Odtroubit mediálnímu troubení

V Deníku Referendum se Jakub Patočka zamyslel nad tím, co bude potom, až vláda rozpočtově zodpovědného Nečase odebéře se, rovněž velmi odpovědně, na smetiště dějin. A co všechno, jaké krámy, jimiž za svého neblahého působení zaneřádí kotlinu, si bude muset odnést sebou.

Z článku mě zaujala tato pasáž: „Čeští socialisté jsou zatím bohužel katastrofálně nezmodernizovaní … spílají kontraproduktivně médiím, ale nemají ani nástin plánu radikální mediální reformy…“

Cílem radikální mediální reformy by mělo být jediné: po dvaceti létech od pádu komunismu s jeho nesvobodou slova konečně už zde nastolit její opak, tedy svobodu slova, mediální poměry v Evropě obvyklé. Neboť to, co se zde na mediální scéně hraje, to je fraška, parodie a tragédie zároveň, která si v mnohém nezadá s totalitním mediálním zmarem. Pro toto tvrzení mám oprávnění: narozdíl od českého čtenáře a diváka vím, jak se chovají tyto instituce na Západě.

Rozdělme si problém na dvě části. Veřejnoprávní rozhlas a televize by měly být pilířem objektivního zpravodajství a publicistiky, etalonem, s nímž se pak poměřují soukromá média, o nichž promluvím později. Jaký je tedy současný stav médií veřejné služby?

Česká televize a Český rozhlas jsou od samého počátku ovládány lidmi, jejichž politické přesvědčení je vysloveně pražské, tedy pravicové. Cítili se být novými mesiáši a cítili se být povoláni obracet lid na víru pravou. A protože byli zároveň mladí, čti pitomí, tedy se i pitomě chovali. Snad nejsměšnější ukázkou porevolučního zápalu byl tehdy agitační pořad Léčba Klausem. Jak propastná byla vzdálenost těchhle modrosvazáckých příšerek od reality, to se ukázalo už pouhou kapitalistickou pětiletku poté, když nesmyslné a zločinné recepty české pravice a doktora Klause přivedly zemi poprvé do krize.

Od těch dob se příliš nezměnilo a jde to stále ve stejných kolejích: publicistické pořady, jejichž moderátoři i hosté trpí modrým zákalem, hlasatelé zpráv, kteří svou pravicovost dávají najevo pohrdlivým a výsměšným tónem, to když mluví o levici, rozhovory, v nichž se moderátor jeví jako zvlášť drzé hovado (Borek) a fosílie těch dob, Daniela Drtinová, nekvalifikovaná pro práci v TV snad úplně vším, co vlastní. Pokud se některý pořad snažil o jenom trochu vyváženou publicistiku, byl zrušen bez náhrady. O nedělní parodii na TV talk show, léta ničenou sebeprezentací afektovaného moderátora, zbytečno hovořit.

Český rozhlas na tom není lépe. Tato instituce se skrze své nikdy nepotrestané redaktory přímo angažovala při volebním podvodu ODS v roce 2006, v podrazu skrze Kubiceho zprávu, pěstuje si relikt Svobodné Evropy, ČRo6, v němž Václav Žák a Lukáš Jelínek v roli fíkových listů nemohou zakrýt propagandistický charakter rádia, zahrnující i zahraničně politické cíle, neboli štvaní proti Rusku, čemuž zvlášť pilně slouží pán s charakteristickým přízvukem, který má ještě z dob RFE pravděpodobně podepsán vázací akt v Langley. České veřejnoprávní rádio ve službách agentury cizí mocnosti, to je v demokracii nikde nezaznamenaný vrchol rozkladu demokratických principů.

Soukromá éterická média se snaží o kšeft, zaplaťpánbu, jejich publicistika vyhledává senzace a za politikou se příliš nehoní. Inu, vlády se střídají a riskovala by.

