Jde o nález, kterým Ústavní soud „posvětil“ v rámci Topolánkova „batohu“ i tzv. „superhrubou mzdu“. Reagoval jsem tímto příspěvkem:
„Autor: No, hezky jste to zkomolil, hezky. Tak nějak po stranicku. Ale já Vám teď položím otázku z jiného soudku: Že jste neřval, když Topolánek prosadil svůj „batoh“ a spolu s ním i tzv. „superhrubou mzdu“, která se u fyzických osob zdaňuje 15 % sazbou daně z příjmů ze závislé činnosti (prakticky všech zaměstnanců). Jistě víte, co všechno se započítává do „superhrubé mzdy“ pro účely zdanění. Aby bylo jasno, tedy tzv. „hrubá mzda“, kterou má zaměstnanec na výplatní pásce, a k tomu pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, a pojistné na všeobecné zdravotní pojištění (dohromady to dělalo před snížením sociálního a zdravotního pojištěni 35 % hrubé mzdy zaměstnance), které platí zaměstnavatel, pokud jde o pojistné na sociální zabezpečení ZA SEBE *1), a pokud jde o všeobecné zdravotní pojištění, ze dvou třetin i za své zaměstnance *2) (kromě toho odváděl i jednu třetinu, kterou z hrubé mzdy zaměstnance „strhával“).
Jak to souvisí?
Zákon č. 589/1992 Sb., o pojistném za sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, v platném znění, v ustanovení § 2 říká – cituji: „Pojistné je příjmem státního rozpočtu.“ Pojistné na všeobecné zdravotní pojištění je zase příjmem zdravotních pojišťoven, ač to zákon č. 592/1992 Sb. takto explicitně nevyjadřuje, když říká, že se ODVÁDÍ NA ÚČET zdravotní pojišťovny, ale zajisté to nezpochybníte. A teď ve smyslu Vašeho článku vysvětlete PT čtenářům, jak se slučuje se základními právy, že z příjmu státního rozpočtu a z příjmu zdravotní pojišťovny platí někdo jiný, než příjemce tohoto příjmu, v tomto případě zaměstnanec, daň jakoby z vlastního příjmu!!! Je to „nähmlich“ to samé, jako kdybyste vlastnil barák, a vedle Vás byl druhý, obecní, a Vy byste platil obci daň z nemovitosti z toho svého baráku, a ještě z nějaké 35 procentní části toho sousedního, jejich vlastního obecního domu.
„A teď mudruj!“
Což nevadilo ani nectihodnému Ústavnímu soudu, aby vůbec nejenže nepochopil podstatu ústavní stížnosti skupiny poslanců v této věci, když ve svém nálezu sp. Zn. Pl.ÚS 24/07 (zveřejněno jako č. 88/2008 Sb.) se s touto otázkou vypořádává jen stran zdanění té části sociálního a zdravotního pojištění, kterou za sebe platí zaměstnanec jako součást tzv. hrubé mzdy *3, ale aby podepřel tezi, že pokud není daň „konfiskační“, lze ji předepsat z jakéhokoliv základu, připojil ještě argumentaci pro současnou společnost nad slunce jasnější – cituji: „Zbývá toliko poznámka na okraj, aneb v řeči soudní obiter dictum. Zdanění daně, poplatku, příp. jiné obdobné zákonem stanovené povinné dávky je určitě myšlenka v současné době „originální“. Připomíná ale jednu v historii slavnou daň římského císaře Vespasiána, jenž v reakci na výtku svého syna Tita, týkající se její nedůstojnosti, pronesl slavnou větu: „Pecunia non olet“. Pro ty, kdož historii příliš nehoví, šlo o daň z veřejných záchodků. Nezdá se Vám, že se nám Ústavní soud hanebně vysmál, jak se říká „do ksichtu“?
Mně ano. Tu ale připomínám, že císař Vespasián byl vůči Topolánkovi a jeho parlamentu neuvěřitelný konzervativec. Ano, daň lze předepsat prakticky z čehokoliv konkrétního. I z hajzlíků. Ale teprve novátor Topolánek se svým parlamentem dokázal poddaným předepsat v rámci daně Z PŘÍJMŮ FYZICKÝCH OSOB (ze závislé činnosti) i daň ve prospěch eráru nejen ze skutečných příjmů a dokonce i z daně samé, ale i z příjmů toho eráru samotného, pocházejících od jiného poplatníka, než je zaměstnanec, tedy zaměstnavatele. A cti postrádající ústavní soudci, s výjimkou Františka Duchoně, Jana Musila, Pavla Rychetského a Elišky Wagnerové, kteří předložili nesouhlasná stanoviska, tento paskvil posvětili. Dodnes za ně cítím hanbu, která se přenáší na celý právnický stav. Citace příslušných zákonů: *1) viz § 3 odst. 1 písm. a,b zák. č. 589/1992 Sb. – cituji: „Pojistné jsou povinni v rozsahu a za podmínek stanovených v odstavcích 2 a 3 platit tito poplatníci: a) zaměstnavatelé, jimiž se pro účely tohoto zákona rozumějí právnické nebo fyzické osoby, které zaměstnávají alespoň jednoho zaměstnance, organizační složky státu, v nichž jsou zařazeni zaměstnanci v pracovním poměru nebo činní na základě dohody o pracovní činnosti, a služební úřady, v nichž jsou státní zaměstnanci zařazeni k výkonu státní služby 1), b) zaměstnanci, jimiž se pro účely tohoto zákona rozumějí…..“, *2) viz § 5 odst. 1 zák. č. 592/1992 Sb. – cituji: „Zaměstnavatel odvádí část pojistného, které je povinen hradit za své zaměstnance…“, *3) – viz argumentace – cituji: „ Jakkoli nelze než přisvědčit navrhovateli, že zákonodárce použil kategorie předmětu a základu daně v zákoně č. 592/1992 Sb., ve znění zákona č. 261/2007 Sb., svévolně a v důsledku toho daný zákon zakotvuje daň, jejímž skutečným předmětem nejsou toliko příjmy ze závislé činnosti a z funkčních požitků, nýbrž i odvody na nemocenské pojištění, důchodové pojištění, na státní politiku zaměstnanosti a na veřejné zdravotní pojištění, navzdory této skutečnosti posuzovaná úprava nezakládá neurčitost, jež by vylučovala možnost stanovení jejího obsahu pomocí obvyklých interpretačních postupů (čili stanovení základu a sazeb daně).“
PS Hodně zdraví v novém roce 2010! To ostatní si snad koupíme.
