Obamova největší zrada




Nyní, když president Obama už téměř oslavuje svoji ochotu prodloužit daňové úlevy, které pro ty nejbohatší uzákonil Georg Bush před deseti lety, je na čase, aby si Demokraté položili otázku, jak silně jsou ochotni hájit administrativu, která stále vypadá jako třetí verze dua Bush – Cheney. Tohle je ta věc, kterou očkávali od jeho příslibu ukončení stranické politiky?

Je to odraz toho, jak proběhla současná jednostranná třídní válka, o níž Warren Buffet sarkasticky dodavá, že "jeho" strana vyhrává bez toho, aby musela podstoupit jakýkoli skutečný boj. Rukavice nebyla nikomu hozena do tváře kvůli zkušebnímu balónku, který president a jeho poradce David Axelrod vypustil v posledních dvou týdnech tím, že prodloužil sníženou daňovou sazbu pro nejbohatší 2 procenta „pouze“ o další dva roky. Z praktických důvodů si můžeme eufemismus „dva roky" nahradit slovem „navždy“ – tedy přinejmenším na tak dlouho, než ti nejbohatší odsají dostatek peněz na to, aby mohli zafinancovat zvolení dostatečného množství Republikánů, a mohli tato snížení zavést natrvalo. 

Vypadá to, že Obama vede kampaň za svoji vlastní porážku! Z velké části je to kvůli pomoci Wall Streetu ve výši 13 bilionů dolarů – a zatímco dluh se udržuje nad hlavami „spodních 98 procent“ Američanů – šťastná 2 procenta obyvatel nyní obdrží odhadem ¾ (nebo chcete-li 75 %) zpět na úrocích, dividendách, nájemném a kapitálových ziscích, což je téměř dvojnásobek toho, co obdržela generace před nimi – zatímco zbytek národa byl vyždímán a nastala pro něj doba exekucí.

Ani bychom si nevšimli, že finanční Soudný den nastal, kdybychom dali na současné rozjásané nekonfrontační řečičky Bílého domu. Charles Baudelaire sarkasticky napsal, že ďábel vítězí v okamžiku, když se mu podaří přesvědčit svět, že neexistuje. Dnes to můžeme parafrázovat, když řekneme, že elitní finanční třída vyhrává v okamžiku,  kdy voliči uvěří, že neexistuje – a uvěří, že Obama se snaží pomoci střední třídě, nezredukuje ji na otroky svých dluhů a generaci obětí, až ekonomika spočine v dluhové deflační spirále. 

První záminkou je, že tyto „dva roky“ nás protáhnou současnou dluhy způsobenou depresí. Republikáni plánují získání vetšího zastoupení jak v Kongresu, tak v Senátu v roce 2012 v souvislosti s tím, že se Obamovi bývalí příznivci k němu otočí zády  a zůstanou doma, stejně jako tomu bylo na počátku tohoto měsíce.  Proč volit politika, který slibuje „změny“, ale přitom je pouhým vykřičníkem za bushovsko-cheneyovskou politiku,  počínaje Afghanistánem, přes Irák, až po wallstreetské vedení Demokratů – stranické pravice, jejímž čelným představitelm byl Obamův milovany senátorský mentor Joe Lieberman. Takže „dva roky“ v politických řečičkách opravdu znamená „navždy“.

Druhou záminkou pro snížení daní ultrabohatým je politický handl, který má výměnou získat podporu Republikánů pro rozšíření daňových škrtů pro střední třídu.  Zdá se, jakoby Demokraté právě ztratili svoji většinu v Kongresu. To všechno „vytváření pracovních míst,“ které má být zavedeno zaměstnáváním  pracovníků loděnic na stavbě jachet pro „nové zbohatlíky“ a exekucemi deseti milionů Američanů, kteří se dostali do prodlení se splácením svých hypoték zní jako keynesiánština – nebo to přinejmenším připomíná Thomase Roberta Malthuse, který, jako lobbista pro britskou pozemkovou aristokracii, tvrdil, že pronajímatelé by použili svůj příjem z pronájmu k tomu, aby si najali komorníky, výrobce kočárů a sluhy, a tím udrželi ekonomiku v chodu.  

