyní v souvislosti s doplňovacími volbami a prezidentovou Zprávou o stavu unie (Barack Obama ji přednese ve středu 27. ledna 2010 v 18 hodin amerického času) nabízí otázka, zda se administrativa ještě může vrátit na správnou cestu.

Nezdar během prvního roku v úřadu vyvolává také hlubší otázky o úspěchu moderního prezidentství. Jsou všichni dnešní američtí prezidenti odsouzeni k neúspěchu? Je jejich úspěch z definice prchavý? Víme, že v důsledku neustálých volebních klání přetrvává v americké politice již od občanské války jedno základní pravidlo: prezidentova politická strana ve volbách vždy oslabuje. S výjimkou let 1998 a 2002 ztrácí strana u moci v průměru 25-27 křesel ve Sněmovně reprezentantů a čtyři křesla v Senátu. A pokud strana vládne exekutivě i Kongresu, je pravděpodobné, že ztratí více křesel, zvláště pokud se zhorší hospodářské podmínky.

Pro všechny, kteří se zajímají o Evropskou unii, budoucnost NATO, vztahy s Ruskem, budoucí dohody o zbrojení či jednání o energetice a životním prostředí, je orientace současné administrativy na domácí témata šokem.

Stačí Obama a jeho lidé na výzvu, kterou tento obrat představuje, zvlášť když se historické i institucionální síly staví proti nim?

 

Přavzato z Revue politika.

Přejít do diskuze k článku