U příležitosti pohřbu Milana Paumera, člena „odbojové" skupiny bří Mašínů, se v Poděbradech konala teatrální oslava terorismu, na které patetická slova o svobodě, hrdinství a boji z úst vládnoucí elity jen chabě maskují krvelačné krédo: „mrtvý komunista – dobrý komunista." Selanku neukojených vítězů nenarušila ani osamělá revolta (nebo snad provokace?) zatím neznámého muže, který bude zřejmě za svoji drzost štván napříč „svobodnými" médii, jenž „zaplavil" Poděbrady plakáty nazývající Paumera vrahem (plakáty ač řádně zaplaceny se na výlepových plochách dlouho neohřály).
Problém s Mašíny však není v tom, že utekli na západ, jak se snaží sugerovat manipulativní formulace iDnes „útěk na Západ jako vražda," dokonce není ani v tom, proč utekli (přestože na jejich útěku nic ušlechtilého není), ale pouze a jedině v tom, jak utekli. To si premiér Nečas a další, kteří považují za svoji morální povinnost si cintat pentli nad Paumerovou rakví, aby si z bezpečí nového režimu dobyli ostruhy odporu k tomu starému, neuvědomují, že oslavou mašínovců legitimují násilí jako přijatelný způsob, jak dát průchod své frustraci, že ode dneška může člověk, který chce vyjádřit svůj nesouhlas, sáhnou místo po peru po kvéru?
Mašínové s Paumerem nejsou hrdinové, jsou to dobrodruzi. Pokud hrdinové chybí, tak prostě chybí a je třeba se s tím smířit, bez ohledu na to, jak málo je taková absence lichotivá. Vyrábět hrdiny z darebáků jenom proto, aby se vylepšila minulost, k ničemu dobrému nepovede.
Pokud je dnešní oslava násilí pod záminkou Paumerova pohřbu výrazem trendu, potom je znepokojení na místě.
Převzato z blogu Tribun
