V BL vzbudil koncem dubna pozornost podrobný článek Věry Říhové o obětech sexuálního zneužívání. Píše se o tomto fenoménu hodně nebo málo? Nevyskytuje se ve stále krutějších souvislostech? Ještě neutichlo mediální běsnění kolem Fritzla, kterého nyní odmítají všechny věznice, a už se po celém světě objevilo tolik podobných kauz, až je z toho úzko. Do značné míry nepochybuji, že na tom má svůj podíl medializace rakouského příběhu, což pokládám za její velký přínos. Když už se případ semlel a probral ze všech stran, včetně vyjádření odborníků, došlo snad i k mírným posunům v myšlení a také všímavosti lidí. Mnohé oběti se odvážily setřást otroctví.
Jako poslední tu v Česku máme pedagogicky nadanou matičku, která skoro bezelstně vysvětlovala soudu, jak sama cvičila dcerky (12 a 14 let) orálnímu sexu, který potom dívky praktikovaly na výjezdech do Německa. Mezitím procházejí zprávami další a další případy, otřesné až k neuvěření. Pozor ale, občas i obvinění falešná a účelová
.
Ve zmíněném článku byly uvedeny výsledky výzkumů z posledních let, které nepovažuji za nutné opakovat. Ta čísla od konce výzkumů na přelomu století stejně rostla a mohou růst dál. Proč? Protože se naše společnost dostala od roku 1990, ať se doba tvářila jakkoliv sametově nebo revolučně, do pořádného víru kotrmelců. S hupem do vyšší kriminality a jistého bezvládí se zviditelnilo i tohle. Bylo totiž na čem stavět, takže se vyvíjela i tato špatná stránka našeho života. Její kořínek byl pořádně silný už předtím, ale nemluvilo se o něm, nesmělo. Neslučoval se s jásavým budováním socialismu.
Nevěříte? Od roku 1970-1980 bylo jen ve Východočeském kraji u jednoho okresního soudu odsouzeno celkem 77 osob (jedna žena) za pohlavní zneužívání 124 dětí do patnácti let a dvou mladistvých do osmnácti let. Jednou obětí byl čtrnáctiletý chlapec. (Kriminalistický sborník 2/80) Jediný okres během desetiletí! Přitom v celé republice se např. v roce 1977 vyšetřovalo 1576 těchto činů a odsouzeno bylo 827 pachatelů. Kriminalisté však věděli, že jde zhruba o pouhou desetinu všech zneužití. Spousta jich zůstala skrytá.
Pokud tedy byla naše země prošpikována zneužíváním dávno před změnou režimu, nemůžeme se divit současnosti. Naopak, veřejné mlčení pachatelům velice napomáhalo. Pokud něco vylezlo na světlo světa, byla z toho tragédie. Dítě bylo rázem prašivé, pro jistotu se s ním nikdo nesměl kamarádit. Co kdyby se ostatní děcka zkazila?
Často bylo dítě vystaveno nejen dalším útokům z okolí, ale především šeptandě a fámám. Malé dítě je sice většinou litováno, ale co z něj asi vyroste? Přesto jsem byla svědkem odsuzování pětiletého chlapečka, přistiženého při hře na doktora. Tím spíš je například dívka kolem dvanácti podezíravě přeměřována a odhadována. Pokud byla její rodina problematická, je nabíledni, že útočník je chudák svedený. Což jsem také odposlechla. Jistý mladík si vodil dvanáctiletou dívku do chaty. Patřil k lepším lidem a byl jen trochu rozmarný a bujarý. Několikrát se už tak trochu někam vloupal a kradl, táta to urovnal, prostě divoch, co z toho vyroste, říkalo se. Jenže nyní bylo zle. Měl kvůli TAKOVÉHLE zničený život.
Jsme dnes skutečně informovanější, dokážeme lépe vnímat, že rozvoj každého dítěte má být ochráněn?! Co takhle znevažující hledisko, jaké hned mají po ruce zastánci tradičních hodnot a nevíry. Mám na mysli možnou spolupráci a souhlas dítěte.
Ono se skutečně stává, že focení, osahání a nebolestivé hrátky větší děvčátka jako momentální tragédii neberou. Zvláště ne tam, kde dojde k zajímavé úplatě, tajemství. Ke hrám, ze kterých něco mají, navíc jsou vyspělejší a zajímavější, než ostatní, dosud „malá“ děcka ve třídě. Je to ale skutečně omluvou pro obstarávání si vzácné pánské zábavy? Vždyť i „nevinné“ hrátky pokřivují dítěti vnímání světa, přímo nabádají k budoucí prostituci. Tělo se stává prostředkem pro získání výhod a peněz.
