Udělala báááác! Včera. V parlamentu. Hačačí. Rovnou na Mirka Topolánka předsednictví. A je z něj mastnej flek.
Tedy z toho předsednictví.
Staří pecaři jsou od voleb v roce 2002 v nových domovech, na Hradě a na Vysočině. Mladí pecaři se do staveb nových pecí pustili sami, a ukázalo se, že to opravdu neumí.
Jestliže k nějaké činnosti, splnění nějakého úkolu, sestavíte tým z lidí, kteří své řemeslo neovládají, není na ně spolehnutí, jsou hloupí, hádaví, opíjejí se, pomlouvají a podrážejí, pak mnoho nadějí na úspěch nemáte.
Minimální šanci, že nějaké výsledky s touhle squadrou přece jenom dosáhnete, budete mít v tom případě, pokud je svážete železnou disciplínou, systémem kontrol, příkazů, zákazů a drakonických trestů. Fungujícím systémem.
Pokud ale výše uvedený soubor nekvalitních osob pracuje v systému od základů chybném, v systému neodpovědnosti, svévole, zastírání špatných výsledků, v systému korupčním až do morku kostí, potom je malým zázrakem, že takový tým vydrží pohromadě více než dva roky. Asi je zkorumpovanost politiků a médií na straně jedné a lhostejnost a necitlivost občanů na straně druhé v tomto státě tak velká, že je zde možné všechno.
V kulturní, civilizované a demokratické zemi s přiměřeným právním prostředí by totiž vláda Mirka Topolánka vydržela měsíc.
Staří pecaři sice měli a mají mnoho chyb, byli však do té míry profesionálními politiky, že uznávali výsledky voleb a z nich odvozenou politickou sílu. A byli schopni s touto materií profesionálně nakládat. Proto jeden starý pecař, poté, co mu pec z důvodů chybné ideologické i prováděcí konstrukce spadla, předal bez cukání moc do rukou druhého starého pecaře, a v podmínkách politické rovnováhy, parlamentního patu, se byli schopni dohodnout na systému, který poskytl druhému starému pecaři možnost vládnout s relativně stabilizovaným týmem, sice s některými omezeními, ale zato po celé volební období. Jemu jedinému pec nespadla.
Potom přišli ke slovu mladí pecaři, z obou stran a táborů, a pícky se začaly hroutit pravidelně, jako televizní seriály. Je ovšem pravdou, že k tomu přispěli – zcela paradoxně – nemalým dílem i staří pecaři.
Aniž bych jim viděl do hlav (a oni se dobrovolně nikdy nepřiznají), využili slabosti a chyb svých nástupců a pomohli zde ustavit systém, který nemohl fungovat jinak než chybně a jehož špatné konce se daly předpovědět s vysokou mírou pravděpodobnosti.
Za situace politického totálního patu (100 : 100) pomohl první pecař znásilněním a ohýbáním Ústavy ČR ustavení dvou Topolánkových vlád. Druhý pecař, skrze své dvě nastrčené loutky, Melčáka a Pohanku, docílil téhož.
První pecař tím vykonal své straně poslední a velice medvědí službu, druhý se jenom pomstil za ponížení, kterým se mu jeho strana odvděčila za jeho služby, ponížení při ostudné prezidentské volbě. Staří pecaři se spojili a pomohli mladým postavit pec bez základů, s děravým roštem a odkouřením přímo do místnosti.
Méně květnatě řečeno: bylo odmítnuto jediné politicky čisté a správné řešení (kterému ovšem mladí pecaři z ODS vůbec morálně nedorostli, protože jejich programem je nenávist, podraz a podvod), tedy velká koalice. Řešení, na které méně zkažení pecaři z ČSSD byli ochotni přistoupit.
Pec nám spadla, otázka kardinální teď zní: Kdopak nám ji postaví?
P.S.: Pokud by někdo namítal, že po bitvě jsem laciný generál, tak tady je můj článek z roku 2006.
Převzato z blogu autora na blog.idnes.cz
