Kdo to byl? Ministryně spravedlnosti a hlavní vyjednávač s Palestinci Tzipi Livniová. Co že to řekla?
9. května v rozhovoru pro Armádní rozhlas řekla, že izraelské osady mají na svědomí krach mírových rozhovorů. "Osadníci chtějí zabránit, abychom žili normálním životem a neuznávají vládu zákona… Osadníci nám brání dosáhnout řešení… Výstavba osad znemožňuje hájit Izrael ve světě."
Před devíti měsíci chtěl americký ministr zahraničí Kerry na začátku svého úsilí o oživení mírového procesu, aby byla zmrazena výstavba osad. Věřil, že by to mohlo prokázat jeho serióznost všem, kdo o něm pochybovali, především Palestincům. Izraelský ministerský předseda Netanjahu však řekl, že nemůže zařídit zmrazení výstavby osad, protože pokud by se o to pokusil, jeho vláda by padla.
Představuji si vyděšeného Kerryho, protože ví, že pokud by byla svržena Netanjahuova vláda, byla by pravděpodobně nahražena jinou, jež by někým nestranným mohla být označena za neofašistickou. (Je podivné, když to vypadá, jakoby krajní pravice z Netanjahuovy koaliční vlády, tady ta s neofašistickými tendencemi, občas předstírala, že je umírněná!)
Takže Kerry a president Obama kapitulovali před Netanjahuem stejně, jako on kapituloval před osadníky a jejich přímluvci ve vládě.
Je tu však ještě něco mnohem ostudnějšího.
Skutečná vina totiž leží na Američany ovládané Radě bezpečnosti OSN kvůli jejímu selhání, které spočívá v tom, že v rezoluci 242, v níž se praví, že Izrael nesmí obsazovat (kolonizovat) žádná arabská území, která uloupil ve válce v roce 1967, nedali Izraeli žádná ultimáta. Všichni ti, kdo přijali rezoluci 242, věděli, že tato válka byla izraelskou agresí, nikoli sebeobranou; a po "upozornění o nepřípustnosti nabývání území válkou" mělo v textu být uvedeno, že pokud Izrael osídlí nově okupovaná území v rozporu s mezinárodním právem, bude za to potrestán.
Jak jsem již vysvětlil v mé knize Sionismus: Skutečný nepřítel Židů, přijetí rezoluce 242 dne 22. prosince 1967 bylo tím okamžikem, kdy RB OSN ztratila svoji integritu.
Mé podrobné vysvětlení obsahuje i to, co mi řekl jeden velmi starý a celosvětově uznávaný představitel OSN. "Sionismus zkorumpoval vše, čeho se dotknul, včetně této organizace, když ještě byla v plenkách." Věděl jsem, opravdu jsem věděl, že vyjadřuje hluboce zakořeněné, ale veřejně nevyslovované přesvědčení všech vrcholných mezinárodních představitelů, kteří byli odpovědní za to, že se pokoušejí tuto celosvětovou organizaci budovat v souladu s ideály a principy zakotvenými v její chartě a mezinárodním právu.
Ačkoli je kontroverzní říkat to veřejně, jsou obvinění z korupce doložitelná fakty. Sionisté se svými spojenci v americkém kongresu rozvrátili Valné shromáždění OSN, aby získali zmanipulovanou a těsnou většinu pro částečný plán, jenž byl následně realizován. A v roce 1967 byla RB OSN účinně rozeštvána sionisty podporovanou Johnsonovou vládou v jejím úsilí označit Izrael jako agresora a vést ho k odpovětnosti k mezinárodnímu právu a jeho povinnostem člena OSN.
Ve světle uvedených skutečností a vzhledem k tomu, že Obama neprojevil žádnou politickou vůli, aby přesvědčil Netanjahua a šel do konfrontace se sionistickou lobby a jejími poskoky v Kongresu, neměl Kerry nikdy šanci na úspěch. Proč by se měl obtěžovat? Jenom on zná správnou odpověď.
Je tady otázka, kterou odmítají nebo se odmítají zatěžovat jejím položením či zodpovězením. Je pravděpodpobné, že jakýkoli izraelský premiér bude někdy v budoucnosti připraven jít do konfrontace s osadníky z okupovaného západního břehu Jordánu?
