Podle Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj připomíná zkáza finančního systému protrženou přehradu.
Hrozné a strašidelné má podobu několika let prudkého hospodářského propadu s dvoucifernou nezaměstnaností. Dá se to zmírnit dříve nepředstavitelnými výdaji z veřejných rozpočtů, ale jen za cenu dvouciferných rozpočtových schodků. Přitom stejně neutečeme před dramatickým poklesem příjmů domácností a zůstávají otazníky nad kurzem dolaru. Také česká ekonomika už do toho dokázala spadnout. „Průmysl se řítí z kopce a tento pád nemá obdoby v novodobé historii České republiky,“ prohlásil užasle prezident Hospodářské komory Petr Kužel nad zprávou, že český průmysl je najednou o šestinu níž než před rokem.
Pošilháváme po Slovensku, kterému se podařilo proklouznout do eurozóny těsně před tím, než to začalo. Co by se dělo se slovenskou měnou ve chvíli, kdy se jí ke vší bídě ještě zavřely kohoutky s plynem a začala se otevřeně obávat, že to neustojí?
Co nás čeká v roce strašidelných vyhlídek? Zmíněná Strategická analýza říká otevřeně: „Ekonomiky Spojených států a zbytku světa nemohou dosáhnout vyrovnaného růstu a plné zaměstnanosti bez dohody o zavedení zcela nového způsobu fungování globální ekonomiky.“
Slova Martina Wolfa ve Financial Times vyznívají neméně naléhavě: „V tomto roce se bude rozhodovat o osudu světové ekonomiky, a možná na celé generace.“
Také dva ekonomičtí guru z oboru bankovních krizí, Carmen Reinhartová z Maryland University a Kenneth Rogoff z Harvardu, potvrzují, že taková krize bývá hluboká a dlouhá. Ceny nemovitostí spadnou na třetinu a kurzy akcií na polovinu, a pak se vzpamatovávají tři a půl roku. Vysoká nezaměstnanost vydrží po čtyři roky až sedm procentních bodů nad běžnou úrovní, zatímco průměrný pokles hospodářství dosahuje devíti procent.
Makroekonomický tým z Levy Institutu před sebou vidí pětiletku, kdy všechny veličiny ovlivní fakt, že domácí produkce se sesune o třináct procent níže.
Co se to vlastně stalo? Většina analýz se shoduje v tom, že svět se topil v levných penězích (ačkoli byly i peněženky, které vypadaly jinak). Výmluvný obraz devastujícího působení peněžní povodně najdeme v úvodu čerstvé analýzy OECD Financial Trends no. 95. Nabízí představu přeplněné přehrady, která už začíná praskat, když chyby regulačního systému, a zejména toho nového, Basileje II, ještě zkoncentrovaly tlak peněžního přívalu do nejslabších míst hráze. Až to ruplo.
Obraz protržené přehrady nemají experti z vlastní hlavy, sáhli po studii z vědecké konference Reserve Bank of Australia. Jak je vidět, průšvih je skutečně globální. Pozoruhodné je i to, že myšlenkové výpůjčky bankovních teoretiků fungují, přestože banky samotné jsou otřeseny nedůvěrou a peníze spíš potřebují, než půjčují.
Kde se ty peníze vzaly?
Prezident George W. Bush svoji vládu zahájil prudkým snižováním daní, které dosáhlo podle odhadu uvedeného týmu snad sedmi set miliard dolarů. I když to tak nebylo myšleno, peníze přišly v době, kdy praskala internetová bublina, takže se tehdejší krize zmírnila a zkrátila.Od té doby je však rozpočet Spojených států v narůstajícím schodku. Peníze, které se nevybraly na pokrytí schodku, jsou tedy první odpovědí na otázku, odkud se prostředky navíc vzaly.