A stále se to zhoršuje.  Obamovy „bushovské“ daňové úlevy jsou první částí dvojsečného programu, jak přesunout daně na střední třídu, která ho zvolila. Kongresoví ekonomové odhadli, že rozšíření daňových úlev na 2 procenta nejbohatších bude během příštích deseti let stát asi 700 až 750 miliard dolarů. „Jak hodláme vyjít s penězi a půjčit si přitom dalších 700 miliard dolarů?“, ptal se minulý týden Obamy Steve Kroft v pořadu Sixty Minutes v rozhovoru pro CBS.

Byla to rétorická otázka, k jejímuž zodpovězení prezident jmenoval dvojstrannou komisi (z pravičáků z obou stran) pro „léčení“ federálního rozpočtového schodku. Tato Národní komise pro daňovou odpovědnost a reformu (National Commission on Fiscal Responsibility and Reform), médii pojmenovaná jako Komise pro snížení schodku, by mohla být ještě lépe přejmenována na Novou komisi třídní války pro redukci sociálních výdajů a plateb z Medicare pracujícím kvůli snížení daňových výnosů, jež se vracejí zpět těm nejbohatším. Je to trochu delší název, ale někdy je zapotřebí použít více slov, abychom se dostali k jádru věci.

Jádrem věci je to, že „velké ryby požírají malé ryby.“ Není dost peněz z daní, aby mohlo pokračovat bobtnání majetku ultrabohatých, zatím co se nadále předstírá dostatečné šetření, aby zbylo dost na takové placení důchodů a souvisejících sociálních podpor, jaké bylo severoamerickému a evropskému lidu přislíbeno. Něco se dát musí. A bohatí ukázali, že co se týče jich samotných, jsou dostatečně prozíraví, aby převzali iniciativu. Když chcete dopředu vědět, co se chystá ve Spojených státech, sledujte neoliberální evropský boj proti střední a dělnické třídě v Řecku, Irsku a Lotyšsku. 

Co je nutné pochopit, je Obamovo zaprodání, z hlediska toho, jaké prowallstreetské poradce si zvolil – nejen Larry Summerse, Tima Geithnera a Bena Bernankeho (který minulý týden potvrdil svoji loajalitu k monetarismu Miltona Friedmana z chicagské školy), ale také jeho Komisi pro snížení schodku. Většina z těchto poradců jsou zastánci ořezávání sociálního zabezpečení,  zdravotní péče a jiných sociálních výdajů, aby mohli rozpočet „svobodně“ využívat pro „nemandatorní“ výdaje. Během deseti let budou úroky ze státního dluhu (které tandem Reagan a Bush starší zečtyřnásobil, a  tandem Bush ml. a Obama dále zdvojnásobil) činit 1 bilion USD ročně. Co se týká vojenských výdajů na Blízkém východě, v Asii a jiných oblastech, které jsou odpovědné za velkou část deficitu platební bilance Spojených států, Komise je přesvědčena, že Kongres se zhostí tohoto úkolu  a podřídí se jakémukoliv smyšlenému zahraničnímu ohrožení, které bude vyžadovat nové ozbrojené síly.

Veřejnosti je předložena noční můra bilionového schodku k zaplacení starobních důchodu během příštího půl století – jakoby státní pokladna a FED právě nerozdali Wall Streetu 13 bilionů dolarů nouzové pomoci bez mrknutí oka. Obamových 750 miliard dolarů na daňové úlevy nejbohatším dvěma procentům je pouhá třešnička na dortu, kterou budou bohatí pojídat, když fronty na chleba budou příliš dlouhé.

