Občan v krizi

Ta příhoda byla poslední kapkou, kterou přetekl pohár zbytku mého občanského nadšení. Vypadl jsem zrovna se ženou ze supermarketu. Opodál jsem si všiml mladíka oblečeného ve značkovém sportovním oděvu. Byl to spoluobčan. Kulhal. Trochu jsem se zastyděl. První, co mne totiž napadlo, byl předsudek vůči němu.

Svědomí mne hryzlo: „Takový mladý člověk a tělesně postižený. A celý život má před sebou.“ Mezitím ten spoluobčan začal podivně třepat tou kulhavou nohou. Již jsem se obával, že dostává záchvat, když spodem z jeho nohavice něco vypadlo. Klidně tu věc sebral, a aniž by kulhal, přistoupil k jednomu ze zaparkovaných aut na parkovišti, a tu věc do něj strčil. Zavřel jeho kufr, otočil se a kráčel zpět k nákupnímu centru. Jak mi došlo, šel opět privatizovat.

Byl bych tu příhodu ihned ignoroval, ale moje žena, jak jsme tak kráčeli tím parkovištěm, si povšimla, koho pozoruji. Zbledla a řekla: „To je on, který chodil krást k nám do obchodu.“

Znal jsem tu příhodu. Když byla žena před několika lety zaměstnaná v jedné prodejně s oděvy, objevil se tam jednou jeden spoluobčan a neomaleně si tam něco vzal bez placení. Když to žena požadovala vrátit, začal jí nadávat do rasistických sviní takovým stylem, že si to pamatuje dodnes.

Mně osobně vůbec nevadí, když občané kradou. Domnívám se, že ve správné demokracii má právo na zlodějinu každý – nejenom ti bohatí. Ani mi nevadí, když mi někdo nadává, že jsem rasistická svině. Nemám o sobě, ani o své rase příliš dobré mínění. Moje geny byly u toho, když se vyvražďovala Evropa, Amerika, Afrika, Asie, Austrálie a bůhvíco.

Trochu mi vadí, když někdo nadává mojí ženě. Ale i to jsem ochoten překousnout, když to musí být, abychom nevypadali jako ještě větší rasisté. Co mi na celé té věci vadí, je to, že moji spolubočané nemohou veřejně vyjádřit své názory v médiích. Zcela otevřeně a bez servítků. Co tomu brání? Co je to potom za demokracii?

Přejít do diskuze k článku