Druhý tlumič hospodářského poklesu se objevil v Asii. Do Číny začaly proudit americké investice a do Ameriky levné čínské zboží. Tak začal narůstat také obchodní schodek Spojených států. To jsou druhé peníze navíc.Domácí poptávce ve Spojených státech přitom čínská konkurence nevadila, protože mezitím vzrostla i spotřeba – nízké úroky a snadné půjčky přiměly lidi méně spořit a více utrácet. Rozpouštěly se úspory a zvyšovala zadluženost, to jsou třetí peníze navíc. Obchodní přebytek Číny a dalších asijských zemí nezůstával doma, ale zamířil do státních dluhopisů USA. Vznikl tak stroj na peníze. Kolik dluhopisů vláda Spojených států nabídla, tolik jich prodala. Jinými slovy – kolik peněz si natiskla, tolik jich měla. Nízké ceny dováženého asijského zboží a přebytek peněz pro domácnosti i pro rozpočty stlačily úrokové míry na rekordní jedno procento.
Levné draho
Levné peníze způsobovaly i drahotu, ale bylo to tam, kde ji měnové autority neměří, protože teorie je bezradná, zda tyto položky brát vážně. Jedná se o ceny aktiv – zejména nemovitostí, firem, akcií a nejrůznějších cenných papírů.Ceny nemovitostí stoupaly divoce, protože se opravdu nemusely brát vážně. Daly se totiž koupit za hypotéku bez spoluúčasti. Prostě přijdu do banky, nedám nic, vezmu si hypotéku, a když dům znovu stoupne v ceně, jdu do banky a hypotéku zvýším na novou hodnotu. Vlastně si vyberu další peníze.
Před dvěma lety v Praze vyčíslil Joseph Stiglitz, nositel Nobelovy ceny za ekonomii (v debatě s dalšími nobelisty), že celkový objem takovýchto výběrů peněz proti rostoucím cenám hypoték („equity draw-back“) přesahoval osm set miliard dolarů ročně!
Podobně rostly ceny akcií, a také tam se dala část přírůstku cen odčerpat v podobě hotovosti. Není divu, že ani náklady válek v Iráku a Afghánistánu nezabrzdily chuť Američanů utrácet. Další peníze vznikly takzvaným rozptylováním rizika, překombinovanými cennými papíry, které ve skutečnosti riziko zvyšovaly, protože se ztrácel přehled, kdo co dluží a zda taky platí.
Až v závěru desetiletí se začala karta obracet. Čínský obr potřeboval k dalšímu růstu větší podíl světových surovin, takže ceny ropy a dalších komodit vyletěly vzhůru. Když se dlouhý růst čínské ekonomiky konečně projevil i na bohatším stole obyčejných Číňanů, zvedlo to ceny potravin. Stejným směrem působila také horečka biopaliv z potravinářských plodin.
Tyhle ceny už centrální banky berou vážně a začaly je tedy brzdit zvyšováním úrokových sazeb. To zvedlo i splátky hypoték – ale pak už bylo méně těch, kdo na to měli. Ceny nemovitostí se zastavily v letu. V bankách zívly první díry. Hodně špatných dluhů bylo skryto v „toxických“ cenných papírech, ze kterých se to prostě nedalo vyčíst. Banky si přestaly věřit. Co když mi chtějí podstrčit něco bezcenného? Úvěry zamrzly, ceny aktiv zrychlily pokles, díry v bankách se zvýšily, a tak to šlo pořád dál – až přišly na řadu stamiliardy dolarů naléhavé pomoci ze státních zdrojů.
Kolik to bude stát?
Podle agentury Bloomberg doposud všechny vládní agentury USA, včetně Fedu a polostátních agentur na podporu bydlení, zapojily do záchranných operací nejrůznějšího charakteru neuvěřitelnou sumu osm a půl bilionu (milionů miliard) dolarů, aniž by byl konec krize v dohledu.
To, s čím bude Obamův tým zápasit, je podle autorů Strategické analýzy riziko hospodářského propadu o třináct procent proti dosavadnímu trendu. Propad hrubého domácího produktu může být o něco menší, ale i tak může dlouho zůstat nějaká čtyři procenta pod čarou ponoru. Rozpočtové schodky USA ovšem vyletí do dvouciferné hladiny a na privátní sektor dolehne nejen horší přístup k úvěrům, ale hlavně splátky dluhů. A pak přijde další rána: splácet bude muset začít i veřejný sektor a při nižších příjmech.