Všechno to je nezdravá ekonomika. Vytváření schodkových rozpočtů je způsob, jak moderní vlády nalévají do národního hospodářství další úvěry a kupní sílu,  aby umožnily jeho růst. Když nevytvářejí schodky – např. když mají přebytky, stejně jako tomu bylo za Billa Clintona v letech 1993 až 2000 – musí být úvěry vytvářeny bankami, pomocí úroků. A problém s bankovními úvěry je ten, že většina z nich je poskytnuta proti zástavám na tom samém místě. Důsledkem je snaha navýšit ceny nemovitostí a ceny na burze. Tím se vytvoří kapitálové výnosy – které "původní" daň z příjmů v USA z roku 1913 považovala za běžné příjmy, ale které jsou dnes zdaňovány pouhými patnácti procenty (pokud jsou vůbec vybírány, což je málokdy v případě komerčních nemovitostí). 

Komise pro snížení schodku odkryla tohle tajemství svým návrhem na odstranění daňových úlev na vysoké ceny domů, jež jsou financovány hypotečním dluhem. Návrh je namířen pouze proti majitelům domů  – „střední třídě“ – nikoliv proti nepřítomným vlastníkům, investorům do komerčních nemovitostí a korporátním lupičům či ostatním elitním klientům bank. (Pozn. edit.: Nepřipomíná to tak trochu atak české vlády proti stavebnímu spoření?)

Finanční úřad (IRS) povoluje odepsání hypotéčních úroků z daní pod záminkou, že jsou nezbytné k podnikání. Ve skutečnosti je to dotace na pákování dluhů, jež je použita jako protiklad k investici (s použitím vlastních peněz). Toto daňové vydávání dluhu za investici je z velké části odpovědné za přísun dluhů do americké ekonomiky, povzbuzuje korporátní nájezdníky s toxickými dluhopisy, přidává úroky do nákladů na podnikání, a tím zapřičiňuje deflaci, která přivádí ekonomiku do krize. Tato dotace na pákování dluhu je také největším vládním dárkem bankám. A také tím porušuje všechna pravidla klasické ekonomie „volného trhu“ z devatenáctého století.

Tabulka 7.11 Účtu národních příjmů a produktu (NIPA) hlásí, že v roce 2009 dosáhl celková výše peněžních úroků, jež byly zaplaceny v americké ekonomice, 3 240 miliard dolarů. Majitelé domů zaplatili méně než šestinu z této částky (572 miliard dolarů) za domy, ve kterých přebývali. Obamova Komise odhaduje, že odstraněním daňové slevy z tohoto úroku by do státní pokladny v roce 2012 přibylo 131 miliard dolarů.

Obhájci ukončení této slevy na dani mají důvodnou pochybnost, že daňové odpočty hypotéčních úroků ve skutečnosti žádné peníze majitelům nešetří. Je to prý jen krátkozraká iluze. A jejich argument je správný – naprosto správný. To, co vláda dává „majitelům domů“ na jedné straně,  je předáno hypotéčnímu bankéři v „tržním procesu“, jenž vede nabyvatele majetku, aby dal bankám do zástavy čistou využitelnou nájemní hodnotu kvůli tomu, aby získal půjčku na koupi domu (kancelářské budovy nebo celé firmy). "Rovnováhy" je dosaženo v momentě, kdy nájemní hodnota, kterou připustí finanční úřad, umožní, aby nemovitost byla kapitalizována prostřednictvím bankovních úvěrů.

Výsledkem je, že to, co se jeví jako „pomoc majiteli domu“, aby si mohl dovolit platit hypotéku,  se obrací v něco, co jim pouze umožňuje, aby si mohli dovolit platit vyšší úroky svým bankéřům. Tato daňová prémie využívá majitele jen jako prostředníka k převedení daňového zvýhodnění bankám.

