V sobotních Lidovkách vyšla výborná esej Eduarda Freislera Obamova černá Amerika o situace černošské populace v USA, její bídě materiální i morální, kriminalitě, diskriminaci a stále přežívajícím rasismu, jehož objektem jsou usedlí černoši paradoxně více, než nově přistěhovalí. Standardní pravičák si z ní při svém typicky uvědoměle povrchním čtení vezme, že si za to černoši mohou sami, protože jsou líní a pasivní, ale kdo si dá tu trochu práce a čte pozorně a přemýšlí u toho, pochopí, že tak jednoduché to jak obvykle není, protože američtí černoši nejsou ani tak líní, jako zlomení, a ani tak pasivní, jako rezignovaní.
Stovky let diskriminace zkrátka vykonaly své a zkušenost, předávaná z generace na generaci, učí, že nemá smysl se o něco příliš snažit, protože bez ohledu na vynaložené úsilí nakonec stejně kontumačně vyhraje nějaký běloch. Člověk totiž unese jen určité množství zklamání. Situace se sice objektivně změnila, ale tuto zkušenost otroctví s sebou američtí černoši vláčí jako kouli na noze a ona je stahuje ke dnu. Dnes proto možná leží příčiny bídného stavu amerických černochů přímo v nich samotných (život na dávkách, podceňování vzdělání, plánování v horizontu jediného dne), ale byl to vnější tlak – rasismus, otroctví, segregace – který jim je vtiskl pod kůži.
To je ten rozdíl proti imigrantům z Afriky, kteří si s sebou sice také nesou svá vlastní traumata, své vlastní koule na nohou, ale ty se vztahují k Africe a v Americe nemají platnost, a proto je neomezují. Zatímco imigranti stále vidí Ameriku jako zemi neomezených možností, američtí černoši ji znají jako zemi možností pro ně velmi omezených. Jsou v pasti zkušenosti svých předků, v pasti adaptace na vnější podmínky své existence.
A není důvod si myslet, že tento mechanismus neplatí obecně pro všechny perzekvované populace všude po světě, ať už jde o Palestince nebo naše Romy. Jsou problémy, které zametání pod koberec, obviňování obětí, hraběcí rady ani karabáč s koncentrákem nikdy nevyřeší a bída rozhodně patří mezi ně.
Převzato z blogu Tribun