Za rohem je přitom řada dalších ekonomických hrozeb, mezi kterými je zvlášť záludný všeobecný pokles cen, deflace. Zatímco proti rostoucím cenám mají měnové autority spoustu zbraní, s klesajícími cenami si nevědí rady. Upozorňuje na to Nouriel Roubini, profesor ekonomie na Stern School of Business Newyorské university, v zahraničně-politické revue Foreign Policy. Připomíná, že řada centrálních bank už snížila úrokové sazby tak nízko, že mohou uváznout ve třech pastích najednou. První je past likvidity. Bude důsledkem toho, že centrálním bankám dochází munice při snižování úrokových sazeb. Konec je na nule, pod nulu nemohou, víc už ekonomice nepomůžou, ale pomoc bude pořád třeba. V tu chvíli sklapne i past deflace, neboť ceny do minusu mohou, a tak nula v bance začne být najednou drahá. To zpřísní měnové podmínky, místo aby se zmírnily. A pak je tu past deflace dluhu. Klesají nejen ceny, ale i příjmy, avšak dluh zůstává. Při nízkých úrokových sazbách je tedy řada na vládě, aby nasypala z rozpočtů, i se všemi riziky, které jsou zas na její straně.
O tom, že bez přímých vládních zásahů to nepůjde, tedy není pochyb. Nerovnováhy, které se na nás začaly řítit, jsou příliš velké. Je nutná „změna, která bude zahrnovat mnohem menší než totální spoléhání na tržní síly,“ napsala diplomaticky čtveřice autorů Strategické analýzy z prosince 2008.
Dost bylo trhu
Vláda Spojených států opustila definitivně totální spoléhání na tržní síly už v říjnu a dostala k dispozici sedm set miliard dolarů v programu na záchranu aktiv v tísni (TARP). Kritici však tvrdí, že zpočátku buď sáhla vedle, nebo naopak chtěla někomu nadměrně odsypat na boční hromádku. Nejnověji na to upozornila agentura Bloomberg na základě porovnání dvou velkých hráčů – soukromého portfoliového investora a nejbohatšího muže planety Warrena Buffetta a ministra financí USA Henryho Paulsona.
Nejúspěšnější investor všech dob, jak je Warren Buffett leckdy označován, zachraňoval investiční firmu Goldman Sachs v říjnu, ministr Paulson v listopadu. Oba dávali peníze za určitá akciová práva. Když to však analytici z Bloombergu spočítali, zjistili, že Paulson vydal dvakrát víc než Buffett, ale dostal jako protihodnotu jen čtvrtinu. Buffett byl osmkrát úspěšnější. Kdyby byl Buffett na místě Paulsona, získal by sto šestnáct milionů akcií a největším akcionářem firmy Goldman Sachs by se tak stali daňoví poplatníci, konstatuje Bloomberg. Stávající akcionáři, kteří nebyli ochotni přispět, by na to doplatili ztrátou vlivu.
Paulson přišel do vlády právě z Goldman Sachs, kde byl ještě roku 2006 šéfem největší pobočky v New Yorku. Srovnání s Buffettem ho učinilo cílem posměšků. Nejdrsnější byl ten, že kdyby udělal podobný obchod ještě u Goldmanů, tak by ho vyhodili.
Byly to dárky?
Ve skutečnosti palba zamířila na celý program TARP, a nejde o legraci. Třeba Naomi Kleinová jednoznačně soudí, že program byl poslední příležitostí Bushovy vlády pro rozdávání dárků spřízněné finanční komunitě.
„Nejhorší na tom je, že šlo o něco úplně jiného, než za co to bylo považováno,“ říká o programu TARP také Joseph Stiglitz. „Mnohé naznačuje, že to byly dárky, a navíc dárky bez účelu, které už tak byly navrženy.“
Také zmíněná analýza OECD Financial Trends no. 95 poukazuje na potřebu zásadních reforem systému, ve kterém jsou zisky privatizovány, ale ztráty ponechány daňovým poplatníkům.
Paulson se brání, že cílem nebylo zopakovat jednorázové výsledky soukromých investorů, ale zmírnit extrémní napětí, které na trhu zavládlo. Chtěl rozhýbat zamrzlý trh a dosáhnout toho, aby přilákal peníze dosud zdravých bank a vše fungovalo jako dřív. Pravda je, že cena akcií Goldman Sachs se vrátila k hodnotě, kde nakupoval Buffett, a zatím tam vydržela. Ale banky se k záchranám ohrožených finančních institucí nepřidaly. Převládlo přesvědčení, že celý bankovní sektor potřebuje státní pomoc.
