Opora České republiky, noční můra Evropské unie




Srpen 30, 2010

Václav Klaus je prezidentem nevelké desetimilionové České republiky. On byl však schopen jednat tak, že se o jeho zemi i o něm samém hovořilo daleko za hranicemi. Osud základního dokumentu Evropské unie  – Lisabonské smlouvy, a tím i osud celé Evropy závisel na českém prezidentovi. A bylo toho více.

(Dále je v článku uveden stručný životopis Václava Klause až do převratu v roce 1989, který je u nás znám. Proto jej zde neuvádím. Pozn. překl.)

V roce 1989 se Klaus připojil k hnutí Občanské fórum, které se stalo hlavní hnací silou „sametové revoluce“. Ta vedla k odstranění komunistů od vlády. Byl jedním z autorů ekonomického programu Občanského fora, který byl zahájen v roce 1990. V době, kdy byl prezidentem Václav Havel, se stal zpočátku ministrem financí a později místopředsedou vlády.

Po rozpadu „Občanského fora“ založil Klaus Občanskou demokratickou stranu, která v České republice vyhrála volby. Na Slovensku však začaly mít navrch síly, které si daly za cíl nezávislost státu. Poté co se Klaus stal předsedou vlády, musel vést jednání o podmínkách rozpadu Československa. Podařilo se mu to. Rozpad jednotného státu proběhl v letech 1992 až 1993 pokojně a téměř bezbolestně. Natolik, že se dosud Češi a Slováci považují navzájem za bratrské a nejbližší národy.

V letech 1993 až 1997 vedl Klaus českou vládu a jeho jméno proletělo celým světem. Zásluhu na tom měla ta skutečnost, že se mu jako premiérovi podařilo zrealizovat nejúspěšnější reformní přechod od socialismu. Změny v ČR probíhaly pomaleji než v sousedních státech, aby nevznikla velká propast mezi bohatými a chudými. To se také nestalo. Počet lidí žijících pod hranicí chudoby nepřevyšuje 2%. To je výrazný rozdíl oproti Polsku, nemluvě o Rusku.

Rovněž privatizace proběhla úspěšně. Statisíce Čechů se staly majiteli akcií. Sktečnost, že české akcie nezněly na doručitele (jako v Rusku), ale na jméno, snížilo možnost manipulace s těmito cennými papíry. (Byly sice také, ale ne v takovém rozsahu jako v Ruské federaci.) Česká republika si udržela svůj průmyslový potenciál (čímž se liší od jiných bývalých socialistických zemí Evropy) a zůstala mezi předními exportéry zbraní, automobilů a jiných strojírenských výrobků. Rovněž zemědělství úspěšně překonalo období reforem.

Velkou zásluhu na tom, že si země obhájila své místo na kapitalistickém slunci, má Václav Klaus. Ve světě se hovoří o „českém hospodářském zázraku“. Světová banka v roce 2005 uznala ČR za rozvinutou zemi (mezi státy bývalého socialistického tábora tomuto názvu vyhovělo už jenom Slovinsko, odtržené od Jugoslávie).

S takovým balíkem úspěchů měl Klaus zajištěno další setrvání v politice. Po odchodu z funkce předsedy vlády  v roce 1997 se stal  předsedou poslanecké sněmovny (1998 až 2002). Když v roce 2002 ukončil své druhé volební období  prezident Václav Havel, stal se Klaus prezidentem. Po pěti letech byl zvolen znovu. Bylo nutno o něm hovořit opět daleko za hranicemi státu.

Zvnějšku se pohled na Klause jeví protikladný. Zdá se být zastáncem volného trhu a ekonomické globalizace, ale staví se  za zachování plné suverenity ČR, proti upevnění nadnárodních subjektů jako je EU a přenosu pravomocí na ně z národních států. Na počátku devadesátých let česká elita pěla ódy na Evropskou unii, Klaus o ní však hovořil jako „o nepodařeném pokusu urychlit proces evropské integrace".

Vztah českého prezidenta k USA a NATO je nejednoznačný. Začátkem devadesátých let byl horlivým stoupencem vstupu ČR do Severoatlantické aliance. To mu však nebránilo kritizovat bombardování Jugoslavie v roce 1999, vpád do Iráku o 4 roky později a uznání Kosova Západem v roce 2008. Je to s podivem, ale i po takových protestech dokázal udržet normální vztahy s Washingtonem.