Situace se stále zhoršuje. Odstraníte-li tradiční daně z nemovitostí, pak místní, státní a federální vládní orgány musí více zdanit práci a podnikání, pomocí přesunu od majetkových daní k dani z příjmu a DPH.  Pro banky to znamená, že se daňové výnosy transmutují ve zlato – díky úrokům. A co se týká středostavovských vlastníků domů, ti nyní musejí bývalou majetkovou daň zaplatit bankéřům ve formě úroku, a k tomu jsou na nich ještě navíc vymáhány nové daně z příjmu a DPH, které mají vyrovnat tento daňový přesun. (Pozn. edit.: Tohle je nám také povědomé, že ano?)

Osobně podporuji odstranění slevy na dani kvůli pákování dluhů.  Problém s Komisí je ten, že tuto reformu nešíří do zbytku ekonomiky – na sektor komerčních realit a firemní sféru. 

Byl vymyšlen argument, že „bohatí vytvářejí pracovní místa“. Koneckonců,  někdo musí ty jachty postavit. Co však chybí,  je obecnější pravidlo, že nerovnost bohatství a příjmů pracovní místa naopak ničí. Je to kvůli tomu, že bohatí brzy dosáhnou mez toho, kolik ještě mohou spotřebovat. Utrácejí svoje peníze na nákup cenných finančních papírů – především dluhopisů, které vedou k zadlužení celého národního hospodářství. A předlužení je to, co tlačí hospodářství do současné, stále se prohlubující deprese.

Například od osmdesátých let si korporátní lupiči půjčovali vysoce úročené „toxické dluhopisy“, aby mohli převzít firmy. Peníze používají na rozebrání aktiv, rozprodej a likvidaci dlouhodobých investic, výzkumu a vývoje, a vrácení amortizovaných půjček svým věřitelům. Jakmile ovládnou finančně nemocnou společnost, využijí noví finanční manažeři příjem korporace ke zpětnému nákupu akcií – čímž podpoří jejich cenu, a také hodnotu svých opcí, jež si tito finanční manažeři vyplatí – a pak si půjčí ještě více peněz pro zpětný nákup akcií a dokonce si je jednoduše vyplatí jako dividendy. A když se tenhle proces rozjede, vyhrožují svým pracovníkům bankrotem, který způsobí krach jejich penzijních příspěvků, pokud nebudou souhlasit se „snížením“ svých nároků a nenahradí penzijní plány s pevně stanovenými pravidly pro vyplácení penzí (defined-benefit plans)  jinými plány, v nichž všechno, co zaměstnanci vědí, je kolik zaplatí za měsíc a kolik nakonec dostanou (defined-contribution plans). Mezitím si finanční vedoucí vyplatili nadměrné platy a bonusy, a nechali si proplatit své akcie – to vše subvencováno příznivou vládní sazbou pro půjčky na kapitálové investice.

Tato sebedestruktivní finanční politika, vypilovaná "aktivistickými akcionáři", způsobila zděšení mezi staromódními investory – například při pokusech o loupežné nájezdy na McDonalds a ostatní společnosti v posledních letech. Proč se tedy Komise omezuje pouze na to, aby odstranila daňové zvýhodnění pákování dluhů pouze pro střední třídu (majitele domů), nikoliv napříč celým finančním sektorem?

Dvě třetiny majitelů nemovitostí dokonce ani nevykazuje své daňové odečty, takže hlavní účinek těchto slev na dani je u průmyslových investorů. Většina ostatních zemí takové slevy neumožňuje – ani Kanada, dokonce ani Austrálie, kde bankovní úvěry nafoukly mimořádně velkou realitní bublinu.

Pokud je správný ten argument (a já myslím, že ano), že možnost odečíst si úroky z daní pouze "uvolňuje" další příjmy na zaplacení úroků bankám – aby mohly být využity k realizaci ještě vyšších půjček – pak proč se to tedy netýká Donaldů Trumpů a jiných nepřítomných majitelů, kteří se vždy snaží pouze využít „peníze jiných lidí“? V praxi se tyto „peníze“ proměňují v bankovní úvěry, za něž banky v těchto dnech platí náklady do jednoho procenta. Systém odsává nájemní hodnoty z komerčních realitních investic prostřednictvím obchodních společností, zvyšuje ceny pronájmů nemovitostí, komerčních realit a samozřejmě také průmyslových a zemědělských podniků.