Obamův plán
Nový prezident Barack Obama si rychle spočítal, kolik stojí každý den zdržení, a předložil Kongresu svůj záchranný plán ještě předtím, než se 20. ledna ujme funkce. Proto ho připravil v podobě, která měla zajistit i podporu republikánských zákonodárců, tedy včetně tří set miliard dolarů na nižší daně. S tím ale narazil u radikálních kongresmanů Demokratické strany. Především zazněl argument, že každý dolar daňových úlev vygeneruje méně než dolar ekonomické aktivity, protože lidé se bojí budoucnosti a část peněz uspoří. Podle stejného zdroje největší efekt přinese dolar na stravenky (navážou aktivity za 1,73 dolaru) a podporu v nezaměstnanosti (1,63 dolaru).
Tón udala věta Larryho Summerse v článku pro Washington Post: „Udělat málo představuje v této krizi větší riziko, než udělat příliš hodně.“ Summers, bývalý ministr financí v Clintonově vládě, bude klíčovou figurou Obamova ekonomického týmu. Mluví o riziku desetiprocentní nezaměstnanosti a výpadku produkce ve výši sedmi procent HDP. Je tedy ve strašení opatrnější, byť i jeho představa je docela hrozivá. Přesto nechce vydávat peníze jen na podporu okamžité spotřeby a chce, aby zvýšené výdaje řešily i některé z dlouhodobých cílů Spojených států.
Peníze půjdou do infrastrukturních projektů, výstavby dálnic, veřejných škol, alternativních energií, biotechnologií a informačních technologií. Program bude obsahovat také příspěvky státům Unie na veřejné zdravotnictví a školství a počítá se zvýšením podpory v nezaměstnanosti. Obama má za to, že v programu, který se může přiblížit bilionu dolarů, musí být hlavně projekty, kde lze takříkajíc okamžitě kopnout krumpáčem. Paul Krugman, nositel Nobelovy ceny za ekonomii, však oponuje a říká, že mají-li se řešit dlouhodobé cíle, nelze to udělat hned.
Topolánkova jedenáctka
Nervy drásající finanční krize konečně našla i českou odezvu. Premiér Mirek Topolánek shromáždil deset osobností, o kterých není pochyb, že dobře vypadají v televizních diskusích, a požádal je o individuální návrhy v rozsahu dvou tří stránek (násobeno deseti – i to je dost), ze kterých by pak vybral něco sexy, aby nemusel pořád poslouchat výčitky, že si krize nevšiml. Vedení týmu se chce ujmout sám, takže je to Topolánkova jedenáctka. Jen část posádky tohoto záchranného člunu má zkušenost se strategickým myšlením – Jahn, Zámečník, Rusnok, Dlouhý, ale i ti jsou dnes spíš představiteli zájmových skupin.
Martin Jahn, někdejší místopředseda vlády sociálních demokratů a autor jejich funkční strategie hospodářského růstu, se mezitím přesunul na nelehkou misi uhájit pozici Škody a potažmo Volkswagenu v Rusku, kde se vlivy světové krize sčítají s prudkým poklesem ropných příjmů. Miroslav Zámečník, který byl naším představitelem ve Světové bance, je dnes plně soustředěn na zdravotnické podnikání a neskrývá zoufalství nad zvrtanou reformou. Jiří Rusnok, bývalý ministr financí za sociální demokracii, je zase pevně spjat s penzijními fondy, které se cítí nejlépe pozičně připraveny sáhnout po penězích z opt-outu. Další ze stratégů, Vladimír Dlouhý, který v Klausově vládě zastával podobné postavení jako za socialistů Jahn, je zástupcem jedné z nejvlivnějších investičních bank světa, Goldman Sachs. Jenže jak už jsme si všimli, také tato banka se ve finanční tsunami na podzim málem utopila.