Tištěné deníky a časopisy neobstojí v žádnem ohledu. Komentátoři i redaktoři v rolích propagandistických pisálků, agitátorů pravice, jejichž snad žádný komentář neobstojí v objektivní analýze. Jeden Lažnovský vedle druhého a Reflex a MfD v roli Rudého práva a Tribuny, to je intelektuální a morální katastrofa, jejíž rozměr a dopad si české čtenářstvo zřejmě neuvědomuje.

Co s tím?

Především je nutné srovnat do evropské normy veřejnoprávní média. Bude to znamenat zcela přebudovat Rady, které se ukázaly být naprosto bezzubými a neschopnými institucemi, sloužícími jenom jako zdroj materiálních požitků pro své členy. Vzor si je možno nabrat v sousedním Německu, kde složení rady veřejnopráních médií je určováno objektivním klíčem, jehož výsledkem je zastoupení všech relevantních politických i společenských proudů v radách i v jimi spravovaných médiích.

A pak nastane bolestná operace, protože dvě třetiny zatím pouze pravicových redaktorů a komentátorů budou muset opustit teplá místečka a uvolnit místo pro ty, kteří zastávají opačné, levicové hodnotové a politické názory plus také pro ty středové, objektivní a nezaujaté. Neboť vyváženosti veřejnoprávního média se nedosáhne sterilitou pořadů, ale tím, že pořadu (formátu) spíše pravicově zaměřenému konkuruje pořad zaměřený spíše levicově a doplněny jsou neutrálními náhledy. A divák si to přebere a vybere sám.

Se soukromým tiskem to bude mnohem složitější. Jeho výhradně pravičácké působení je zaviněno tím, že jsou vlastněna soukromými subjekty, kapitalisty, a ti se nerozpakují dělat výše uvedenou propagandu, hlavně proto, že jim to u české veřejnosti prochází. To, co si dovolují nakladatelé  a vydavatelé Rheinisch-Bergische Druckerei und Verlagsgesellschaft, Verlagsgruppe Passau a Ringier (MfD, LN, Deníky, Reflex) zde, v kotlině, to by si v Německu a Švýcarsku dovolit rozhodně nemohli, protože by se jednak nedoplatili na soudních výlohách a zřejmě už by dávno ohrozili existenci svých firem, jednak by se od nich inteligentní čtenáři odvrátili. Se štvaním proti Paroubkovi a Rathovi je možné uspět jenom u hloupých, neinformovaných a nesebevědomých Čechů.

A potom také bude nutné, skrze ekonomický tlak, zamezit vlivu PR agentur, zadávajících do tisku reklamu a spoluvytvářejících profil novin a časopisů i v politickém směru. Jednodušeji řečeno, agentury stavějí média před jednoduchou volbu: pokud nebudete psát pravicově, nedáme vám inzerci. Toto má rovněž jednoduché řešení, účetní: výdaje na propagaci, reklamu a analýzy, rozbory a marketingové studie vyhodit z nákladových položek a nechat zadavatele, aby je platili ze zisku. Ono jim pak, všem, zmehne velmi rychle.

Přechod tištěných médií od štvaní proti levici k rozumnému zpravodajství a publicistice by měla usnadnit konkurence objektivních veřejnoprávních médií (snad někdy v budoucnu, po jejich reformování do tvaru evropských veřejnoprávních institucí) – a potom se snad už konečně začnou Palata, Komárek, Steigerwald, Zlámalová, Šafr, Holec či Doležalové jevit jako to, co jsou, tedy agitátorská fanatická monstra z pravičáckého jurského parku.

Vždyť se zde opakuje stejné schéma jako za totality komunistické: vedoucí síla ve společnosti (kapitalisté, podnikatelé a manažeři) má svůj předvoj, pravicové strany (ODS, TOP09, VV), a navíc, kromě svých převodových pák (v podobě justice a vysokých státních úředníků), také své hlásné trouby, tisk, rozhlas, televizi. A v nich své trouby. Tedy trouby na druhou.

Už je nejvyšší čas tomuhle schématu odtroubit.

Jenom  ještě najít nějakého trubače.

 

(Diskutovat bez registrace a Kodexu můžete také ZDE.)

 

Převzato z blogu autora na blog.idnes.cz

 

Foto: zdroj

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments