Jistě si vzpomínáte na krásně konspirační příběh okolo tajemných kruhů okolo neexistujícího brdského radaru, který se na Nautilu podařilo společnými silami rozmotat. Podobný fantóm vznikl i v případě satelitu NOAA-16. Patrně banální technická chyba, avšak s dalekosáhlými důsledky a zjištěními:
- jsou patrně zpochybněna satelitem dodaná data od roku 2006
- stejně jako v případě brdského radaru se projevilo minimální zabezpečení proti hloupým chybám a přijít na to musel anonymní bloger. Zveřejňování prostě ztěžuje zapírání:)
- vzhledem k tomu, jak obrovské ekonomické a lidské síly dávají takto pokřivená data do pohybu se jedná o vážný problém. ASR může napsat na základě fantómu konspirační článek a nic se neděje, ale ekonomika nemůže být řízena fantómy bez těžkých následků
Nové Maunderovo minimum na dohledu?
Zdá se, že naše milé Slunce, ten jediný nukleární reaktor, který berou ekologisté na milost, si chce patrně vybrat volno. Skvrny (proti normálu) nejsou dostatečné a tak objevují se úvahy o možném ochlazení. Otázkou je, zda je to pro hledání pravdy dobře nebo špatně.
Z faktického hlediska (tedy pokud se někdo skutečně bojí globálního oteplování) je to rozhodně dobře – k oteplení nedojde, ale alarmistům to nabízí netušené možnosti. Toto ochlazení totiž umožní použít výmluvu, proč že všechny ty prognózy nevycházejí a za pomocí médií, která ovládají, a elity, která vidí příležitost utužit svou moc, držet tuto teorii ještě nějaký čas pohodlně nad vodou. Oni se dožijí klidného a zabezpečeného stáří jako uznávají badatelé a ekopodnikatelé shrábnou dotace za solární monstra a jiné švindly. Možná se dočkáme i nějaké pop art veličiny, typu uhlíková nebo ekologická stopa, kterou bych pracovně nazval „ekvivalentní ekologická teplota". Byla by to průměrná, virtuální, teplota země po „kvalifikovaném" odečtení slunečního minima. To by umožňovalo virtuální odpaření Michiganského jezera i v hluboké době ledové a jiné "kreativní" přístupy.
Konec mýtu o velké citlivosti klimatu?
Předcházející zprávy jsou pro alarmisty sice nepříjemné, ale není to něco, co by se nedalo umédiovat. Teorie katastrofického globálního oteplování má jeden naprosto citlivý bod a tím je otázka, jak moc citlivé je naše klima na změny parametrů. Je klima spíše vratký balvan na vrcholu kopce, kde i malý impuls způsobí pád do údolí, nebo kulička v bezpečném důlku, kterou z něj hned tak něco nedostane?
Historie planety svědčí o tom, že platí spíše druhá možnost. Katastrofy řádově přesahující kouřící komíny elektráren přežilo planetární klima celkem v poklidu. Z termodynamického hlediska je jisté, že existují silné zpětné vazby, které drží systém v rovnováze. Problémem tedy není, zda existují, ale jak silné jsou. Tento článek přináší rozsáhlý rozbor situace z bojiště, které nakonec bude patrně pro celou teorii rozhodující. Pojmenování a vyčíslení těchto vazeb bude totiž znamenat konec alarmistického zastrašování alespoň z vědeckého pohledu.
Převzato z Nautila
Foto: Autor ohrožuje nevinné děti při průzkumu Michiganského jezera :)