Obamova vláda bohužel podporuje Geithnerův a Bernankeho program, podle nějž „ekonomiku“ nelze znovu odstartovat bez zachování dluhové přirážky. Realita je taková, že předlužení je to, co ničí národní hospodářství. Takže se zabýváme neakceptovatelným faktem, že Obama hrozí, že sníží životní úroveň o 10 až 20 % během několika příštích let – a tím Spojené státy připodobní spíše k Řecku, Irsku a Lotyšsku než tomu, co bylo slíbeno v posledních prezidentských volbách.

Někdy je třeba něco změnit politicky, pokud má hospodářství změnit směr. To, co se však udělalo, bylo poklonkování Wall Streetu na úkor celé ekonomiky.

Co přivedlo naši ekonomiku do neschopnosti konkurovat, je především  úroveň, na níž byly do životních nákladů a nákladů na podnikání zabudována obsluha dluhů. Statistiky (zpráva NIPA) označují tuto obsluhu dluhů jako „obslužné“ platby za provozování úvěrů. Ale úroky (jako ekonomická renta a dobývání monopolní ceny) mají spíše charakter „transferu plateb“ a „služby bez protislužby“. Příjemcem jsou ultrabohatí na vrcholu ekonomické pyramidy – 2 procenta, která se těší z Obamovy daňové úlevy nějakých 700 až 750 miliard dolarů.  

Jestliže současný směr vlády nebude změněn, Obama bude ronit krokodýlí slzy nad střední třídou, jež přitom sponzoruje Komisi pro snížení schodku s jejím programem pro střední třídu, která bude trpět škrty v sociálním zabezpečení a příjmech státního rozpočtu, jež mají státům a obcím umožnit, aby se vyhnuly neplacení penzí. Hospodářství se nyní prohýbá pod tlakem dluhové deflace. Jedna třetina amerických nemovitostí se podle nedávných zpráv potápí do záporných hodnot. Je to způsobeno ždímáním státních a místních výběrů daní, nucením k výběru mezi bankrotem, nesplácením dluhu nebo posunem ztrát na bedra pracujících, z dosahu bohatých věřitelů národního hospodářství, kteří jsou zodpovědni za tuto dluhovou zátěž. 

Kritici Obamova bushovského programu připomínají, že americký „Zlatý věk“ na konci 19. století byl obdobím ekonomické polarizace a třídní války. V té době obvinil vůdce Demokratů William Jennings Bryan Wall Street a věřitele z východního pobřeží, že se chystají ukřižovat americkou ekonomiku na kříži ze zlata. Obnova ceny zlata na úroveň, jakou mělo před občanskou válkou, způsobilo finanční válku v podobě dluhové deflace. Padající ceny a příjmy, jež dostávali farmáři a zaměstnanci, způsobily, že dluhové břemeno se stalo těžším. Daň z příjmu z roku 1913 se to snažila napravit tím, že dopadla jen na 1 procento nejbohatších – ti jediní byli povinní vyplňovat daňové přiznání. Kapitálové výnosy byly zdaněny normální sazbou. Většina daňového břemena tak dopadla na sektory financí, pojišťovnicví a obchodu s realitami.

Mocné zájmové skupiny proti tomu bojovaly více než 100 let, a jejich vítězství je teď na dosah – prodloužením Bushova snížení daní pro dvě procenta nejbohatších, odstraněním majetkové daně, přesměrováním daní z nemovitostí na daňe z pracovních příjmů a prodej spotřebitelům, a ořezáním veřejných výdajů  na cokoliv, kromě větších finančních podpor a dotací pro nově vznikající oligarchii.

Michael Hudson je bývalý ekonom na Wall Streetu. Můžete ho kontaktovat na mh@michael-hudson.com

Přezato z Information Clearing House

Překlad: Clair

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments

Nejnovější příspěvky