Dítě může přistoupit i na další sexuální praktiky. Třeba proto, že jsou ve hře výhody pro rodinu. Děti vnímají svět dost černobíle, aby mohly být získány pro obětování se, být živitelem rodiny. Pokud později pochopí manipulaci a citové vydírání, kterému byly vystaveny, případně výsměch, zažijí dost drsný náraz. Mohou rezignovat, mohou nenávidět sebe sama víc, než jiné oběti, vystavené „pouze“ k odsouzení veřejnosti.
Nakonec tu máme ještě oběti, které jsou si dost dobře vědomy, že jejich slovo způsobí velké potíže. Začnou vydírat nebo zvolí pomstu. Netroufnu si odhadnout, kolik těch dívek má alespoň nějakou vlastní zkušenost. Mnohým stačí informovanost díky médiím. Fantazie, spojená s nenávistí, udělá hodně. Je jenom otázkou, nakolik jsou tyto děti skutečnými oběťmi, třeba dávného zážitku, a nakolik jde o čirý výmysl, krutou hru bez jakýchkoliv podkladů. Pouze zkušený specialista má šanci tato hlediska oddělit. Bohužel se mu to nemusí provést v případě, kdy „oběť“ využívá vlastních zkušeností z minula. Potom všechno závisí na kvalitě vyšetřování.
Byla jsem nedávno svědkem čtyř vykonstruovaných obvinění. V jednom bohužel došlo k odsouzení, v dalším k jedinečnému vyšetření malého děcka, údajné oběti, které o obvinění nic netušilo. Tým odborníků odhalil nepravdivé a účelové tvrzení oznamovatele. Do dalších šarád se zapojilo dítě, v nedávné minulosti vystavené matkou útokům pedofila, o mstu se pokusilo dítě, které se za úplatu samo chodilo mazlit s turisty, a mladá narkomanka, s níž se rodina obviněného přestala stýkat. Oznámila jednorázovou újmu z dávné minulosti, která ji strašlivě děsila a po pěti letech přivedla k drogám.
Nejhůř jsou na tom beze sporu oběti skutečné, které si díky dalšímu vzpomínání a svědectvím oživují detaily. Stalo se cosi zlého s jejich tělem a s nimi. Jsou jiní, než kamarádi, nemají s kým sdílet prožité. „Mlč a zapomeň“ není zrovna lehký úkol. Během dospívání tíže na duši podráží sebevědomí. Mysl je uvězněná v takzvaně nečistém těle. Je zlé, když do toho navíc promlouvají hormony a tělo se začne hlásit o právo na fyzické vzrušení. Dospívající dívky dokážou samy v sobě probudit až fanatické přesvědčení o čemkoliv, trestat se řezáním a pálením. Mohou chtít popřít ženskost, touží být víc chlapci, kteří „mají život jednodušší“.
Pokud totiž došlo ke styku, k znásilnění, potom je odmítání svého těla a oddělení se od něj také jedním ze záchranných mechanismů. Dívka odstoupí od těla, s nímž někdo nakládal proti její vůli. Byla využita bez ohledu na svou osobnost a vůli. S rostoucí mírou vědomostí jasněji cítí a představuje si, že byla použita jako nářadí nebo hygienická pomůcka pro jeden z typů vyměšování. To není redukce, vzešlá od militantních feministek, nýbrž skoro doslovná citace, na níž se náhodně shodlo několik žen po zážitku zneužití a znásilnění. Oběť má takřka neřešitelné problémy s přijetím pouhého doteku.
Dnešní doba leccos mění. Vyrůstá mnoho lidí, schopných přijmout vše, co tu bylo uvedeno a přemýšet o tom. Především je tedy nutné, aby to řečeno bylo. Dnes se navíc mnohem častěji objevují i zmíněné pokusy o falešná obvinění. To nikdo nezakrývá. Vždyť rozpady rodin se v běhu desetiletí podílely na výchově mnoha sobeckých jedinců, hlavně žen. Jenže ani kruté lsti a lži nijak neomlouvají náš váhavý přístup k ochraně dítěte a jeho práva na klidný rozvoj. Neomlouvá to ani přehlížení útrap znásilněných větších dívek, dospívajících a žen.
Připouštím, že některé bojovné aktivity za ochranu a práva dětí a žen mohou budit úsměv, údiv nebo zděšení, jenže já osobně se jejich existenci nedivím. Považuji je za odpověď dlouholetému mlčení a přehlížení. I ten značný extrém je potřebný, abychom našli onu zlatou střední cestu. Zatím považuji za nutné přemýšlet, jak posilovat pomoc všem našim dětem.