NERV, neboli Národní ekonomická rada vlády, to bude mít těžké. Vláda zatím vyrazila v protisměru protikrizových opatření ostatních členů Evropské unie a zdůrazňuje svoji schopnost spořit a škrtat v rozpočtu. Vypadá to, jako by chtěla počkat, až sousední vlády vystřílejí munici, rozdají své peníze a povzbudí poptávku. Počkáme, až se jejich trhy vzpamatují, a náš exportní průmysl se přiživí za peníze z cizích rozpočtů.
Bez mezinárodní koordinace by se však mohlo stát, že nám záchranné akce ještě přitíží. Kapitál a obchod jsou dnes pohyblivější než mokré mýdlo na dlaždičkách koupelny, a tak skutečná katastrofa má podobu zběsilého úprku peněz z jedné země do druhé podle toho, kde jsou momentálně lepší podmínky.
Padesátka od opozice
Topolánek zval do svého týmu i opozici, ale té se tam příliš nechce. Není divu. Sociální demokraté zareagovali už v říjnu, kdy se americký trh začal definitivně sypat, ale Topolánek označil slova o hrozící krizi za „poplašnou zprávu“. Nakonec tedy ČSSD vytvořila vlastní tým vedený Jiřím Havlem, který se předtím zapojil do tvorby podobného programu v Evropské straně sociální demokracie. Když tedy ve stejné době vznikal návrh dvaapadesáti opatření protikrizového programu sociální demokracie, bylo zřejmé, že usnadní koordinovaný postup, protože předpokládá použití podobných nástrojů, jaké zamýšlí většina zemí Evropské unie.
Vedle podpory exportu a posílení garančních institucí jako je Českomoravská záruční a rozvojová banka, s čímž přijde nepochybně každý, najdeme v Havlově seznamu i další opatření, o které bude spor. Dočasné snížení daně z přidané hodnoty má povzbudit poptávku a pomoci nejvíce postiženým vrstvám obyvatelstva. Dále tam najdeme novomanželské půjčky, zvýšení důchodů, zvýšení platů ve veřejné sféře, zrušení zdravotnických poplatků, zpomalení deregulace nájemného, prodloužení výplaty v nezaměstnanosti, veřejné práce, revize zelených karet.
Podnikovému sektoru mají osladit obnovu zařízení zrychlené odpisy. Program počítá s veřejnými investicemi do energetiky a životního prostředí, s reformou investičních pobídek a se vznikem restrukturalizační agentury. Žádá také přehodnocení priorit evropských fondů. Bankovní sektor potřebuje možnost rychlé reakce v případě potíží. Stačí připomenout, že ohrožené instituce musí najít řešení přes víkend, ale u nás lze navýšit základní jmění banky tak za rok. Pochopitelný je požadavek prohloubení bankovní regulace na mezinárodní úrovni. Ve skutečnosti nás stav bankovních bilancí tolik netíží, tohle už máme za sebou.
Program vyzývá k přijetí realistického rozpočtového výhledu (přijatý státní rozpočet sní o vysokém růstu) a k aktualizaci hospodářské strategie. Volební úspěch v krajích se odrazil v myšlence koordinační hospodářské rady krajů, která může monitorovat lokální problémy a sjednocovat požadavky vůči centru.
Rychlé přijetí Lisabonské smlouvy a jednoznačné strategie o přijetí eura pochopitelně najdeme hned v úvodních pasážích.
Očistná krize
Zavřené kohoutky s ruským plynem ukázaly, že krizí kolem krouží víc. Naše energetická bezpečnost je ohrožována především naší vlastní energetickou náročností. Horší se české školství, pokašlává motor technologického rozvoje. Zničená příroda přestává chránit proti klimatickým výkyvům a klesá úrodnost polí. Klesá i podnikatelská a politická kultura. Kolem zuří realitní krize, ale u nás stoupá nájemné. Ceny ropy padají, ale u nás zdražuje elektřina.
Je toho hodně, co se neuvede do pohybu, pokud s tím něco pořádně nezatřese. Krize tak mohou být i příležitostí. Zdá se, že právě tak k tomu přistupuje i tým Baracka Obamy, přestože je v situaci, kterou mu opravdu nemůžeme závidět. Tak aspoň pozorně sledujme, jak to tam dělají. Může se to hodit.
Převzato z Literárních novin
Foto: archiv Dkimages
Zatím drží…
