Únor 13, 2011
Většna Izraelců se v této zemi narodila nebo do ní přišla v době, kdy v Egyptě vládl Husní Mubarak. On je realita, kterou známe. A je to potvrzení stability, kterou jim Mubarak poskytoval. Egypt se při všech otřesech, které povstaly na Blízkém východě za posledních třicet let, ukazoval jako neoblomná skála. Vůdcové Izraele věděli, že jejich levé křídlo je bezpečné, pokud šli do války, stavěli osady či vyjednávali o míru na ostatních frontách. Tření ve vztazích mezi Jeruzalémem a Káhirou, jakkoli byly občas frustrující, nepodminovávaly základy strategické aliance, vytvořené izraelsko-egyptskou mírovou dohodou.
Mubarakovo odstoupení po 18 dnech protestu zahajuje v Egyptě nové období nejistoty pro celý region, zejména pro Izrael. Dlouhá vláda egyptského vůdce nebyla na Blízkém východě ničím neobvyklým. Háfiz Assád vedl Sýrii 30 let, stejně jako Mubarak v Egyptě; Král Husajn a Jásir Arafat vládli 40 let. Když však odstupovali z jeviště, jejich dědictví bylo zabezpečeno. Husajn i Assád předali vládu synům a Arafat byl nahrazen jeho dlouholetým zástupcem, Mahmúdem Abbásem. Proto byla výměna stráží v Jordánsku, Sýrii a v Palestinské autonomii Izraelem vnímána jako přirozená a nevzbuzovala žádné zvláštní obavy. To, co je důvěrně známé, není to nejděsivější.
To však není dnešní situace v Egyptě. Mubarak byl svržen dříve, než mohl připravit někoho ze svých blízkých spolupracovníků nebo svého syna pro převzetí funkce prezidenta. Armádní velitelé, kteří převzali moc, se snaží uklidnit egyptskou veřejnost i mezinárodní společenství sliby, že nemají v úmyslu ustavit v Káhiře novou juntu, ale spíše plánují předat moc civilní vládě prostřednictvím svobodných voleb. Nikdo, včetně generálů v Nejvyšší radě ozbrojených sil, však neví, jak a kdy se odehraje změna režimu. Dějiny nás učí, že po revoluci mnoho let dochází k vnitřním bojům, než se nový režim stabilizuje.
Tato nejistota dělá starosti izraelskému premiérovi Benjaminu Netanjahuovi. Jeho reakce během prvních dnů revoluce ukazovaly hluboké obavy z toho, že by se mohla zhroutit mírová ujednání s Egyptem. Pokoušel se oddálit Mubarakův konec tak dlouho, jak to jen bylo možné, ale bez úspěchu, a v sobotu ocenil oznámení egyptské armády, že všechny mezinárodní dohody budou respektovány, včetně mírové smlouvy s Izraelem.
Izrael má hrůzu z možnosti, že by se Egypt mohl stát islámskou republikou, nepřátelskou k Izraeli – něco jako nový Írán, ale fyzicky mnohem blíže. Doufá, že se to nestane, a že Egypt půjde ve stopách Turecka, udržujícího formální vztahy s Izraelem, velvyslanectví, letecké spojení a obchod, a to i přesto, že vyjadřuje silnou kritiku na jeho chování vůči Palestincům.
Nejlepším scénářem, z jeho pohledu, i když tím nejméně pravděpodobným, je, že se Egypt stane něčím jako Tureckem před Erdoganovou érou – proamerickou zemí, která je ovládána armádou.
Netanjahu sdílel s Mubarakem jeho obavy z rostoucí síly Íránu. Egypt hrál klíčovou roli v sunnitské „umírněné“ ose, jež stála v zákrytu s Izraelem a Spojenými státy proti Mahmúdu Ahmadínežádovi a jeho spojencům v Libanonu, Sýrii a pásmu Gazy.
Svržení režimu v Káhiře nemění tuto strategickou logiku. Revolucionáři na náměstí Osvobození byli motivováni egyptskou národní hrdostí, nikoli obdivem k islámské revoluci v Íránu. Ať bude následníkem Mubaraka kdokoliv, bude chtít pokračovat v této linii, a dokonce posílit egyptský nacionalismus, nikoliv přeměnit Egypt v íránský satelit. Neznamená to, že Mubarakův nástupce bude podporovat Izrael, aby zaútočil na íránská jaderná zařízení.
Naopak: Bude naslouchat arabskému verejnému mínění, které odmítá preventivní válku proti Íránu. Izrael bude jen obtížně provádět akce daleko na východě, když se nemůže spolehnout na tichý souhlas se svou akcí na svých západních hranicích. Bez Mubaraka nebude žádný izraelský útok na Írán. Jeho nástupce bude mít obavy z hněvu mas, pokud by jej považovaly za tichého společníka takové akce.
Kdokoli je odpůrcem útoku na Írán, či se obává jeho důsledků – i když se zdá být jejím příznivcem, jako Netanjahu nebo ministr obrany Ehud Barak – má nyní totální výmluvu. Chtěli jsme zaútočit na Írán, ale nemohli jsme to udělat kvůli revoluci v Egyptě, napíší do svých memoárů. Stejně jako Ehud Olmert říká, že takřka dosáhl míru, oni řeknou, že málem rozpoutali válku. Mubarak svým odchodem zabránil „preventivní“ izraelské vojenské akci. Zdá se to být jeho posledním příspěvkem k regionální stabilitě.
Převzato z Haaretz
Překlad: Clair
Foto: zdroj