Ti, kteří četli mé knihy a články, budou vědět, že moje odpověď je „ne”. Zopakuji v krátkém shrnutí, proč jsem o tom přesvědčen:
Pojďme zpět do počátku 80. let, když jsem dělal vyjednávače tajného oťukávacího dialogu mezi předsedou Organizace pro osvobození Palestiny Jásirem Arafatem a tehdejším šéfem hlavní izraelské opoziční Strany práce Šimonem Peresem, který doufal, že nahradí Menachema Begina ve funkci předsedy vlády. Peres mi tehdy řekl, že se obává, že už je „příliš pozdě” na mír za podmínek, které by byli ochotni akceptovat Palestinci. Zeptal jsem se ho proč.
Odpověděl mi: "Begin přesně ví, co dělá. Plní Západní břeh osadníky, aby vytvořil podmínky pro židovskou občanskou válku. Dobře ví, že žádný izraelský premiér nehodlá vstoupit do dějin jako ten, kdo dal židovské armádě rozkaz postřílet velké množství lidí… A ani já k nim nepatřím."
Když mi to Peres říkla, bylo na okupovaném západním břehu 70.000 nelegálních osadníků. Dnes jich tam je už více než 520.000 a jejich číslo se každý den zvyšuje. Pokud bylo příliš pozdě už v 80. letech, jak moc „příliš pozdě” je to dnes?
Několik týdnů po tomto rozhovoru s Peresem jsem měl soukromou schůzku s Ezerem Weizmanem, který byl tehdy ministrem obrany v Beginově první koaliční vládě. Na naši schůzku na ministerstvu obrany v Tel Avivu dorazil s půlhodinovým zpožděním a vypadl přitom unavený a velmi utrápený. Řekl mi, že se zpozdil, protože musel něco zkontrolovat. Popsal to takhle: „Při obědě svolal Šaron tajnou schůzku některých našich nejlepších generálů a šéfů bezpečnostních sil. Podepsali vlastní krví přísahu, že se zavazují bojovat na život a na smrt proti jakékoli vládě Izraele, která by chtěla vydat Západní břeh.”
Teď, když to píšu, mám na stole kopii posledního článku. Má titulek „Vyhlídka fašistického převratu v Izraeli”.
První část článku píše o tom, co se stalo poté, co byl jeden izraelský voják v Hebronu nafilmován skrytou palestinskou kamerou, jak se dopouští násilí a vyhrožuje Palestincům. Záznam byl odvysílán v izraelské televizi společně se zprávou, že voják byl potrestán. Krátce poté vzaly desetitisíce izraelských vojáků útokem sociální média s jeho obhajobou.
Avnery se pak dostal ke svému hlavnímu bodu poznámkou, že poprvé v historii Izrael, a možná i historii světa, poskytuje internet základnu pro vojenskou vzpouru. (Popsal obhajobu provinilého izraelského vojáka na sociálních médiích jako „první masovou vzpouru v dějinách izraelské armády.”) Pokračovalo to takhle: „Mužstvo se skládá z teenagerů, kteří jsou od tří let indoktrinování duchem židovského mučednictví a nadřazenosti, a taková smlouva, pokud k ní dojde, musí být pravicová, možná dokonce fašistická… Teď to vypadá, že stovky a tisíce vjáků může do 24 hodin otevřeně odpírat vojenské příkazy… Jsou to právě a jenom sociální média, která končí s posvátným předpokladem, že armáda poslouchá civilní volenou vládu. Znamená to také konec předpokladu, že vojenský převrat lze provést pouze pomocí junty složené z vysokých důstojníků, tzv. „plukovníků”. A teď to mohou udělat obyčejní vojíni, podněcovaní některými nenávistnými demagogy.”
Izrael nemá nouzi o nenávistné demagogy a já předpokládám, že Avnery by ten článek nenapsal, kdyby nevěřil, že možnost fašistického převratu je reálná.
Bez ohledu na to, jestli bude, či nebude převrat, je Izrael dle mého názoru na cestě k tomu, aby se stal státem ovládaným neofašisty.
Teoreticky je to dobrá zpráva, protože v takovém státě by bylo nemožné, aby sionismus vydával svoje propagandistické lži za pravdu, což by mohlo výrazně zvýšit vyhlídky na to, že Izrael bude volán k odpovědnosti za své zločiny.
Myslím, že právě to Tzipi Livni chápe.
Poznámka
Právě jsem viděl nejpozoruhodnější dokumentární film Al Džazíry, Ztracená města Palestiny (The Lost Cities of Palestine). Tenhle film by měli povinně vidět obyvatelé celého světa, zejména ve Spojených státech, kterým byla vsugerována ta největší ze sionistických lží – totiž, že Palestina byla „zemí bez lidí a lidí bez půdy”.
Převzato z International Clearing House
Překlad: Stan