Samostatnou kapitolou je vztah českého prezidenta k Rusku. Při své orientaci na Západ a kritice socialismu se nestal rusofobem. Díky němu se vztahy mezi oběma zeměmi, které byly po pádu komunismu na bodu mrazu, oživily.

Český prezident se mnohokrát setkal s Vladimiem Putinem a Dmitrijem Medveděvem. Opakovaně vyzýval své krajany k budování vztahů s Ruskem. Chtěl, aby se zbavili komplexů z potlačení „Pražského jara“. Vždy podtrhoval rozhodující úlohu SSSR v poražení nacismu. Na setkání s ruskými kolegy mluvil český prezident vždy rusky.

Po válce v Jižní Osetii Klaus fakticky podpořil Rusko, když vyzýval západní kolegy, aby neoznačovali Rusko nálepkou „agresora“ do té doby, než se záležitost do detailu nevyjasní. Zvláštní je i případ neúspěšného pokusu o umístění radaru protiraketové obrany USA v České republice. Nejprve mu byl nakloněn. Když viděl, že Rusko se ostře staví proti, přestal jej podporovat.

Zázraky diplomacie předvedl prezident ČR ve vztahu k Německu a Rakousku. Mnozí politici těchto zemí požadují změnit ustanovení z let 1945 až 1946 o vystěhování tří milionů českých Němců, kteří spolupracovali s nacisty a konfiskaci jejich majetku (Benešovy dekrety), a rovněž chtějí náhradu jejich mnohamilionových majetků.

Klaus se kategoricky staví proti zrušení těchto poválečných rozhodnutí, vidí v tom hrozbu německého revanšismu. Přesto se mu podařilo vybudovat s německojazyčnými sousedy dobré vztahy. ČR a SRN podepsaly zvláštní deklaraci, odkládající tuto otázku z pořadu jednání. S Rakouskem dohody dosaženo nebylo, avšak i zde se dospělo k normálním vztahům českého prezidenta s vrcholnými rakouskými představiteli.

Jediná vzájemná „alergie“ existuje mezi Klausem a Evropskou unií. Proti vstupu ČR do EU se nikdy přímo napostavil, avšak bránil se tomu, aby státní orgány předávaly příliš mnoho pravomocí Evropské komisi a Evropskému parlamentu. Proto v letech 2004 až 2005 odmítl podepsat ústavu EU, která ve skutečnosti mění Evropskou unii v superstát s vlajkou, hymnou a společným prezidentem pro všech 27 zemí.

V roce 2007 byla namísto Evropské ústavy vypracována Lisabonská smlouva. Z ní byla odstraněna vlajka a státní znak EU. Avšak postavení prezidenta EU zůstalo, rovněž posílily svou pozici orgány vlády EU. Na podzim 2009 smlouvu ratifikovalo 26 členských států EU i obě komory českého parlamentu. Aby LS nabyla platnost, byl už potřeba jenom podpis Klause. Jenže český prezident si „vzal jako rukojmí“ celou Evropu.

Dokument odmítl podepsat s tím, že v něm vidí nebezpečí pro suverenitu ČR. Klaus se zasadil o to, aby byla přijata příloha k Chartě lidských práv a svobod, na jejímž základě po válce vystěhovaní Němci nemohou požadovat vrácení majetků a způsobit tak ČR mnohamilionové ztráty. Až poté, kdy Klaus zajistil, že se na jeho zemi nevztahuje znění Charty ve výše uvedené otázce, byla podepsána Lisabonská smlouva.

Václav Klaus jako politik dokázal hodně. Nejprve – když se rozpad státu a přechod od socialismu ke kapitalismu obešel bez vážných otřesů. Za druhé to, že nevelký stát je schopen být nejen objektem, ale i subjektem světové politiky. Ve vztahu k mocným světa, jako je USA, Německo a Evropská unie se český prezident nebál zaujmout jiné stanovisko  než oni. V důsledku dosáhl toho, aby se s jeho zemí počítalo.

Převzato z Pravda.ru

Překlad: zajoch

 

Foto: zdroj

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments

Nejnovější příspěvky