Jistě není nutné, aby ministrem obrany byl voják, ministrem zdravotnictví lékař a ministrem zemědělství sedlák, ale jistý vztah by budoucí ministr ke své portfeji mít měl, minimálně takový, který je založen na zájmu o danou problematiku a alespoň základní odborné a politické přípravě. Řídit divadlo není totéž, co řídit nemocnici, státní rozpočet či policii. Ministr-univerzál je stejná chiméra, jako manažer-univerzál. Výroba se řídí zcela jinak, než vývoj.
Ovšem politika se dělá jinak: „Pavel Drobil (…) je z ministrů za ODS nejvíce nespokojený s přiděleným resortem životního prostředí. Dlouho se připravoval na ministra průmyslu a obchodu a prohlašoval, že ‚bude dýchat za český průmysl‘. Jenže v koaličním vyjednávání s občanskými demokraty na něj nakonec zbylo ministerstvo životního prostředí. Tedy úplný protipól, oponent průmyslu. Jako byste plavce vyslali reprezentovat v jízdě na saních. Drobil netajil zklamání a opakoval, že životnímu prostředí nerozumí. Rošáda výhradně mezi ministry za ODS, o níž se uvažovalo ráno na schůzi vedení Nečasovy strany, měla vypadat takto: Pavel Drobil se ze životního prostředí přesune na pro něj přijatelnější obranu. Alexandr Vondra se z obrany přemístí na zemědělství, o něž stejně už sám docela usiloval. A Ivan Fuksa se vzdá zemědělství a přesune se na životní prostředí."
Premiér Petr Nečas podobná škatulata sice (pro)zatím zatrhl, ale mnohem spíše proto, aby upevnil svoji pozici a prezentoval se jako rozhodný lídr, který má poslední slovo, než aby zabránil pochybnostem o kompetenci jednotlivých ministrů. Ve vládě nejde o kompetence, ale o posty, zásluhy, revanše, stranické úkoly vytěžení soukromé renty z veřejných zdrojů.
Převzato z blogu Tribun
