Odpověď kritikům eura

Nekončící řecká dluhová krize vynesla na světlo všechny otřepané argumenty z 90. let minulého století o tom, proč národní státy, jakkoli malé nebo závislé na zbytku světa, potřebují monetární suverenitu – neboli schopnost tisknout své vlastní peníze a řídit své úrokové míry.

Se svou troškou do mlýna přispěchal i deník Financial Times, který napsal, že kdyby Řecko znovu přijalo drachmu, mohlo by provozovat fiskální politiku lépe uzpůsobenou domácím potřebám, bez závislosti na mezinárodních dluhopisových trzích. Opravdu?

Historie nám říká, že takováto nezávislost je jen chiméra. V případě Řecka nikdy neexistovala.

Od založení moderního řeckého státu v roce 1832 až do konce 19. století spravovali řecké finance cizí hospodáři, od Francouzů po nejrůznější kontrolní komise sestávající z členů sousedních zemí. To vše samozřejmě za existence „suverénní“ drachmy.

V 80. letech provedli Řekové devalvaci své měny hned dvakrát, roku 1983 a 1985, podle guvernéra centrální banky Georga Provopoulose tím ovšem nedosáhli ničeho, kromě dalšího neudržitelného růstu mezd a inflace.

Řekové navíc nikdy nebyli izolovaní od mezinárodních kapitálových trhů, právě naopak. Podle údajů agentury Bloomberg byl jejich dluh již v roce 2000, tedy těsně před vstupem do eurozóny, denominován ze 79 % v eurech a pouze z 8 % v drachmách.

I kdyby Řecko do eurozóny bývalo nevstoupilo, jeho závislost na eurových půjčkách by se dále prohlubovala. Oslabující drachma by pouze urychlila růst poměru řeckého dluhu k HDP, a tím by krizi jen uspíšila (viz například Island).

Řecko není Robinson Crusoe na neobydleném ostrově v Egejském moři, který si všechny potřeby moderního života uspokojuje sám. Je to malý kout evropské ekonomiky, se kterou je stále víc propletený.

Proto fakt, že euro údajně není pro Řecko „optimální měnou“ (a pro kterou zemi „optimální“ je?), není ten hlavní problém. Tím je už od poloviny 19. století nepřiměřená výše zahraničních půjček.

Je ironií osudu, že Řecko zřejmě bude muset, už zase, vydat správu svých financí do rukou cizího administrátora, tentokrát zřejmě Mezinárodního měnového fondu

Nakonec je potřeba odpovědět kritikům jako harvardský ekonom Martin Feldstein, který je přesvědčen, že Řekové mohou snadno devalvovatelnou drachmu vzkřísit z mrtvých. Samuel Brittan z Financial Times dokonce napsal, že nějaká lokální měna „ať už se bude jmenovat drachma, nebo ne, vznikne tak jako tak, i bez souhlasu řeckého státu“.

Opravdu ale někdo věří, že řečtí obchodníci by dobrovolně akceptovali peníze, staré nebo nové, které vznikly jen proto, aby mohly být rychle znehodnoceny? Například ekvádorský prezident Rafael Correa musel kvůli silnému odporu veřejnosti opustit plán zavedení lokální měny, kterou chtěl nahradit stávající americký dolar. Ekvádorci byli sice připraveni na ekonomické reformy, nebyli však ochotni nechat si rozředit úspory k nepoznání.

A od Řeků lze jen stěží očekávat něco jiného.


***

Benn Steil je ředitelem Mezinárodních ekonomických studií při Radě pro zahraniční vztahy.

Překlad: Aleš Drobek

Převzato z blogu Aleše Drobka na Aktuálně

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments