Otočka meritokratů

Jean-Paul Fitoussi

PAŘÍŽ – Nouzová záchrana finanční soustavy byla v ekonomických dějinách bizarním okamžikem, neboť z ní profitovali ti, kdo nejvíc profitovali už z iracionální rozjařenosti trhů – šéfové finančních firem. Než však udeřila krize, přerozdělování bohatství (a daně a odvody na sociální zabezpečení, které jej umožňují) se pokládalo za největší překážku efektivity hospodářství. Hodnoty solidarity ustoupily měřítkům individuálního přínosu čili „meritu,“ posuzovaného podle výplatní pásky.


Je paradoxní, že část této evoluce lze připsat na vrub dvěma pozitivním faktorům: pomalému působení demokracie, která jedince osvobozuje, ale zároveň jej nechává ve větší izolaci, a rozvoji sociálního systému, jehož prostřednictvím se sdílí rizika a jedinci získávají větší autonomii. Vzhledem k této izolaci a autonomii jsou lidé čím dál častěji přesvědčeni, v dobrém i ve zlém, že za svůj osud zodpovídají jedině oni sami.


Právě v tom je jádro hlavolamu. Jednotlivec je svobodný a autonomní jen díky kolektivním rozhodnutím, přijímaným po demokratické diskusi, zejména těm rozhodnutím, která každému zaručují dostupnost veřejných statků, jako je školství, zdravotnictví atd. Určitý smysl pro společenskou solidaritu sice snad zůstává, ale je tak abstraktní, že ti, k nimž se kolo štěstěny natočilo mimořádně příznivě, se cítí dlužni jen málo. Jsou přesvědčeni, že za své postavení vděčí čistě vlastním zásluhám a nikoli kolektivním snahám – státem financovaným školám, univerzitám atd. – které jim umožnily rozvinout svůj potenciál.


Když se přínos měří penězi, neexistuje žádný etický limit výše platu konkrétního jedince. Pokud si vydělám desetkrát, stokrát nebo tisíckrát víc než vy, je to tím, že si desetkrát, stokrát nebo tisíckrát víc peněz zasloužím.


Zásluhy a dovednosti jsou způsob, jímž penězům připisujeme reálnou hodnotu. O zbytek se postará lidská povaha – ego a/nebo domýšlivost. Není potom divu, že se řada lidí domnívá, že jsou k nezaplacení. Hlavním místem, kde se toto nadsazené sebehodnocení střetá s minimem překážek, je finanční trh. Peníze jsou tu abstrakce – „abstrakce abstrakcí,“ jak říká Hegel – což nám pomáhá pochopit, proč už výplaty nejsou zakotvené v realitě.


Samozřejmě že když udeřila krize, finanční ústavy byly první, kdo prohlásil, že autonomie je nerealistická a že na sobě všichni navzájem závisíme. Konec konců, proč by jinak daňoví poplatníci souhlasili s jejich záchranou?


Teď ale tytéž instituce docházejí k názoru, že chtějí opět kráčet vlastní cestou. Takže se oživuje včerejší (předkrizový) svět. Rizika, jež dopadla na daňové poplatníky, finanční ústavy nezajímají, prostředky ze záchranných balíčků využily ke vzkříšení ziskovosti a teď se vracejí do starých kolejí, které se jim tak osvědčily a ostatním se tak vymstily.


Nikoho by to nemělo překvapovat. Ekonomické zájmy pobízejí každého, aby ze svých podmínek vytěžil co nejvíc. Záchrana bank vyústila ve vlnu fúzí. Když už byly dřív příliš velké na to, aby padly, co bychom řekli teď, když jsou banky ještě větší? Jejich moc na trhu zesílila, a přesto vědí, že nenesou žádné riziko, vzhledem k ještě zhoubnějšímu systémovému dopadu jejich potenciálního bankrotu.


Navíc stojí před úvěrově vyhladovělou ekonomikou, v níž se kvůli krizi ocitlo v ohrožení mnoho firem, jejichž bankrot by žádný systémový účinek neměl. Působit na takto konkurenčně nesoutěživém trhu, tomu se říká štěstí. Neznám mnoho podnikatelů, kteří by toho nevyužili; abych řekl pravdu, neznám vlastně žádného.


Volnotržní doktrína, která se stala bezmála náboženstvím, toto přesvědčení upevnila: trhy jsou efektivní, a jestliže si mě tak vysoce cení (může jít o částku, nad níž zůstává rozum stát, jak jsme viděli u nedávných případů), je to tím, že si to díky své efektivitě zasloužím. Nepřímo a abstraktně se také podílím na pěstování společného blaha, tím, že svou prací vytvářím hodnotu, a za to jsem odměňován.

Znenadání ale systém zkolabuje, tvorba hodnoty se promění ve zhoubu a paralelní vesmíry se střetnou. Tak bezprecedentní a ohromující výsledek žádný matematik nepamatuje: rovnoběžky se protnuly a autonomie (přinejmenším na kratičký okamžik finanční výpomoci státu) se proměnila ve vzájemnou závislost. Vždyť spojitosti mezi hospodářstvím a světem finančnictví jsou tak pevné a provázanost mezi takzvanými paralelními vesmíry tak těsná, že jiná možnost neexistovala.


Oči se otevírají; iluzorní dilema mezi efektivitou a solidaritou se rozplývá. Krize nám připomíná, co každý dluží ostatním a podtrhuje etickou pravdu, na kterou jsme rychle zapomněli: ze spolupráce s ostatními členy společnosti profitují víc bohatí než chudí.


Z toho všeho lze vyvodit dva závěry. Zaprvé, přinejmenším za část svého úspěchu všichni vděčíme ostatním, vzhledem k veřejným statkům, jež společnost zajišťuje. To je výzvou k větší skromnosti a zdrženlivosti při určování vysokých platů, a to nikoli z mravních důvodů, ale kvůli udržitelnosti systému.


Druhým závěrem je, že nejvíce zvýhodněné třídy, které ze solidarity s ostatními, zejména chudými, profitují nejvíc, už přispění ostatních nemohou popírat. Na to, že se dočkáme jejich souhlasu, ale raději nespoléhejte.

Jean-Paul Fitoussi je profesorem ekonomie a ředitelem pařížské Observatoire français des conjonctures économiques (OFCE).

Přetisk materiálu z těchto webových stránek bez písemného souhlasu Project Syndicate je porušením mezinárodního autorského práva. Chcete-li si svolení zajistit, kontaktujte prosím distribution@project-syndicate.org.

Přejít do diskuze k článku